Playlist

Živé vysílání

08:05 Písničky
08:30 Pravda pod mikroskopem
Apokryfní evangelia (3/4): Zkouška evangelií
08:45 Písničky
09:00 Kalendárium, Pozvánky
09:30 Základy
Základy (16/16): Modlitba
09:40 Písničky

Vysíláním vás provází

Glosa Petra Rause

Nebinární dítě a ovládání vlastních pocitů


Tvůrci pořadů

Ailsa Randall

Narodila jsem se na jihu Anglie v malé vesnici, ale moji rodiče se brzy přestěhovali do většího města, blízko Windsoru nedaleko od Londýna. Ačkoliv Londýn byl jen kousek, tehdy mi připadal příliš daleko. Moji rodiče byli a jsou křesťané a většina mé širší rodiny rovněž, takže pro mě bylo jaksi přirozené věřit v Boha. Nepamatuji si dobu, kdy jsem nevěřila a vždy jsem chtěla následovat Boha. Pokaždé, když jsem měla jako dítě příležitost se v kostele pomodlit, abych se stala křesťanem, vždy jsem to udělala. Takže si vlastně ani nepamatuji konkrétní okamžik, kdy se můj život změnil. Když jsem pak v 18 letech odjela studovat na univerzitu St. Andrews ve Skotsku, byl to pravděpodobně ten okamžik, kdy jsem se již tolik nespoléhala na víru mých rodičů, ale víra se stala skutečně mou vlastní. Na univerzitě jsem studovala francouzštinu a teologii, přičemž studium teologie mě donutilo přemýšlet, čemu přesně věřím a proč. Byl to opravdu dobrý proces přehodnocování mých přesvědčení. Musím však rovněž napsat, že toto období pro mě nebylo vůbec jednoduché, neboť jsem byla daleko od domova v podstatě po celý rok a domů jsem se vracela jen o Vánocích, Velikonocích a v létě, tudíž jsem se musela spoléhat hodně na Boha, který mě ale po celou dobu držel. Na univerzitě jsem sloužila jako vedoucí chval pro křesťanskou unii, tedy skupinu asi 200 studentů z univerzity. Skutečně mě bavilo vést lidi při uctívání, protože jako muzikantka jsem cítila, že mě Bůh v této oblasti obdaroval.

Po univerzitě jsem vyslyšela povolání, které jsem dlouho cítila v srdci, tedy abych odjela sloužit Bohu do Afriky. Napsala jsem do jedné křesťanské školy, jestli nepotřebují učitele a oni mi odpověděli, že ano. Spolu s ostatními jsme měli jeden měsíc školení v rámci misijní organizace WEC a pak jsem odjela na rok do Senegalu. Někdy to bylo docela osamělé období, ale také jedno z nejpožehnanějších, které jsem v životě zažila. Opravdu jsem cítila modlitby lidí doma, kteří se za mě modlili a někdy, když se za tou dobou ohlížím, si trochu v legraci říkám, zda jsme tehdy nebyli fyzicky blíže nebi než Evropě. Ale skutečně mi to tehdy tak připadalo.

Po návratu z Afriky jsem dokončila rok učitelského výcviku v Oxfordu a začala jsem si hledat práci. Tu jsem si našla na gymnáziu na jihu Anglie, kde jsem učila francouzštinu. Výuka na chlapecké škole byla dost stresující, a tak jsem po pár letech začala uvažovat o změně. Můj strýc, který se v 90. letech přestěhoval do České republiky a založil agenturu, která přivážela křesťanské učitele do České republiky, mi nabídl práci ve Zlíně. Souhlasila jsem, že přijedu na 6 měsíců, ale pak jsem se chtěla přestěhovat zpět do Anglie. Ale Bůh měl jiné plány. Po půl roce jsem se necítila úplně připravena vrátit se domů a poté, co jsem si udělala seznam pro a proti a hodně se modlila, rozhodla jsem se zůstat další rok. Našla jsem sbor v České republice, kde jsem se cítila jako doma, a hrála jsem na bohoslužbách.

Po několika měsících jsem potkala muže, který se později stal mým manželem, a pak ani ne do roka jsme se vzali v Praze na IBTS (Mezinárodní teologický seminář), kde moji rodiče tehdy učili. Přestěhovali jsme se do Brna a já začala pracovat na jazykové škole. Bůh nám požehnal 2 dětmi. Když pak trochu odrostly, začala jsem učit na Masarykově univerzitě budoucí učitele angličtiny, kde působím dodnes.

Jsme členy mezinárodního sboru v Brně, BICF, a milujeme tamní komunitu. Sloužím zde, tak jak jsem obdarovaná, tedy vedu chvály v jedné ze skupin a jsem ve vedení sboru. Zároveň jsem ráda, že mohu na Rádiu 7 připravovat týdenní pořad Life+.

Cítím se požehnaná, zvlášť když se podívám zpět na to, jak mě Bůh vedl cestou, kterou bych, když jsem byla mladší, nikdy nebyla schopná předvídat.

