Playlist

Živé vysílání

02:45 Písničky
03:00 Klíčové slovo
Modlitba a půst (R)
04:00 Písničky
04:15 Modlitby podle Bible
Já jsem… živý (R)
04:45 Písničky
05:00 Uši k duši
Samota (2/4): Prostor vnímat (R)

Vysíláním vás provází

Glosa Petra Rause

Nebinární dítě a ovládání vlastních pocitů


Tvůrci pořadů

Pavel Dirda

Čím je pro vás práce v rádiu?

Je to pro mne velká Boží milost, že můžeme hlásat Evangelium na Rádiu7 - pro Romy i ne Romy.

Popište zlomový okamžik na vaší cestě k Bohu.

Měl jsem živý sen s Bohem - a to je pro mne ten zlomový okamžik. 

Jak odpočíváte?

Nejvíc si odpočinu při chvále Boha. 

Co byste mimo mikrofon vzkázal posluchačům?

Nechme vejít Pána Ježíše Krista do našich životů.

Jiřina Gina Čunková

Jmenuji se Jiřina Gina (druhé oslovení mám raději). Je to už 34 let, ale jako by to bylo včera. Sedím v pokojíčku u spícího dvouletého syna a rozdýchávám svoji nepřiměřenou reakci na maminčinu větu, kterou v těch dnech opakovala stále: Jiřinko, Ježíš tě miluje. Už jsem to déle nesnesla, třískla jsem dveřmi, div nevyletělo sklo, a teď tu sedím jako hromádka neštěstí. O štěstí se v mém životě mluvit nedalo. Byla jsem před rozvodem, bez peněz i bez práce, závislá na rodičích – to nebyl život, který jsem chtěla. Představovala jsem si, že mé manželství bude harmonické, ale místo toho jsme se s mužem neustále hádali. Žili jsme u manželových rodičů a to ke štěstí nepřispělo. 

Na Desatero jsem už dávno zapomněla a svědomí se všemi karamboly dospívajícího děvčete bylo už téměř otupělé. A teď ta maminčina věta. Jak mohla vědět, že se cítím nemilovaně a opuštěně? A kdo je Ježíš? V slzách jsem klekla na kolena a řekla: „Bože, jestli seš, dej se mi poznat.“ V pokoji někdo rozsvítil, a tak jsem rychle zalezla pod peřinu a dělala, že spím. 

Bylo ticho, tak jsem vykoukla. Světlo svítilo, ale jinak. Najednou mnou procházelo zvláštní teplo a na zdi se objevilo plátno s nějakým filmem. 

Střih: Na plátně se ukázala těhotná žena. Vystupovala z vlaku a spadla přímo na břicho. Nic se nestalo. Já byla to miminko. 

Střih: Šestiletá holčička leží už šestý měsíc v ozdravovně a je jí moc smutno. Modlí se: „Bože, zavolej mojí mamince nebo tatínkovi.“ 

Střih: Ta stejná holčička s ostatními peče brambory. Je podzim a ona cítí zvláštní vůni. V dálce vidí známou postavu. Svého tatínka. Děkuje Bohu, že pojedou domů. 

Střih: Dvanáctiletá dívenka leží v nemocnici, pokolikáté už? Nemůže chodit. S tatínkem byli na houbách, vrátili se unavení a ona si už nedošla na záchod. Opět půl roku bez rodičů a návštěvy jen jednou za dlouhý čas a ještě za oknem.

Střih: Pane Bože, prosím tě, ať můžu chodit.

Střih: Lékaři našli ojedinělou nemoc a léčba pomohla. Dívenka chodí. 

Střih: 16letá slečna kývne souhlasně na nějaké diskotéce dvěma klukům. Jeden se jí líbí, a tak jedou taxíkem k nim domů. Je opilá a je jí všechno jedno. Důležitá je láska, po které touží. Ráno se probudí s velikou bolestí hlavy, nahá a sama v nějakém vybydleném bytě. Rozpláče se a zoufale prosí Boha o odpuštění.

Střih: V tu noc se nic nestalo, ačkoli pokusy byly. Slečna je šťastná a slibuje věrnost. 

Střih: 17letá slečna se zamilovala do svého budoucího muže. Chodili spolu pár týdnů, ale otěhotněla. Museli se vzít. Kde je svoboda, kde láska?

To jsem já do svých 21 let. Bylo mi bídně a cítila jsem se tak nečistě a přitom… To teplo a světlo, ta Boží přítomnost v mém pokojíčku, na které už nikdy nezapomenu. Tu noc, 31. ledna 1988, se této Lásce odevzdávám. Prosím, aby mě tento Ježíš Kristus přijal, aby mě už nikdy nenechal bez pomoci a děkuju za všechny ty střihy, kterými mě provedl. Vždyť On mě slyšel. 

