• Nalaďte se
Playlist

Živé vysílání

05:30 Víra nespoutaná
Modlit se "s" perzekuovanými, ne "za" ně (R)
05:45 Písničky
06:00 Přehled pořadů, písničky
06:15 Tichý čas
06:25 Písničky

Vysíláním vás provází

Myšlenka na den

Domov


Petr Raus

Čím je pro Vás práce v rádiu? Co pro Vás znamená? 

V rádiu se cítím doma. Vážím si mimořádné příležitosti oslovovat lidi v jejich domácím prostředí, stejně jako ekumenické spolupráce v týmu i v Radě TWR. 

Můžete popsat svůj zlomový bod na cestě k Bohu? 

Veřejně jsem se přiznal ke Kristu na standardní evangelizaci v roce 1972. Zásadní zkušeností pro mne ale byl úraz v roce 1978, kdy jsem si mohl naplno uvědomit, že život, stejně jako všechny naše schopnosti, je jen dar, na kterém nemáme žádnou zásluhu a o který se dá velmi snadno a velmi rychle přijít. Nemáme, čím se chlubit, kromě Boží milosti. 

Jak odpočíváte? 

Nemáme snad pravý odpočinek teprve před sebou :-)? Jinak ale rád odpočívám prací, její pestrost mi to docela umožňuje. A úplně nejvíc si odpočinu v přírodě. Když jsem jen sám se svým Bohem. 

Co byste rád "mimo mikrofon" vzkázal posluchačům?            

Jako evangelikální církve jsme do značné míry převzali teologii i kulturu farizeů s jejich důrazem na potřebu nejprve řádně žít, a teprve pak se bavit o všem dalším. Stojí za to promýšlet, proč se s nimi Pán Ježíš tak často přel a proč tolik času trávil s lidmi "neřádnými". Centrem evangelia není hřích, ale zpráva o Božím zájmu o člověka.

 

