Živé vysílání

20:00 Pohovka
Marián Lipovský, Timothy a CD Jediný
21:00 Světem Bible
Přísloví 27,1-27
21:30 Světem Bible
Přísloví 28,1-28
22:00 Noční můry
Bezstarostné léto,...podzim?, zima?, jaro?
23:00 Modlitby podle Bible
Jonáš (5/7): Lítost (R)

Vysíláním vás provází

Myšlenka na den

Petunky - Veronika Kmetová


6. Jak vyznat hřích?

K tomu, abychom mohli vyznat hřích - tedy řečeno jazykem bible, abychom mohli učinit pokání, je potřeba nejprve splnit několik podmínek. Hned ta první se vám může zdát naprosto absurdní. Nejprve je potřeba zhřešit.

 

Připadá vám zbytečné o něčem takovém mluvit? Pokusím se vám to vysvětlit. Před vyznáním hříchu je totiž nutné, abychom si byli vědomi toho, že jsme to byli my sami, kdo jsme udělali něco špatně, kdo jsme se netrefili do cíle. A to už není taková samozřejmost. Když byl člověkem poprvé porušen Boží příkaz a on zhřešil - a mám teď na mysli hřích Adama a Evy, kteří ochutnali ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého - tak první Adamovou reakcí bylo "to Eva mi dala ochutnat" a Eva se také bránila "to had". Už jako malé děti, přistiženi při nějaké lumpárně, se snažíme setřást ze sebe vinu a hodit to na někoho jiného. S takový postojem však u Hospodina nepochodíme. Proto uvádím jako první a naprosto nezbytnou podmínku k vyznání hříchu fakt, že nejprve musíme zhřešit. Tedy uvědomit si, že jsme to byli my sami, kteří se provinili. Pouze pokud si uvědomíme vlastní vinu a nedostatečnost, můžeme se správným postojem přijít k Bohu a prosit ho za odpuštění.
A to je druhá podmínka potřebná ke správnému vyznání hříchů - náš postoj. Nemyslím postoj doslova - tedy jestli stojíme, sedíme, klečíme, případně ležíme - i když i tento aspekt je důležitý. Je totiž vlastně jen viditelným vyjádřením toho, co se děje uvnitř člověka. Kdyby bylo pro Hospodina důležité, abychom při vyznání hříchů klečeli, pak by byl člověk, který například nemůže hýbat spodní polovinou těla, úplně vyloučen a nemohl by "správně vyznat svůj hřích". To co je důležité a na čem opravdu záleží, je vnitřní postoj našeho srdce. K tomuto tématu vyprávěl Ježíš svým učedníkům jedno podobenství, které můžeme najít v Lukášově evangeliu 18. kapitole. Srovnává dva muže, kteří přicházejí do chrámu. Jeden stojí vpředu, a vychloubá se před Bohem, že zdaleka není tak špatný, jako ten druhý. Ten je naopak úplně vzadu, také stojí, neodvažuje se však ani oči k nebi pozdvihnout, bije se v prsa a říká "Bože, odpusť mě hříšnému". Ospravedlněn odchází pouze ten druhý, který přichází pokorně, nepovyšuje se, ale bez přetvářky prosí Boha za odpuštění, protože si je vědom svého hříchu. A Ježíš k tomu dodává "kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen". K Bohu nemůžeme přistoupit a domáhat se svých práv. Před Bohem totiž se svými skutky a postoji nemůže obstát vůbec nikdo z lidí. Všichni jsme zhřešili a jsme daleko od Boha. Přiblížit se k němu můžeme pouze a jen z Jeho milosti a tu si, jak známo, nemůžeme zasloužit - to by už totiž nebyla milost. Nezbývá nám tedy než pokorně přijmout fakt, že jsem se vlastní vinou ušpinil, ale umýt se nedokážu a proto potřebuji Boží odpuštění, které mě očistí od každé špíny života.
Ke správnému vyznání hříchů však patří ještě jeden aspekt, který bych rozhodně nechtěl opomenout. V Jakubovi 5:16 je napsáno "Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého." V katolické církvi existuje svátost zpovědi, kde se farník vyznává ze svých hříchů svému faráři. Osobně se musím přiznat, že v prostředí protestantských církví, ve kterém se pohybuji nejvíce, se na tuto praxi první církve někdy zapomíná a že naše hříchy vyznáváme o samotě pouze a jen do Božího ucha. Někdy to dokonce děláme jen v duchu, bez toho aniž bychom hřích nahlas vyslovili a pojmenovali. Tento způsob sice sám o sobě není úplně špatný, vždyť spoustu modliteb a rozhovorů s Bohem vedeme v tichosti, takříkajíc jen ve svém srdci. Jenomže se v něm skrývá veliké nebezpečí. To spočívá v tom, že by se nám z takového pokání mohla stát rutina, která úplně ztratí svůj původní a důležitý obsah - totiž opravdovou lítost a snahu o změnu našeho chování. Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem po mnohých letech takové praxe poslechl vedení Ducha svatého a požádal svého dobrého přítele a bratra, aby byl svědkem mého pokání. Musím se přiznat, že jsem k seznamu hříchů, které jsem měl v tu chvíli na srdci, musel tehdy přidat ještě jeden a to lenost a pohodlnost při vyznávání hříchů. Ono totiž vůbec není jednoduché vyslovit nahlas a pojmenovat správně naše hříšné chování, a ještě navíc to udělat v přítomnosti někoho, kdo vás zná. Výsledkem je však opravdová a hluboká radost z odpuštění, která je vlastně nádherným důkazem toho, že nám Bůh skutečně odpouští.

Vytisknout E-mail

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.