Ráno bylo jiné. Šťastné. Půjčila jsem si z knihovny Bibli a po nocích a kdykoli jsem šla do koupelny, jsem si tajně četla. Chvíli trvalo, než jsem mamince řekla, že i já věřím v Ježíše. 

S mým prvním mužem máme dvě už dospělé děti a šesté vnouče na cestě, ale naše manželství bylo v roce 2006 rozvedeno. Můj muž se totiž zamiloval do mé nejlepší kamarádky. 

Odjela jsem do Brna s 14letou dcerou a díky křesťanům a mým rodičům, kteří mě v této těžké chvíli podrželi, jsem našla bydlení. Pracovala jsem na benzince, někdy i 16 hodin denně, ale zaměstnavatel mi nedal peníze, které slíbil. Jednou jsem po šichtě usnula ve vaně a probudila se v zatopené koupelně. Sousedka mě nevybíravě poslala někam a já už dál nemohla. 

Bůh byl se mnou. Věděla jsem, že pomoc přijde, ale občas se mi zdálo, že jde příliš pomalu. Ten den mi volala Hanka, že mě s Otou zvou na návštěvu. Ta návštěva odstartovala další fázi života. Povzbudili mě, ať jdu zkusit pracovat do TWR. Necítila jsem se na to, ale druhý den jsem se oblékla a šla. Měla jsem tehdy dredy a moc jsem nespoléhala na to, že mě přijmou, když nemám žádnou kvalifikaci. Zazvonila jsem u dveří a otevřel mi ředitel. Znala jsem ho, vždyť se mnou natáčel mé svědectví a taky měli moji první kazetu s písničkami. On mě ale nepoznal. Zeptala jsem se, jestli nehledají někoho do týmu, že budu klidně uklízet. Ne, nikoho nehledáme, řekl a zavřel dveře. Odcházela jsem naprosto vyřízená, když na mě za malou chvíli tento ředitel zavolal: „Paní Markovová? Pojďte za mnou.“ Z vyprávění vím, že jeho kolegyně Kateřina Hodecová se ptala: „Kdo to byl?“ „To byla nějaká Markovová a chtěla práci.“ „Cože? Markovová? A tos ji nechal odejít?“ divila se tenkrát redaktorka Kateřina.

Přijali mě. Neuměla jsem vážně nic. Ani zapnout počítač. Díky Bohu, díky daru, který mi Pán dal, díky Katce a ostatním jsem se naučila celkem rychle pracovat v programech TWR a protože mě vždycky bavila hudba, dělala jsem hudební redaktorku. 

Události nabraly spád. S mým druhým mužem bydlíme dnes v Krnově, kde pomáháme ve sboru Křesťanské společenství, ve kterém je můj muž pastorem. V TWR, po krátké pomlce, opět pracuju na zkrácený úvazek. Máme v péči dvouletou Pampelišku, ale těším se, že brzy budu v rádiu k dispozici mnohem víc. 

Ježíš Kristus je v mém životě ten nejdůležitější. On nechybuje. On nezradí. On miluje. Ačkoliv jsem si prošla mnohdy i částečným peklem a v křesťanském prostředí jsem narazila na zradu, pomluvu, nevěru i zlo, přesto Boží církev miluju. Jsou v ní lidé ještě úplně neproměnění, stejně jako já. Bohu buď ale sláva a chvála. Nic mě neoddělí od Jeho lásky. 

Marián Možucha

Marián Možucha pracoval v letech 1995–2006 v TWR Slovakia, kde jako autor i moderátor přispíval do křesťanských programů, především pro mladší generaci. Od roku 2006 pravidelně nahrává v brněnském TWR své krátké evangelizační úvahy (několik stovek příspěvků, vycházejících z běžného života) a také systematické biblické výklady s evangelizačním poselstvím (aktuálně o životě králů Davida a Šalamouna vysílané v relaci Kompas). V novém vysílání připravuje společně s Petrem Matouškem i pořad Průsečíky.