Pocházím z křesťanské ekumenické rodiny, maminka s prakticky všemi příbuznými patřila k Českobratrské církvi evangelické, tatínek, opět s prakticky celou širokou rodinou, k Církvi bratrské. Tuto skutečnost jsem vždycky vnímal jako veliký dar a přednost. S jistou nadsázkou mohu povědět, že mám dvě rodné církve, mateřskou a otcovskou, a obě mám rád, v obou jsem doma (čímž neříkám, že bych ty ostatní rád neměl). Rodiče nás ale vždycky v průběhu roku vodili do CB, ČCE přišla na řadu hlavně o prázdninách, kdy jsme s bratry bývali u babičky. Všichni jsme nakonec zakotvili v CB.
Mým prvním a hlavním zájmem od skutečně nejrannějšího dětství byl hmyz. Ten mne lákal, zajímal, tomu jsem věnoval většinu svého volného času. Ten mne pak také provázel celou první polovinou mého života, jak ještě povím dále.
Boží osobní pozvání k následování jsem zaslechl víckrát, to rozhodující, na které jsem pak i odpověděl, zaznělo při kázání Jana Urbana na evangelizačním shromáždění v roce 1971. Zřetelně jsem vnímal Boha, vyjadřujícího svůj zvláštní zájem i o mne. Věděl jsem, že i já mám zájem o něho, že s ním chci žít. Zareagoval jsem na vyslovenou výzvu a dal své rozhodnutí odevzdat svůj život Bohu najevo veřejně.
Byla to tehdy reakce na zřetelný Boží zájem, nepotkal jsem tenkrát ještě svůj hřích. K jeho poznání jsem potřeboval Boží školu. A Pán Bůh mne jí provedl. Postupně mi odhaloval věci, které jsem nevnímal či nedělal dobře a postupně mne učil takové situace řešit.
Mým asi největším problémem, který jsem si ovšem neuvědomoval, byla určitá pýcha. Ve škole se mi vždycky dařilo, studium mne bavilo a zdálo se mi snadné. Ve třídě jsem sice nikdy nebyl úplně nejlepší, mezi pár nejlepších jsem ale patřil vždycky. Díky skvělým učitelům jsem se mohl od páté třídy pohybovat v akademickém světě, ať už v prostředí Přírodovědeckého klubu Přírodovědecké fakulty brněnské univerzity či v Entomologické společnosti Československé akademie věd; členem této společnosti jsem se stal v 15 letech. Docela jsem si na tom všem zakládal.
Na začátku druhého ročníku vysoké školy (studoval jsem agronomii na Vysoké škole zemědělské v Brně) mne na ulici srazilo auto. Zpočátku to vypadlo dost beznadějně, diagnóza mluvila o poškození čelních mozkových laloků a o rozsáhlém krvácení do mozku. Ležel jsem v nemocnici na půl těla ochrnutý a nepočítal jsem, že bych z ní ještě někdy odešel. Přijal jsem to jako konec svého života.
Když se pak po nějaké době začala moje situace pomaličku zlepšovat, když se mi začal vracet cit a hybnost nejprve do ruky a pak i do nohy, když jsem znovu mohl začít učit se chodit, začal jsem si připouštět, že bych se ještě mohl vrátit do života. Tehdy mne velmi silně oslovil jeden evangelijní příběh, podobenství ze 17. kapitoly Lukášova evangelia. Tam je napsáno:
Řekne snad někdo svému služebníku, který se vrátil z pole, kde oral nebo pásl: „Pojď si hned sednout ke stolu“? Neřekne mu spíše: „Připrav mi něco k jídlu a přistroj se k obsluze, dokud se nenajím a nenapiji; pak budeš jíst a pít ty!“? Děkuje snad svému služebníku, že udělal, co mu bylo přikázáno? Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: „Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.“
Já měl v nemocnici trochu jiný překlad; ta slova, která máme v českém ekumenickém překladu vyjádřena slovy jsme jenom služebníci, se tam dala chápat: jsme zbyteční služebníci. Však v originálním řeckém textu je napsáno δουλοι αχρειοι εσμεν, jsme neužiteční služebníci. To bylo něco, co mne neobyčejně potěšilo – a těší dodnes. Tenkrát jsem si uvědomil pravdivost těch slov: Byl jsem zbytečným služebníkem. Do té doby jsem pro svého Boha prakticky nic neudělal, nic mu nepřinesl, byl jsem naprosto neužitečný. A přece jsem mu stál za to, aby mne vrátil do života a ještě mi dal šanci.
Současně jsem si uvědomil, že žádné mé schopnosti nejsou žádnou mojí zásluhou. Nemám se čím chlubit, všechno, co dokážu, je jen Boží dar. Pán Bůh mi ho dal, může mi ho ale v jediném okamžiku zase vzít. Jistě, mám s ním dobře hospodařit, to je na mně, ta schopnost je ale ničím nezaslouženým darem. Nejsem o nic lepší, než kdokoli z těch, kterým Hospodin takovou schopnost nedal. A pokud ji dal mně, pak ne kvůli mně samotnému, ale kvůli ostatním lidem kolem. Jsem povolán jim sloužit, stejně jako každý jiný z nás. Nikdo tu nejsme sami pro sebe.