Lída Pohanková

Čím je pro tebe práce v rádiu?

Práce v rádiu pro mě znamená především setkávání s inspirativními lidmi – a to jak za mikrofonem, tak v redakci. Z každého setkání odcházím obohacená o myšlenky a podněty, které pak ještě nějakou dobu zapracovávám do života. To mi pomáhá zvládat i stres, který tato služba také přináší ...

Popiš nějaký zlomový bod na tvé cestě k Bohu.

Byla jsem už asi pět let křesťanka, když jsem se dostala při pátém porodu do ohrožení života. Díky Bohu a včasnému zásahu lékařů jsem nakonec přežila. Pro mě to neznamenalo jen nějakou úlevu a radost ze záchrany života, ale zároveň jsem v tom uviděla i Boží varování. Celý svůj život jsem bojovala s komplexy méněcennosti, a i když jsem dala svůj život Bohu, pořád jsem se viděla jako nedostatečná a často jsem tak o sobě mluvila. V této chvíli jsem ale uviděla, že kdyby mě tu Bůh nechtěl mít, už bych tu opravdu nebyla. Pro mě to byl zásadní obrat ve vnímání mého místa na této zemi i v porozumění Božím plánům. Odmítám se od té doby dívat na sebe skrze své nedostatky, ale učím se vyhlížet to dobré, čím chce Bůh skrze mě přinést požehnání. A to je úplně jiný život!

Jak odpočíváš?

Ráda se hýbu, nejraději na čerstvém vzduchu, ale neříkala bych tomu sport. Takže chodím do lesa, na hory, jezdím na kole, na běžkách, zaplavu si v jezeře, tančím izraelské tance. To ale není možné vždycky, tak potom volím klidnější aktivity jako zajít na kafe a popovídat si s přáteli nebo si lehnout s dobrou knížkou.

Co bys mimo mikrofon vzkázala posluchačům?

Že je skvělé, že si nás vybral Bůh, stojí to za to ho poznávat.

 

Vyrůstala jsem v katolické rodině, takže jsem měla určité povědomí o Bohu. Svým dětským způsobem jsem měla Boha ráda a v kostele se mi líbilo. Když jsem ale začala dospívat a kriticky sledovat věřící, připadalo mi, že nikdo z nich s Bohem v životě opravdu nepočítá. Zároveň jsem začala vnímat zlo ve světě a nedovedla jsem se vyrovnat s tím, že by existoval Bůh, který by takové zlé věci dopustil. A tak jsem se v 15ti letech s chozením do kostela rozloučila a začala si žít po svém.

Odvrátila jsem se od Boha, ale on se neodvrátil ode mne. Asi po dalších deseti letech, kdy už jsem byla vdaná, měli jsme dítě, já skončila s vysokou školou a manžel právě odešel na rok na vojnu, jsem znovu zaslechla jeho volání. Možná i nová zkušenost rodičovství mě přiměla hlouběji přemýšlet nad smyslem života. K čemu tady na zemi vlastně jsme? K čemu se snažit žít dobře, když není nikdo, kdo by to ocenil? Kde se ve mně bere ten pocit provinění, když jednám zle? Odkud to vlastně vím, že je něco zlé a něco dobré? Co když je to opravdu tak, že existuje Bůh, který dal tomuto světu řád a jeho překračování se nevyplatí?

Začala jsem o Bohu znovu přemýšlet a hledat ho. Ptala jsem se všech, kdo vypadali, že by o Bohu něco mohli vědět – katolíků, svědků Jehovových, hledala jsem i v józe. Nakonec jsem navštívila kamarádku, na které jsem viděla, že o Bohu nejen něco ví, ale připadlo mi, že ho prostě zná. Ještě než jsme mohly o něčem začít mluvit, vzala mě do církve, tehdy ještě trochu ilegální, na modlitební setkání. Když jsem slyšela, jak se ti lidé opravdově modlí, citují Bibli, svědčí o tom, co Bůh v jejich životě dělá, poznala jsem, že Bůh je opravdu živý - a padla na mě bázeň. Jestli je to tak, pak jde o mnohem víc, než jsem si představovala! To není jen to filozofování, jestli existuje Bůh a co je dobré nebo špatné. Tady jde o celý život, který buď podřídím Bohu a ztratím tak nárok žít si po svém, a nebo se možná úplně minu smyslu toho, proč tu vlastně jsem. Nejvíc jsem bojovala s tím, že se možná odcizím manželovi, se kterým jsme měli moc hezký vztah, ale v této oblasti vždy prohlašoval, že je ateista a materialista a nevidí důvod, proč to měnit.

