• Nalaďte se
Playlist

Živé vysílání

04:45 Písničky
05:00 Nejen chlebem
Církev na dotek (R)
05:15 Písničky
05:30 Víra nespoutaná
Modlit se "s" perzekuovanými, ne "za" ně (R)
05:45 Písničky

Vysíláním vás provází

Myšlenka na den

Domov


Jiřina Gina Čunková

Čím je pro tebe práce v rádiu?

Vracím se po několikaleté pauze do práce v rádiu a jsem tak šťastná! Už mi chyběla tvůrčí činnost, už mi chyběli kolegové, už mi chyběli posluchači.

Popiš zlomový bod na tvé cestě k Bohu.

Nikdy nezapomenu na den, ve kterém jsem byla zbavena strachu ze smrti a ve kterém mi Bůh dal poznat svoji lásku. Byl to zimní lednový večer 1988 a moje srdce se rozhořelo. Tento den je i dnes můj odrazový můstek, když vstávám, když usínám, když o něco žádám, i když pláču.

Jak odpočíváš?

Odpočívám u studia Písma, v modlitbě, u dobré knížky anebo když mi někdo uvaří oběd. Ale i to kafe stačí:-)

Co bys mimo mikrofon vzkázala posluchačům?

Milujte, odpouštějte, hledejte víc. Třeba i skrze Rádio 7.

 

Jmenuji se Jiřina Gina (druhé oslovení mám raději). Je to už 34 let, ale jako by to bylo včera. Sedím v pokojíčku u spícího dvouletého syna a rozdýchávám svoji nepřiměřenou reakci na maminčinu větu, kterou v těch dnech opakovala stále: Jiřinko, Ježíš tě miluje. Už jsem to déle nesnesla, třískla jsem dveřmi, div nevyletělo sklo, a teď tu sedím jako hromádka neštěstí. O štěstí se v mém životě mluvit nedalo. Byla jsem před rozvodem, bez peněz i bez práce, závislá na rodičích – to nebyl život, který jsem chtěla. Představovala jsem si, že mé manželství bude harmonické, ale místo toho jsme se s mužem neustále hádali. Žili jsme u manželových rodičů a to ke štěstí nepřispělo. 

Na Desatero jsem už dávno zapomněla a svědomí se všemi karamboly dospívajícího děvčete bylo už téměř otupělé. A teď ta maminčina věta. Jak mohla vědět, že se cítím nemilovaně a opuštěně? A kdo je Ježíš? V slzách jsem klekla na kolena a řekla: „Bože, jestli seš, dej se mi poznat.“ V pokoji někdo rozsvítil, a tak jsem rychle zalezla pod peřinu a dělala, že spím. 

Bylo ticho, tak jsem vykoukla. Světlo svítilo, ale jinak. Najednou mnou procházelo zvláštní teplo a na zdi se objevilo plátno s nějakým filmem. 

Střih: Na plátně se ukázala těhotná žena. Vystupovala z vlaku a spadla přímo na břicho. Nic se nestalo. Já byla to miminko. 

Střih: Šestiletá holčička leží už šestý měsíc v ozdravovně a je jí moc smutno. Modlí se: „Bože, zavolej mojí mamince nebo tatínkovi.“ 

Střih: Ta stejná holčička s ostatními peče brambory. Je podzim a ona cítí zvláštní vůni. V dálce vidí známou postavu. Svého tatínka. Děkuje Bohu, že pojedou domů. 

Střih: Dvanáctiletá dívenka leží v nemocnici, pokolikáté už? Nemůže chodit. S tatínkem byli na houbách, vrátili se unavení a ona si už nedošla na záchod. Opět půl roku bez rodičů a návštěvy jen jednou za dlouhý čas a ještě za oknem.

Střih: Pane Bože, prosím tě, ať můžu chodit.

Střih: Lékaři našli ojedinělou nemoc a léčba pomohla. Dívenka chodí. 

Střih: 16letá slečna kývne souhlasně na nějaké diskotéce dvěma klukům. Jeden se jí líbí, a tak jedou taxíkem k nim domů. Je opilá a je jí všechno jedno. Důležitá je láska, po které touží. Ráno se probudí s velikou bolestí hlavy, nahá a sama v nějakém vybydleném bytě. Rozpláče se a zoufale prosí Boha o odpuštění.

