Živé vysílání

12:45 Písničky, kalendárium
13:00 Fortepiano
Proč jít na misii
14:00 Myšlenka na den
Houby a očekávání (R)
14:15 Písničky na přání
14:45 Klika
Duchovní ovoce (3/5): Láska jako důkaz (R)

Vysíláním vás provází

Myšlenka na den

Houby a očekávání


Jitka Vyležíková

Její typicky valašská postava vzala před pár lety krutě za své – procvičila se do postavy baletní, ale o svou pověstnou dobrotu, humor ani šarm nepřišla. Z malého původního kolektivu TWR-CZ velmi rychle udělala rodinu, která se už ale rozrostla poněkud přes okraj jejího kraje. Miluje svobodu a houby v jakékoli úpravě a v poslední době i cukety a jiné býlí. V TWR-CZ dala dohromady ekonomiku, stanovila řád kytkám v domě, a kontrolorky z finančního úřadu se nikdy nezmohou ani na malou výtku. Jitka občas straší, že se na Valašsko vrátí, ale zatím se nebojíme, protože tam neberou obyvatele, kteří místo slivovice užívají vína pozdních sběrů, jakožto i portská či jim podobná lepidla.

A teď jak je to doopravdy

„Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího, držme se toho, co vyznáváme. Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu.“

(Žd 4,14 –15.)

První kroky vždy nejtěžší?… ne vždy…

Narodila jsem se věřícím rodičům, čímž byla moje cesta k Ježíši v počátku v mnohém usnadněna. První vzpomínky, které jsem schopna si vybavit, jsou ty, kdy sedím v posteli a celá rodina se modlíme. Prožila jsem krásné dětství na Valašsku. Mám 2 bratry, staršího a mladšího. Rodiče nám vytvořili dobré zázemí, ve kterém jsem vnímala lásku a přijetí. Do mých 5 let jsme bydleli na pasekách – na samotě uprostřed lesů. I po přestěhování do vesnice jsme tam u babičky a dědečka trávili spoustu času. Myslím, že mě toto místo – příroda a ticho – v mnohém ovlivnilo a i dnes se tam ráda vracím.

Jako snad pro každé dítě i pro mě rodiče byli tou největší autoritou. Odmalička nás vodili do kostela a to, že Pán Bůh je, mi bylo jasné. První problémy přišly až na základní škole. Řekli – Bůh není. Docela jasně si pamatuji, jak jsem v těch šesti nebo sedmi letech seděla na kopci, dívala se do údolí a nad obzor a přemýšlela o tom, co říkají rodiče, co v kostele a co učitelka. Tehdy jsem udělala první vědomé rozhodnutí, že věřím v Boha… jednoduše mi nešlo přijmout myšlenku, že všechna ta krása kolem mě je tady jen prostou náhodou. A pak už to byl můj názor, ze kterého byli učitelé občas nešťastní (rozuměj – byl hluboký socialismus). Byla doba, kdy jsem chodívala do kostela každý den, chtěla jsem slyšet o Bohu a o životě s ním, poznávat jej a být mu blízko. Možná, že dětská duše vnímá všechno citlivěji, nevím, ale vím, že mě to neuvěřitelně naplňovalo a bavilo.

Přišel zvrat,

když jsem navštěvovala asi 2. ročník střední ekonomické školy. Noví kamarádi, které Bůh příliš nezajímal, ale oni zajímali mě. Pořád něčím zaneprázdněná jsem se začala Bohu vzdalovat. Časem se můj „duchovní život“ smrskl na nedělní bohoslužby, kterých jsem se mnohdy účastnila z povinnosti. Když jsem ale přemýšlela o smyslu toho, co dělám, Bůh mě usvědčoval z dvojstrannosti mého života. A tak se pořád dokola střídalo období nezájmu s návaly horlivosti. Škola mi šla poměrně (a průměrně ) dobře bez větší námahy a tak to šlo až do maturity. Ve škole se začaly zkoušet a opakovat maturitní otázky, ale já jsem měla pořád času dost. Říkala jsem si: „Devadesát maturitních otázek – to musím za týden zvládnout! Začnu o Vánocích… o Velikonocích… v březnu…“ No, a pak to přišlo. Týden před maturitou jsem konečně došla na to, že času nazbyt už opravdu není. Za celý ten týden jsem stihla vypracovat a naučit se devět otázek, což bylo zoufale málo. S učením jsem skončila ve tři hodiny ráno v den, kdy jsem měla maturovat. Byl to průšvih. Ta ostuda! Nebylo proč si věřit. Pokořená, plná obav a strachu z nadcházejícího dne jsem se začala modlit. Po dlouhé době upřímná modlitba. Řekla jsem Bohu, že vím, že je, že jsem přecenila svoje síly a nevím, co bude dál. Zoufale jsem Bohu nabídla obchod. Řekla jsem mu, že mu dám svůj život a třeba půjdu i do kláštera, když to bude chtít, jenom když dobře odmaturuji. V opačném případě jsme spolu skončili. Ten den jsem odmaturovala na samé jedničky. Kdybych měla do té doby o Bohu jakékoli pochybnosti – teď to bylo jasné. Bůh se projevil, zasáhl do mého života. Naprosto konkrétně. Pocit radosti vystřídalo zděšení. Musím do kláštera, dala jsem slib Bohu! Nikomu jsem nic neřekla, ale hrozně jsem se bála, že to budu muset udělat. Šla jsem za jedním farářem pro radu. Odpověděl mi, že Bůh po nás nechce oběti, které mu nejsme schopni dát. A že k tomu, aby šel člověk do kláštera, musí být povolaný. To se mi ulevilo… povolání k životu v klášteře jsem opravdu neprožívala. Ale nová a hluboká zkušenost s Bohem mě poznamenala.