Petr Húšť

Je to pro mě výsada

Když jsme před léty dělali ve Vsetíně službu s mládeží a jednou za měsíc jsme měli setkání mladší a starší mládeže, bylo nás i okolo sedmdesáti, což bylo na poměry české církve docela slušné. Když jsem ale jednou večer po mládeži šel večerním Vsetínem, viděl jsem, kolik mladých lidí vychází z hospod a diskoték. Došlo mi, kolik mladých nezná Pána Boha a Jeho lásku, dobrotu a moudrost. A najednou mi přišla naše mládežnická práce jako zrnko písku v poušti. V té době jsem dělali i první pokusy o Půlnoční pod širým nebem. Byli jsme nadšeni, přišlo přes tři sta lidí. Kromě toho, že ochutnali vánoční punč a zpívali koledy, slyšeli také dobrou zprávu o tom, že Ježíš Kristu se může narodit i v jejich srdci. Přišlo mi, že to už je trošku více zrnek evangelia. Za pár dní byl Silvestr a tak jsem vyrazil do města, podívat se na ohňostroj. Na místě bylo asi čtyři tisíce lidí. Starosta dal pár minut před odpočtem nového roku prostor nějakému panu faráři, aby řekl duchovní zamyšlení. To mi přišlo neskutečné, taková příležitost! Byl jsem napnutý, co pan farář řekne. Jeho proslov byl velmi krátký. Řekl jen: „Přátelé, tolerance – naše šance, naše šance – tolerance“ a pak ten slogan ještě jednou zopakoval. Říkal jsem si, že je to hrozný trouba, že to úplně prošvihl. V tu chvíli jsem měl pocit, že mi Pán Bůh pokládá otázku: „A co bys jim řekl ty, Petře?“. „Já, Pane Bože, nic, ale musíš uznat, že ten farář to projel,“ odtušil jsem.

I na základě této zkušenosti jsem se rozhodl udělat si na biblické škole v Kolíně roční kurz „Úvod do mediálních studií“. Ne, nedokázal jsem si představit, že bych někdy pracoval v nějakém časopisu, rádiu nebo televizi. Chtěl jsem se jen naučit srozumitelně předávat evangelium i nevěřícím lidem. Když jsem pak v rámci studia měli přednést před spolužáky své zamyšlení, bylo to pro mě traumatizující. Celý jsem zrudl, zrychlil se mi dech a jako na záchranu jsem čekal na chvíli, kdy se doklopýtám ke konci. Jednou nás na kurzu o médiích vyučovala také Kateřina Hodecová a Lucie Endlicherová z Rádia 7. Bylo to zajímavé a inspirativní, ale nedokázal jsem si představit, že bych se někdy posadil za mikrofon a moderoval nějaké pořad.

Po nějakém čase jsem dostal pozvání do rádia jako host. Čas před pořadem byl pro mě docela adrenalin a intenzivně jsem se modlil. Asi se to podařilo, a tak se stalo, že jsem najednou byl v rádiu hostem tak jednou až dvakrát ročně. V té době mi pár lidí řeklo, že se jim mé kázání líbí, že jsou zajímavá, inspirativní a praktická, ale že skoro žádné není k nalezení na webu. Přemýšlel jsem, zda udělat nějaké audionahrávky nebo natočit nějaká videa. Měl jsem asi pět nápadů a konzultoval jsem je s Lucií Endlicherovou. Jenže ona mi neporadila úplně tak, jak jsem chtěl. Nevybrala nic z možností, které jsem jí předložil, ale navrhla mi, ať dělám pro Rádio 7 a Proglas krátká patnáctiminutová zamyšlení na každý týden. Úplně jsem se na to necítil, ale přišlo mi to zároveň jako velká příležitost, kterou mi dává Pán Bůh do cesty. Po zvážení a modlitbách jsem se rozhodl do toho jít.

První natáčení pořadu Klika, místo kde uchopíme a otevřeme, byl porod. Má manželka říká, ať toto přirovnání nepoužívám, protože já o náročnosti porodu nic nevím :). No prostě bylo to tak náročné, že i přesto, že jsem dospělý a docela stabilní člověk, chtěl jsem ze studia utéct a vypnout si na den telefon. Později mě moc bavilo pořady připravovat. Namluvit je bylo pro mě náročnější, ale časem se to utřepalo. Natáčel jsem s Lucií Endlicherovou a byl jsem vděčný za její svatou trpělivost (někdy mi říkala, že je to nespisovné a já jí na to odpověděl, ať to bere jako regionální vysílání pro Valašsko... samozřejmě, že pak jsem to opravil :) ).

