Nedávno odvysílané pořady

Neděle: Taková „válečná“ idyla Druhá adventní neděle, druhá svíce, první neděle našeho adventního kalendáře. Přinesl jsem si obrázek pro naši adventní idylu. Myslím, že ho viděli všichni… nebo viděli alespoň obrázek, který je velmi podobný. Schválně, jestli jsem to trefil. Obrázek je plný postaviček s kulatými obličeji. Působí trochu jako dětská kresba, ale dítě by to nedokázalo namalovat, je to od mistra kreslíře. Na první pohled to v člověku probouzí zvědavost. Přímo uprostřed je postava chlapíka, který si vyhrnuje rukávy. Knír mu hrozivě trčí, velké uši, kulaté oči. Nahoře na peci se perou dva kluci, jeden se snaží druhého bacit mlýnkem na kafe. Celé se to odehrává v hospodě, která vypadá jak před 150 lety, krásná dřevěná galerie s muzikanty, nad dveřmi malovaná dřevěná cedulka „Našemu konání buď Boží požehnání“. Nebudu vás napínat, je to obrázek Josefa Lady… Tak co, někteří jste to určitě uhodli! Vánoce bez obrázků Josefa Lady? To by nešlo! Od dětství jsem jeho obrázky vnímal tak, že to je ta doba před 100 a více lety. Přitom kdyby se Josef Lada dožil jen o pár let více, mohli jsme se na tomhle světě potkat. Byl geniální kreslíř a dokázal výstižně navodit atmosféru i vyjádřit emoce. Dočetl jsem se, že v době 2SV Lada maloval ty své venkovské idyly, skotačící děti, své dětské vzpomínky. Ale pak namaloval jeden obraz, který v sobě zrcadlí tu šílenou situaci, ve které žil. Jmenuje se Rvačka v hospodě. Snadno ho najdete na internetu, stačí napsat „rvačka v hospodě lada 1943“. To byla těžká doba, brutalita Protektorátu, a ještě speciálně heydrichiády – 100 odstínů násilí. Je advent, a do toho leckdo prožívá těžké věci! Jak to spojit? Lada za války utíkal k veselým obrázkům – dva oddělené světy! Ale pak to přeci jen dokázal propojit. To bych si přál – abychom naše trápení dokázali propojit s adventní radostí. Co tedy Lada namaloval? Jsou tu čtyři strážci veřejného pořádku. Ponocný: Halapartna už je v akci, ale jeho cílem je rváče od sebe odtrhnout. To je zřejmě jeho pes. Strážník: Zasahuje hlasem, volá, jeho šavle zůstává v pochvě. Hasič se chystá zasáhnout. Majitel, hostinský právě vstupuje s obuškem. Dále je tu několik málo lidí, kteří se neperou. Muzikanti, většina, ale také ne všichni. Báby pod galerií, jedna se modlí růženec. Jeden chlápek vlevo už ránu dostal a přestal se prát. Všichni ostatní se perou, většinou tak, že se snaží druhého vyřadit z boje, ne mu ublížit. Opakovaně se tu snaží toho druhého vyřadit z boje – narvat hlavou do sudu, nasadit na hlavu tubu nebo uhlák, vyhodit druhého oknem a tím se ho zbavit. Jen dva používají nějaký předmět: mlýnek na kafe a ten druhý asi nůž. Tomu všemu vévodí nápis: Našemu konání buď Boží požehnání. Mohl to rovnou napsat německy: Gott mit uns, jak to měli vojáci Wehrmachtu na opascích… Tak tohle je 2. světová válka podle Josefa Lady!! Zároveň je to „venkovská idyla“, obrázek, který navodí příjemnou, rozvernou atmosféru. Říkám si: Kdo z toho jsou nacisté, okupanti? Jak bychom se s realitou války vyrovnávali my? Mohli bychom to srovnávat s obrazy na podobné téma. Asi první takový Lada namaloval v r. 1911, Panoráma bitvy "U Zeleného věnce" v Zadní Krcanině (https://databaze.joseflada.cz/search?phrase=rva%C4%8Dka). Čím se ten obraz z roku 1911 liší: Lada zapojuje řadu letálních nebo neletálních zbraní. Na obraze je také více raněných, protože opravdu používají nože, kosy apod. Obraz obsahuje více vtípků: Voják prozpěvuje. Děda říká, ať ho drží, aby také něco neprovedl. Cedule varuje před rezavými noži. Motto: V praní a v jedení je naše spasení! Majitel prosí četníka, aby dům nezapaloval. Výrazným rozdílem je také to, že represivní složky se opravdu zapojují. (Srov. Ladův obraz z roku 1949!) Možná se mnou nebudete souhlasit, ale já v Ladově obrázku vidím zrcadlo české kultury: Zuří brutální válka, probíhá nelidský vyhlazovací program namířený proti milionům lidí – co udělá český malíř? Maluje venkovské idylky, snaží se to vytěsnit, dělá, že zlo neexistuje. Ale pak ho to nakonec dožene, tak namaluje hospodskou rvačku… Je v tom satyra i ironie. Celou válku tím zlehčuje. Skoro až ty nacisty zlidšťuje – „jsme nakonec všichni lidi, tak se tak k sobě chovejme!“ Myslím, že ta ostrá náckovská ideologie, že někteří lidé nejsou lidi, ale podlidi, ta u nás doufám nemá kořeny. Ale vidím tu důležité poselství: Na jedné straně statisíce umučených a popravených, ale na jeho obraze obyčejná hospodská rvačka – to je naprosto nedostatečné vyjádření teroru, který nacisté v Protektorátu zavedli! Na druhé straně ono to vše začíná tím, že se pár lidí není schopno domluvit… jako v té hospodě. Když se budem umět pěkně pohádat, a přitom bez nenávisti, možná jsme tím právě předešli válce. Tak co, bude dneska důvod se s někým pohádat? Zkus neupadnout do nenávisti, protože jinak si tě Josef Lada přimaluje na svůj obraz hospodské rvačky ;)