Když jsem odcházel z nemocnice, propouštějící lékař mluvil o zázraku. Byl jsem si toho dobře vědom. Zázrak pak pokračoval: dokončil jsem školu a pak řadu let pracoval jako profesionální entomolog; nejprve ve výzkumném ústavu, později v Moravském muzeu. Na půdě sboru Bratrské jednoty baptistů v Brně jsem začal pracovat s romskými dětmi; ta práce trvala 18 let a natrvalo mne spojila s brněnskou romskou komunitou. Mnoho jsem se tam naučil. Oženil jsem se, narodily se nám dvě dcery. Začal jsem pracovat ve staršovstvu našeho sboru. Zdálo se, že se v mém životě už nic zásadního nezmění.
Pak přišel rok 1989 a s ním proměna mnoha částí života. V září toho roku se z Monte Carla přesunula do Brna česká redakce Trans World Radia, bylo třeba najít nové pracovníky, aby se vysílání mohlo rozšiřovat. Byl jsem jedním z oslovených. Rozhodování nebylo vůbec snadné. Po roce přemýšlení a modliteb jsem musel připustit, že zvěstování evangelia je v nové době naléhavější než sice krásná, ale přece jen ne tak akutní muzejní práce. S entomologií jsem se rozloučil a upadl do spárů hromadných sdělovacích prostředků.
V TWR jsem strávil jako zaměstnanec více než sedm let, pak jsem přešel do Rady TWR-CZ, kde působím dodnes. Ta forma spolupráce ale není důležitá, podstatné je, že v TWR jsem doma. Tým lidí vděčných za spásu a toužících sloužit Kristu i posluchačům, to je prostředí, jaké se jen tak nenajde. Ve chvílích všelijakých pochybností a životních krizí se mi tým kolegů z TWR (vedle týmu Evangelizačního odboru Církve bratrské, ke kterému jsem rovněž patřil) stal zásadní oporou a pomocí.
V době, když už byl tým redakce TWR-CZ docela stabilizovaný, se na mne obrátili pracovníci náboženského vysílání České televize s prosbou o záskok za mateřskou dovolenou. Vnímal jsem opět akutní potřebu pomoci zvěstování evangelia, a na jejich prosbu jsem kývl. Ze zástupu za mateřskou se stalo 13 let, během kterých jsem pracoval jak dramaturg náboženských pořadů, ale příležitostně i jako scénárista, moderátor, režisér či vedoucí Centra náboženské tvorby brněnského studia ČT. Dostalo se mi výsady spolupracovat s pozoruhodnými lidmi, iniciovat a s pomocí kolegů i dostat na obrazovku pořady jako Exit 316, Základy, Za obzorem, dokumenty Luboše Hlavsy Hrabě Zinzendorf, Pod ochranou Žerotínů, David Zeisberger a mnoho dalších pořadů. Mohl jsem režírovat dokumenty z Izraele z volného cyklu Po stopách… atd. V tom všem jsem vnímal veliké Boží požehnání.
V květnu roku 2009 jsem byl poprvé zvolen do Rady Církve bratrské a ještě toho roku jsem se stal jejím místopředsedou. V této službě pokračuji dodnes, v roce 2013 se ale ukázalo, že tuto práci už nejde dělat vedle civilního zaměstnání. V České televizi jsem podal výpověď a přešel do církevní sužby na plný úvazek.
Celou tuto anabázi popisuji, abych představil prostředí, ve kterých mne Pán Bůh oslovoval. V mém entomologickém období mne učil, že jako Tvůrce není autorem statických figurek, že dává svému stvoření úžasné schopnosti, včetně schopnosti vytvářet novou kvalitu (ne nadarmo je psáno, že už na počátku vydávala živé tvory země). Při práci s romskými dětmi jsem se mohl učit, jak je ošidné kohokoli podceňovat, přehlížet věci, na které prostě jen nejsme zvyklí, a zdají se nám cizí. Práce v médiích mi odhalila svět mediální komunikace, což mi změnilo i chápání biblického textu. I bible je médiem, nosičem Boží informace, a platí na ni všechny principy působení mediálních sdělení. Všechny tyto skutečnosti mne vedly k poznání Boha, který je vyvýšený, svrchovaný, absolutní. Není nic a nikdo jako on, on sám je Stvořitelem všeho, dobra i zla, a přitom se ve své neomezené svrchovanosti rozhodl být k nám lidem dobrý. To mne fascinuje.
Díky ekumenické spolupráci v prostředí TWR jsem se rovněž mohl naučit vždycky znovu se vracet k biblickému textu, nezůstávat u žádných naučených lidských formulací. Vnímat šíři biblické zvěsti, která se nedá harmonizovat do jednoho jednoduchého obrázku. Nebát se pochybovat o správnosti dosavadních chápání některých konkrétních biblických míst a vždycky znovu hledat jejich pravý smysl. Nestavět svůj život na doktríně, ale na Písmu. Toho se chci držet.
Pomalu se chystám na důchod, důchodového věku dosáhnu za méně než rok. Když se ohlížím zpátky, musím především děkovat. Za všechno krásné, ale nejen za to. I všechny zlé věci, které jsem prožil, mi nakonec pomohly, byly mi k užitku. Náš Bůh dovede i to nejhorší proměnit k dobrému. Díky mu za jeho věrnost.

Vytisknout E-mail

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.