Pořad Klika jsem tvořil ze tří ingrediencí. Z biblického textu a zamyšlení nad ním, z osobních příběhů ze života a z úkolu na příští týden. V té době jsem měl výbornou zkušenost s tím, že když jsem někoho duchovně doprovázel, dal jsem mu do dalšího setkáním vždy jednoduchý úkol, aby si danou věc, kterou jsme probrali, vyzkoušel. A tak jsem úkoly zakomponoval i do pořadu Klika. Velkým povzbuzením pro mě bylo, když jsem potkal jednoho chlapíka v hypermarketu ve Zlíně nebo neznámou paní na svatbě v Havířově a oba říkali, že poslouchají a taky plní zadané úkoly. Byl jsem trošku v šoku. Uvědomil jsem si, jakým je rádio obrovským nástrojem a že je to velká čest s rádiem spolupracovat a mít možnost předávat věci o Boží lásce, dobrotě a moudrosti.

Za dva roky jsem v pořadu Klika „zrecykloval“ – využil – všechna svá dřívější kázání, která jsem měl někde na mládeži nebo ve sboru. Popravdě řečeno, v minulosti jsem byl někdy frustrovaný, že jsem si pracně připravoval kázání, přečetl jsem si k tomu knihu nebo dvě, nastudoval souvislosti a pak přišlo pár lidí, z kterých ještě před kázáním do besídky odešly s malými dětmi i maminky – ve výsledku pak kážete třeba pro sedm lidí. Tak jsem si říkal: Pane Bože, já ti chci sloužit, ale je tohle efektivně vynaložený čas? Když jsem pak svá kázání v Klice využíval, Pán Bůh mi připomněl, ať jsem mu věrný bez ohledu na počet, že on si to umí využít. Proglas Kliku vysílal v úterý před devátou hodinou. Míval jsem s kolegyní v ten čas poradu a během toho mi začaly chodit sms, reakce na právě odvysílaný pořad. Dělal jsem si legraci, že už můžu jít ten den domů, že už mám dopracováno.

Po dvou letech jsem natáčení Kliky skončil a čekal jsem, že si od rádia chvilku odpočinu. Oni mi však nedali „pokoj“. Katka Hodecová mi nabídla moderování pořadu Na sobotní frekvenci Proglasu. Vážil jsem si její důvěry a odvahy, ale nebyl jsem si jistý, zda do toho jít. Bylo to opět něco nového. Pro mě osobně je daleko snadnější připravit vlastní zamyšlení, než moderovat živý pořad s hostem. A tak to byla a je další škola. Je to takový zdravý tlak, řekněme raději motivace, věci si dostudovat, přečíst další zdroje, konzultovat danou problematiku s dalším lidmi. Je fajn, že si můžu pro pořad vybrat témata a pozvat k rozhovoru zajímavé hosty.

Před třemi lety na konci roku jsem byl pozván do Rádia 7 na vánoční večírek. Přemýšlel jsem, zda tam jet, protože v závěru roku se vše dodělává, finišuje a člověk hledá každou událost, kde nemusí být. Nakonec jsem ale jel a nelitoval jsem. Znám tým, který tam je každý den. Lidi, kteří točí pořady, starají se o techniku, o budovu nebo finance. Byl jsem však zaskočen a velmi mile překvapen, že na vánočním večírku bylo třikrát až čtyřikrát tolik lidí, než je základní tým. Teprve tam jsem pochopil, jak Rádio 7 funguje. Na večírek totiž přijeli mnozí tvůrci pořadů, kteří nejsou přes týden v rádiu v Brně, ale pravidelně pořady připravují a do rádia je přijedou jen natočit. Uvědomil jsem si, že Rádio 7 je velmi organickým nástrojem pro sdílení evangelia a Boží moudrosti a že se na něm podílejí lidé z celého spektra církve. Být součásti takové pestré sítě tvůrců, to je výsada.

Petr Matoušek

Petr Matoušek vystudoval VUT v Brně a od roku 2005 pracuje jako odborný asistent na Fakultě informačních technologií VUT v Brně. Jeho specializací jsou počítačové sítě, bezpečnost a analýza síťových dat. Dálkově vyučuje na univerzitě Strathmore v Keni. Je členem Evangelikálního společenství Brno, kde slouží jako kázající. Je zapojen v Síti křesťanských učitelů, účastní se také aktivit křesťanské akademické sítě v rámci sdružení European Leadership Forum.

 

Jmenuji se Petr Matoušek a narodil jsem se v Ústí nad Labem. Žili jsme tam s bráchou a maminkou, která se o nás moc hezky starala, i když to nebylo vždy jednoduché. Po základní škole jsem studoval na gymnáziu. Když jsem byl ve třeťáku o prázdninách u tety, dostal se mi do rukou Nový zákon. Nikdy předtím jsem Bibli nečetl, ani doma jsme ji neměli. Líbilo se mi, co Ježíš vyučoval. Zázraky, o kterých píše, jsem ale nebral vážně. To bylo moje první setkání s křesťanstvím.