Jsme obklopeni lidmi, ale jen pár z nich hraje v našem životě zásadní roli. Většinou proto, že v pravý čas řekli nebo udělali něco, co jsme potřebovali a co nás posunulo dál. Jak tuhle štafetu předávat dál, ukáže v dnešním Svátečním slově kazatel Církve bratrské Roman Toušek.

Umět být spokojený s tím, co mám, je veliké vnitřní bohatství. Často ale při pohledu na druhé lidi chceme být spíše jako ten... ne, tamten! Vědomí vlastní hodnoty připomene v dnešním Svátečním slově Jana Frantíková.

Docela často si dnes lidé doporučují: Tohle si užij! Je to jenom pobídka k lacinému vychutnávání příjemností, anebo se to dá uchopit jako hluboká duchovní pravda? K zastavení zve v dnešním Svátečním slově Jana Peřtová.

Život nás někdy vede k rozbouřeným řekám, které je nutné přejít. V takových chvílích logicky většinou zažíváme strach a obavy: co bude dál? Zvládnu to? Mám na to? Povzbuzení k odvaze přináší Sváteční slovo kazatele Evangelické církve metodistické Pavla Procházky.

Každý jsme jiný a to je dobře. Být osobnost je dnes důležité a ceněné. Zároveň se v mnoha oblastech srovnáváme a poměřujeme - což je vlastně nelogické... Proč je to pro nás tak důležité, zkoumá Jana Frantíková ve Svátečním slově.

Chvála je vlastně vyslovené uznání a vděčnost, jak popisuje v dnešním Svátečním slově kazatel Bratrské jednoty baptistů Petr Coufal. Jaké jsou tedy její kořeny i ovoce?

Jak žít smysluplný život - to je otázka, kterou si možná každý formulujeme jinak, ale ve skutečnosti ji nosíme ve svém nitru a čas od času se vynoří s novou naléhavostí. Co má v životě smysl, a jaký? Svou zkušenost vám v dnešním Svátečním slově nabídne Marek Prokeš.

Jezdíte vlakem? Pak vám bude blízké prostředí nádraží, které inspirovalo Marii Frydrychovou k přemýšlení o čekání na vytržení. Poslechněte si její Sváteční slovo.

Když Pán Ježíš chodil tady po zemi, říkal, že 'Boží království je mezi vámi'. Jak ho lze poznat a rozpoznat? Jak v něm žít, jak lze pomáhat jeho šíření? O tom všem uslyšíte ve Svátečním slově kazatele Církve bratrské Romana Touška.

Že žijeme ve velmi uspěchané době asi netřeba pořád opakovat. Ale položme si otázku jinak: Víme, co je nejvyšší obětí za náš uspěchaný život? Odpověď můžete hledat spolu s emeritním kazatelem Evangelické církve metodistické Zdeňkem Eberlem u poslechu Svátečního slova.

Neděle je vzácný a specifický den, přesto nám často jaksi protéká mezi prsty. Umíme dělat více věcí najednou, technologický pokrok vede k neustálému zrychlování a to naší duši ale vůbec nesvědčí. O neděli jako daru pro náš život mluví ve Svátečním slově kazatel Evangelické církve metodistické Pavel Procházka.