Z Valašska do Brna

Začala jsem pracovat jako zapisovatelka na civilním oddělení u okresního soudu. Sedm rozvodů denně, mezi tím nějaké pracovní spory – to bylo mnoho látky k přemýšlení o životě a pro mě – hledání smyslu a východiska. V létě mě jedna kamarádka pozvala na setkání mladých křesťanů. Hlavním předmětem zájmu byla Bible. Jela jsem. Byla to pro mě rána do hlavy. Lidé, se kterými jsem se setkala, žili opravdu přímočaře tím, čemu věřili. Čtrnáct dnů jsem přemýšlela o Bohu, o sobě a také o tom, co a jak chci dál. Dva dny před koncem jsem udělala rozhodnutí, že chci cele patřit Bohu. Prosila jsem, aby mi odpustil všechny mé hříchy, aby mě vedl v mém životě a také, aby si mě používal ke své oslavě. Mladí lidé, kteří pořádali toto setkání, si říkali „Studenti pro Krista“ a působili v Brně. Je to hnutí mladých lidí, kteří slouží tím, že zvěstují Krista a nabízí vyučování v malých skupinkách biblického studia. Rozhodovala jsem se rychle. Chápala jsem to tak, že Pán Bůh mi dal příležitost a já jsem ji chtěla využít. Jela jsem domů, ale to už jsem byla rozhodnutá odstěhovat se do Brna a zapojit se do práce tohoto hnutí. Bylo 14 dnů před koncem prázdnin. Další týden jsem jela do Brna, během jednoho dne jsem našla zaměstnání a bydlet jsem měla také kde. Nástup na nové místo byl 1. září, to znamenalo za týden. Jela jsem domů a řekla to všechno rodičům. Byl to pro ně velký šok – naprosto nemohli pochopit, proč se chci stěhovat pryč. Bylo to těžké pro obě strany. Další den jsem podala výpověď v práci, pořídila si mapu Brna, na krosnu nabalila peřinu zabalenou v pytli jako velký bonbon – a 1. září jsem nastoupila na nové místo v Brně. Pracovala jsem u jedné soukromé firmy.

TWR? Co to je?

Jednou za mnou přišla kamarádka, že v TWR hledají účetní; jestli bych to nechtěla zkusit. V té době jsem měla jen mlhavé ponětí o tom, co to TWR je. Řekla jsem si – proč ne? Šly jsme tam spolu a ona mě seznámila s tehdejším ředitelem TWR Václavem Kadlecem. Ukázal mi, co bych měla dělat. Domluvili jsme se rychle a mně se líbilo, že mám příležitost pracovat v křesťanské společnosti. A tak jsem nastoupila do TWR. Bylo 2. září 1992. Říkala jsem si, že třeba tak na rok… . V častých rozhovorech s Václavem, který mě seznamoval s prací i s historií Trans World Radia, se stalo, že mě zcela získal pro tuto práci a jakoby všechno, co jsem do té doby prožila, zapadlo na své místo a já do TWR. Prožili jsme mnoho situací, kterými nás Bůh provedl, sám sebe oslavil a my toho mohli být svědky. Zůstává přání, aby si on sám používal naší práce, jak sám chce. A také jsem si kolikrát zkusila, že nejsou nejtěžší ty první kroky, ale že kolikrát je mnohem těžší den za dnem vytrvat v naději.

Vytisknout E-mail

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.