Po nástupu na vysokou školu v Brně mi začaly jiné starosti. Studoval jsem výpočetní techniku, což byl náročný obor. Studium mě bavilo, na škole jsem měl i hodně kamarádů. V pátém ročníku jsem přemýšlel, co dál v životě.  Přál jsem si mít rodinu, dobrou práci, bydlení a přátele. Ale na lidech kolem sebe jsem viděl, že to samo o sobě nepřináší člověku uspokojení. Je život něco víc než jen práce, rodina a odpočinek?

Jednoho dne k nám na kolej přišli mladí lidé z křesťanského hnutí Studenti pro Krista s anketou týkající se životních hodnot. Ptali se také, zda věřím v Boha. Odpověděl jsem, že věřím, že nějaký Bůh existuje. Byla to určitým způsobem pravda, bez Boha mi lidský život nedával smysl. Pozvali mě na přednášku, kterou pořádali na právnické fakultě. Už si ani nevzpomínám, o čem byla. Co mi utkvělo v paměti, byly vztahy, které jsem nikde předtím neviděl - zájem jeden o druhého, radost, otevřenost a ochota zajímat se o nového člověka. Poprvé mě napadlo, že na křesťanství možná něco je. Začal jsem se setkávat s jedním věřícím klukem, na kterého jsem měl spoustu otázek o Bohu. Těšilo mě poznávat křesťanství, zároveň jsem si uvědomoval, že mé srdce není v pořádku. Chtěl jsem žít správně, ale byly okamžiky, kdy jsem to nezvládal. Uvědomil jsem si, že sám se nedokážu změnit, že potřebuji Ježíše. Modlil jsem se tehdy se starším sboru, kam jsem chodil, a prosil Boha za odpuštění. Požádal jsem Ježíše, aby vstoupil do mého srdce a očistil mě. Vydal jsem mu své touhy a plány a poprosil, aby mě vedl na cestě životem.

A Bůh to udělal. Bylo to, jako když mi spadne kámen ze srdce. Měl jsme takovou radost, že jsem hned napsal domů. Maminka to zpočátku vzala dobře, pak jí ale vadilo, že si každý den čtu Bibli, modlím se, chodím v  neděli do shromáždění a jezdím na křesťanské akce. Trvalo jí delší dobu, než pochopila, o čem víra je.

Dnes tomu bude dvacet let, co jsem přijal Ježíše do svého života. Po skončení školy a po civilní službě jsem dostal nabídku učit na VŠ v Brně, kde pracuji dodnes. Jsem členem Evangelikálního společenství v Brně, kde společně s manželkou sloužíme. Před rokem, když se připravovalo celodenní vysílání rádia TWR, se mě zeptal ředitel rádia Luděk Brdečko, s kterým jsme společně studovali na biblickém institutu TCMI v Rakousku, zda bych nechtěl společně s Mariánem Možuchou moderovat a připravovat pořad Průsečíky, který se týká umělé inteligence a biblického pohledu na ni. Jeho nabídka mě překvapila, zároveň jsem si uvědomil, že je to možnost propojit to, co jsem studoval a co dělám na vysoké škole se svou vírou. Modlil jsem se a Bůh mě vedl, abych nabídku přijal. I když jsou přípravy relací časově náročné, dává mi tato služba možnost přemýšlet o dopadu moderních technologií na lidský život. Tento pohled nám chybí při výuce na VŠ. Sice studenty učíme, jak různé IT technologie fungují, ale už je nevedeme k přemýšlení o vlivu technologií na život člověka a společnosti. To se netýká jenom studentů. Také jako věřící bychom se měli ptát, kde jsou hranice moderních technologií, co dobrého nám přinášejí a kdy se z nich stávají modly, na které se spoléháme a kterým bezmezně důvěřujeme. Mým přáním i modlitbou je, aby Průsečíky sloužily k budování věřících a ukázaly i hledajícím, že Boží slovo přináší moudrost a odpovědi do života moderního člověka.  

Přihlášení Vám umožní rozšířený přístup k některým částem tohoto webu.
Pokud ještě nemáte svoje přihlašovací jméno a heslo pro tyto stránky, vytvořte si nejprve účet.

Save
Nastavit cookies
Aby vše správně fungovalo, používáme soubory cookie. Některé jsou nutné pro chod webu, jiné umožňují měřit návštěvnost.
Přijmout všechny
Odmítnout všechny
Analytics
Cookies používané k měření návštěvnosti.
Google Analytics
Přijmout
Odmítnout