Živé vysílání

04:00 Doteky
Zdroj naší síly (7/14): Když nás zneužili a týrali (2/2) (R)
04:30 Život víry
(R)
05:00 Okno do historie
Inkvizice (19) (R)
05:30 Houpací křeslo
Nejhlubší kořeny (6/6) (R)
05:50 Čtení z Bible 21

Vysíláním vás provází

Vysíláme
noční reprízy

Myšlenka na den

Znovuzrozená mrtvola duchovní


15. Proč je tolik církví?

Jedno židovské přísloví říká, že kde jsou 2 lidé, tam jsou alespoň 3 různé názory. Dalo by se proto říct, že je to vlastně docela veliké požehnání a výhra, když se dokážeme na něčem domluvit. Každý z nás má totiž naprosto unikátní pohled na svět, který je ovlivněn naší výchovou, věkem, vzděláním, zkušenostmi, intelektem, prostředím a tento výčet by mohl klidně pokračovat ještě pěkně dlouho.

 

Církev, což jsou především lidé, není v tomto ohledu moc velikou výjimkou. Fakt, že jsme uvěřili Bohu, odevzdali jsme mu svoje životy a stali se součástí církve, nijak nezaručuje, že teď uvidíme všechny věci naprosto stejně, jako všichni ostatní členové církve kolem nás. Ano, je sice pravda, že máme jednoho Boha, jednu víru, jeden křest jak říká apoštol Pavel ve 4. kapitole listu Efezským, ale jakým způsobem přistupujeme, vykládáme a hlavně praktikujeme tuto víru, to už je předmětem mnoha diskusí, sporů ale bohužel také rozchodů a rozdělení. V minulosti se stal například způsob vysluhování křtu vodou předmětem tak velikého sporu, že se nakonec církev opět, pokolikáté už, rozdělila a vznikla další větev, další denominace. Má se provádět ponořením, nebo stačí pokropení? Může to udělat kdokoliv, nebo jen pověřený pastor, kazatel nebo starší sboru? Je to věc veřejná a měla by proto být vykonána na veřejnosti, venku, nebo raději někde v kostele, při církevním obřadu? Přitom už první křesťané řešili tuto otázku a v jednom spisu, který se jmenuje Didaché - tedy učení Pána, hlásané národům dvanácti apoštoly - se píše, že křest má být prováděn ve studené tekoucí vodě, není-li po ruce voda tekoucí, může být i stojatá, není-li možné mít vodu studenou, je možné použít i teplou no a pokud je vody nedostatek, je možné křtěného člověka vodou jen pokropit. Jinými slovy by se dalo říct, že zas až tak nezáleží na formě křtu, jako spíš na tom, co se děje uvnitř člověka, na rozhodnutí k následování, které Bůh potvrdí novým narozením.
Někdo by mohl říct, že je vlastně velikým zázrakem, že křesťanská církev zůstala více méně kompaktní celých 1000 let, protože k prvnímu velikému rozdělení a to znamená ke vzniku prvních samostatných denominací, došlo až v polovině 11. století, kdy se oddělila západní a východní církev, tedy Řím od Konstantinopole, Katolická církev od Pravoslavné. Jenže to je pohled velmi zjednodušený a k rozdělení, sporům a hádkám docházelo nejen mezi samotnými apoštoly za přítomnosti Pána Ježíše Krista - například v Markově evangeliu 9:34, kde se hádali o to, kdo je z nich největší - ale i později, po vylití Ducha svatého bylo mnoho různých sporů a hádek. Apoštol Pavel například vysvětluje církvi v Korintu, že je naprosto nepřijatelné, abychom dělili církev na ty, kteří se hlásí k Petrovi, k Pavlovi, k Apolovi nebo ke Kristu. Říká tam v první kapitole verši 13 "Copak je Kristus rozdělen? Byl snad za vás ukřižován Pavel? Byli jste snad pokřtěni v Pavlově jménu?" A to je jen špička ledovce. Z historie víme, že nedorozumění a spory ohledně různých věcí pokračovaly a vlastně stále pokračují po všechna staletí a ve všech částech světa. Jak se v tom všem vyznat? Která církev je tedy ta pravá a ke které bych se měl připojit?

Vytisknout E-mail

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.