14. Bůh ano, ale církev?

V posledních letech jsem se několikrát přesvědčil o tom, že ač jsme jedna z nejateističtějších zemí světa, přesto je zde mezi námi mnoho lidí, kteří se zajímají o duchovní život a hledají Boha. Spíš se zdá, že dnešní ateista není ani ateista v pravém slova smyslu, ale pouze odmítá církev. A tak má pocit, že je ateista. Mám několik zkušeností z posledních měsíců, kdy lidé měli zájem se dozvědět více o duchovním životě, ale neměli zájem přijít do církve. Církev působí kolektivisticky, působí autoritativně a je cítit po nějakém závazku. Nezávislé poznávání Boha se zdá být mnohem přívětivější. Dnešní lidé hledají hodnoty, smysl, duchovní zkušenost, ale jsou přesvědčeni, že v církvi to najít nemůžou.

 

Podíváme-li se do Bible nebo na to, jak o církvi mluvil Ježíš, otevře se před námi zcela odlišná představa. V Matoušově evangeliu Ježíš říká, že on sám buduje církev. Tedy mu o ni jde. On je její architekt. Také tam čteme o tom, že církvi byla svěřena zvláštní moc. Že ji dokonce ani brány pekel nepřemohou. V tom bychom mohli vidět jistou míru ochrany duchovního života s Bohem. Církvi podle Ježíšových slov byly svěřeny dokonce klíče od nebeského království. Komu v životě svěříme klíče od vlastního domu? Ježíš musí mít velkou důvěru a velmi vysoké míněni o církvi! Církvi je svěřená obrovská zodpovědnost a klíčová role v šíření evangelia na Zemi. Ježíš s církví počítá, buduje ji a věří ji.

Přes její neobyčejné poslání na zemi, je tvořena obyčejnými lidmi, kteří chybují a hřeší. A tak se církev nejednou zpronevěřila svému poslání a mnohá kritika na adresu církve je oprávněná a je třeba se s ní vyrovnat. Na druhou stranu zdravě fungující církev, jako živé společenství, které podporuje a povzbuzuje a prakticky pomáhá, je nenahraditelná.

S církví je to podobné jako s uhlíkem v ohništi. Když uhlík vyndáme z ohniště, rychle vychladne. Když zůstane v ohništi, zůstane déle žhavý. Člověk potřebuje druhé jako zrcadlo, jako povzbuzení, pro sdílení zkušeností a otázek. Společné hledání pomáhá hledat.

Církev není něco. Není to kostel, budova ani soustava nejrůznějších programů a aktivit. Církev jsou lidé. Lidé, kteří žijí Boží království už zde na zemi. Původní řecké slovo – ekklésia znamená „zavolání“, „vy-volání“. Jde o ty, kteří jsou zavoláni ze starého způsobu života k novému s Ježíšem Kristem. Do církve tedy patří jenom ti lidé, kteří se obrátili a jsou skrze Ježíše zachráněni. Církví jsou lidé, kteří litovali svých vin, obrátili se ke Kristu a následují ho v praktickém životě. Mohli bychom tedy říct, že církev je více mezilidské jednání a vztahy než pouhá instituce.

V našem duchovním životě potřebujeme druhé lidi, kteří znají Boha. Křesťanský individualismus může vést k extrémismu, sektářství nebo blouznění bez sebereflexe anebo k vychladnutí duchovního života.

Zdravá církev by měla být místem, kde nemusíme nosit masky, nalézáme přijetí od druhých lidí, jsme povzbuzováni a dostává se nám nejen péče a podpory, ale i vyslání a předání zodpovědnosti či úkolu, který nám dává smysl.

V podstatě můžeme říct, že nelze chtít znát Boha, svěřit život Ježíši Kristu a zároveň odmítat církev, kterou Ježíš sám buduje. Pro zdravý vývoj duchovního života je nalezení funkčního společenství jedna z klíčových věcí. Musím říct, že opakovaně jsem se setkal s lidmi, kteří přijímají spásu skrze oběť Ježíše Krista na kříži za jejich hříchy. Dává jim to smysl a souhlasí s tím, protože spásu chtějí, ovšem nepřijímají Panství Ježíšovo. Přijímají tedy to, co jim Bůh chce dát, ale sami nevydávají to, co si Bůh žádá. Vždy to následně souvisí i s tím, že lidé nerozumí smyslu církvi a do žádné nezačnou chodit. Neboli je vidět, jak jsou aktuální a stále platí slova Ježíše: Kdo by usiloval svůj život zachovat, ztratí jej, a kdo jej ztratí, zachová jej. Přeji nám všem, abychom byli součástí zdravé církve, která vytváří podporu pro náš duchovní růst, která vysílá a povzbuzuje lidi k vykročení s evangeliem do tohoto světa a tak oslavuje vším svých jednáním svého Pána a Boha.