Střih: V tu noc se nic nestalo, ačkoli pokusy byly. Slečna je šťastná a slibuje věrnost. 

Střih: 17letá slečna se zamilovala do svého budoucího muže. Chodili spolu pár týdnů, ale otěhotněla. Museli se vzít. Kde je svoboda, kde láska?

To jsem já do svých 21 let. Bylo mi bídně a cítila jsem se tak nečistě a přitom… To teplo a světlo, ta Boží přítomnost v mém pokojíčku, na které už nikdy nezapomenu. Tu noc, 31. ledna 1988, se této Lásce odevzdávám. Prosím, aby mě tento Ježíš Kristus přijal, aby mě už nikdy nenechal bez pomoci a děkuju za všechny ty střihy, kterými mě provedl. Vždyť On mě slyšel. 

Ráno bylo jiné. Šťastné. Půjčila jsem si z knihovny Bibli a po nocích a kdykoli jsem šla do koupelny, jsem si tajně četla. Chvíli trvalo, než jsem mamince řekla, že i já věřím v Ježíše. 

S mým prvním mužem máme dvě už dospělé děti a šesté vnouče na cestě, ale naše manželství bylo v roce 2006 rozvedeno. Můj muž se totiž zamiloval do mé nejlepší kamarádky. 

Odjela jsem do Brna s 14letou dcerou a díky křesťanům a mým rodičům, kteří mě v této těžké chvíli podrželi, jsem našla bydlení. Pracovala jsem na benzince, někdy i 16 hodin denně, ale zaměstnavatel mi nedal peníze, které slíbil. Jednou jsem po šichtě usnula ve vaně a probudila se v zatopené koupelně. Sousedka mě nevybíravě poslala někam a já už dál nemohla. 

Bůh byl se mnou. Věděla jsem, že pomoc přijde, ale občas se mi zdálo, že jde příliš pomalu. Ten den mi volala Hanka, že mě s Otou zvou na návštěvu. Ta návštěva odstartovala další fázi života. Povzbudili mě, ať jdu zkusit pracovat do TWR. Necítila jsem se na to, ale druhý den jsem se oblékla a šla. Měla jsem tehdy dredy a moc jsem nespoléhala na to, že mě přijmou, když nemám žádnou kvalifikaci. Zazvonila jsem u dveří a otevřel mi ředitel. Znala jsem ho, vždyť se mnou natáčel mé svědectví a taky měli moji první kazetu s písničkami. On mě ale nepoznal. Zeptala jsem se, jestli nehledají někoho do týmu, že budu klidně uklízet. Ne, nikoho nehledáme, řekl a zavřel dveře. Odcházela jsem naprosto vyřízená, když na mě za malou chvíli tento ředitel zavolal: „Paní Markovová? Pojďte za mnou.“ Z vyprávění vím, že jeho kolegyně Kateřina Hodecová se ptala: „Kdo to byl?“ „To byla nějaká Markovová a chtěla práci.“ „Cože? Markovová? A tos ji nechal odejít?“ divila se tenkrát redaktorka Kateřina.

Přijali mě. Neuměla jsem vážně nic. Ani zapnout počítač. Díky Bohu, díky daru, který mi Pán dal, díky Katce a ostatním jsem se naučila celkem rychle pracovat v programech TWR a protože mě vždycky bavila hudba, dělala jsem hudební redaktorku. 

Události nabraly spád. S mým druhým mužem bydlíme dnes v Krnově, kde pomáháme ve sboru Křesťanské společenství, ve kterém je můj muž pastorem. V TWR, po krátké pomlce, opět pracuju na zkrácený úvazek. Máme v péči dvouletou Pampelišku, ale těším se, že brzy budu v rádiu k dispozici mnohem víc. 

Ježíš Kristus je v mém životě ten nejdůležitější. On nechybuje. On nezradí. On miluje. Ačkoliv jsem si prošla mnohdy i částečným peklem a v křesťanském prostředí jsem narazila na zradu, pomluvu, nevěru i zlo, přesto Boží církev miluju. Jsou v ní lidé ještě úplně neproměnění, stejně jako já. Bohu buď ale sláva a chvála. Nic mě neoddělí od Jeho lásky. 

Vytisknout E-mail

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.