Boží volání a touha najít pravdu však už byly silnější. A tak jsem jednoho večera klekla, poděkovala Ježíši, že zemřel za moje hříchy, a svěřila opratě svého života do jeho rukou. Hluboko v srdci jsem získala jistotu, že to je nejlepší věc, kterou jsem v životě udělala. Jako by dílek puzzle zapadl na svoje místo. Vždycky jsem měla pocit, že nikam úplně nezapadám a teď mi přišlo, že jsem se dostala na to správné místo, kam patřím. Připadalo mi, jako by někdo z mých očí sejmul závoj a rozjasnilo se, všechno kolem mě dostalo nové, zářivější barvy.  

Na druhou stranu se ale taky stal mnohem jasnější můj náhled na hřích. Já, která jsem si vždycky připadala jako dobrý člověk, poslušná dcera, premiantka ve škole, jsem najednou uviděla, kolik je ve mě závisti, pýchy, zloby, komplexů méněcennosti a sebestřednosti. Byla to velká úleva mít možnost se vší touto tíhou přicházet k Ježíši a nechávat se očistit. I když tyto mé skryté postoje vycházely na světlo postupně, pocit očištění a jistoty, že teď jsem milovaná Boží dcera, je k nezaplacení, a zůstává.

Nastala nová etapa mého života – a troufla bych si říct, že mnohem dobrodružnější, než jsem předpokládala. Manžel, kterého něco jako filozofování nad smyslem života moc nezajímalo, si nechal na vojnu dovézt Nový zákon a krátce po svém návratu domů svěřil svůj život Ježíši také. Dnes je pastorem Apoštolské církve v Zábřehu. Zároveň ale boje, které byly součástí budování našeho malého společenství, byly někdy také dost drsné. Nešlo ani tak o vnější pronásledování, protože krátce poté, co jsme uvěřili, přišla „sametová revoluce“, spíš o ty vnitřní tlaky, kdy mladí, nezralí lidé budují církev, a nemají blízko žádné duchovní otce. Dnes je to možná nepředstavitelné, ale my jsme neměli nejen internet, ale ani telefon. Byly chvíle, kdy jsem se budila s divným pocitem, jestli jsem si jen všechno nevymyslela a nepodlehla nějakému bludu. Na moji mysl útočily pochybnosti a já měla opravdu jen modlitbu, abych se s tím vypořádala, zralí křesťané byli těžko dostupní. Někdy jsme měli oba pocit, že ta výzva, před kterou jsme byli postavení, je nad naše síly. Lidé mezi nás přicházeli a někteří zase odcházeli s tím, že nás nechali mnohdy zklamané a zraněné. A my jsme procházeli Boží školou pokory, učili jsme se odpouštět, být závislí na Bohu a nespoléhat na své vlastní síly.

Možná právě tyto zkušenosti v nás ale vypůsobily to, že máme oba silnou touhu lidi kolem sebe povzbuzovat ve víře a pomáhat jim v duchovním růstu. A tak mezi námi můžete najít bývalé vězně, narkomany, alkoholiky, lidi z rozbitých rodin – a všichni tvoří duchovní rodinu, kde se máme rádi. Pro mě je to Boží zázrak a zároveň stálá dobrodružná výzva.

Když jsem před pár lety dostala nabídku přijít nejprve jako host do pořadu Rozmarýna v Rádiu 7 a posléze i pořad jednou měsíčně moderovat, byla to zase jedna z těch výzev, která mi připadla nad moje síly. Znovu jsem volala k Bohu a zkoumala, co je v mém srdci. Na jednu stranu v něm byla ta silná touha předávat lidem poznání Boha, když už je možné, aby se k nim evangelium a povzbuzení ve víře mohlo dostávat dokonce až domů. Na druhou stranu obavy, jestli to není výzva nad moje síly. Když jsem si poctivě přiznala, že jediné, co mi brání tuto nabídku přijmout, je můj strach ze selhání, pochopila jsem, že lépe bude říct ANO. Vždyť jsem Bohu už před nějakou dobou řekla, že kam mě pošle, půjdu, a co mi řekne, řeknu (Jer 1,7).

Ještě, že mám ráda dobrodružství, protože tahle výzva pro mě dobrodružná stále je! Někdy je to adrenalin už jen v tom nalézt a oslovit vhodného hosta, vejít se do určeného času, aby zaznělo to, co chce Bůh a ne jen my, a někdy i to, že pořad už začíná a host stojí v zácpě před Brnem … Ale potom, když proplujeme všemi úskalími, a já si všimnu, jak to Bůh uchopil a vnímám, že jsem tu zase na tom místě, kde mám být, stojí to za to!

Přihlášení Vám umožní rozšířený přístup k některým částem tohoto webu.
Pokud ještě nemáte svoje přihlašovací jméno a heslo pro tyto stránky, vytvořte si nejprve účet.

Save
Nastavit cookies
Aby vše správně fungovalo, používáme soubory cookie. Některé jsou nutné pro chod webu, jiné umožňují měřit návštěvnost.
Přijmout všechny
Odmítnout všechny
Analytics
Cookies používané k měření návštěvnosti.
Google Analytics
Přijmout
Odmítnout