Milan Remeš
Mým rodištěm je královské město Kroměříž, které leží přímo v srdci Hané. Zde jsem přišel na svět pomocí císařského řezu jednoho květnového nedělního rána roku 1976. Narodil jsem se na Přemysla, ve stejný den jako tátova babička Johana Nepomucena Tlusťáková, jen o 103 let později. S prababičkou sdílím nejen datum narození, ale také robustní postavu a chuť k jídlu.
Z porodnice vedla má cesta do městečka Chropyně nedaleko Kroměříže, kde jsem vyrůstal, a kam se pořád rád vracím. Odmalička jsem měl tři velké lásky: jídlo, sport a knížky. Ještě dnes slyším dědečkova slova „Pořádně jez a bude z tebe bohatýr“, a dospělí se přece musí poslouchat. I přes svou neustále se do prostoru rozpínající postavu jsem miloval pohyb a sporty všeho druhu. Dokonce jsme se s bratránkem dostali kvůli sportu do velkých potíží. Když naše třída skládala slavnostní pionýrský slib, šli jsme místo toho raději hrát s klukama fotbal, a stali se tak černými ovečkami socialistické mládeže.
Žil jsem v milující rodině, s mámou, která pocházela stejně jako babička z osmi dětí, tátou, který se narodil ještě před 2. světovou válkou, a jehož příběhy poslouchám dodnes s otevřenou pusou, a starší sestrou, se kterou jsme zažili spousty legrace i bitev o cokoliv. Již záhy jsem byl také konfrontován s nemilosrdnou vlastností života, konečností. Do mých osmi let náhle zemřeli moje prababička, babička, oba dědečkové, a blízká teta, která trávila své poslední měsíce u nás doma. Tyto ztráty mne velmi bolestivě zasáhly a už tehdy jsem začal přemýšlet o smyslu života.
Socialistické školství ani ideologie mi na mé otázky nedávaly uspokojivou odpověď. Měl jsem noční můry, ve kterých jsem donekonečna padal, takovýto život mi nedával smysl. Jako vášnivý čtenář jsem jednoho dne v naší knihovně objevil Olbrachtovy Biblické příběhy, doprovázené ilustracemi, které ve mně vyvolávaly až děsivé představy. Když jsem je četl, říkal jsem si, že to jsou opravdu zvláštní a kruté pohádky. Poprvé jsem se ale setkal s Božím příběhem.
Později, když jsem měl jít na střední školu, proběhla sametová revoluce. V té době se otevřely mnohé dveře a ke mně se dostaly další křesťanské knihy. Dospěl jsem k přesvědčení, že Bůh existuje. Během pobytu v Anglii, kde jsem pracoval jako au-pair, jsem se setkal s pár náboženskými skupinami a přečetl si Bibli. Mé srdce slyšelo Boží volání, ale tehdy jsem ho ještě nevyslyšel. Po návratu jsem musel na vojnu, kam jsem opravdu nechtěl, a svou zlost jsem utápěl v alkoholu, a oblacích cigaretového a marihuanového kouře. I po návratu do civilního života jsem žil podobným způsobem. Byl jsem nešťastný a nespokojený.
Psal se rok 1999 a já jel na víkend za kamarádem z vojny. Byla to jedna velká párty, během které jsem si uvědomil, že takhle svůj život prožít nechci. V neděli ráno jsem se rozhodl, že budu hledat Boha, řekl jsem Mu to a On mi odpověděl. Ten den mě posadil do vlaku s misijním týmem mladých sportovců z křesťanské univerzity ve Spojených státech. Pověděli mi o Ježíši a já v tu chvíli věděl, že jsem „doma“. O několik týdnů později jsem na učednickém kempu vydal svůj život Ježíši Kristu. V tu chvíli jsem přestal do nekonečna padat, protože mě zachytila Boží laskavá, milující náruč. Z Husákova dítěte, které žilo bez smyslu a naděje ve světě, jsem se stal milovaným Božím dítětem, které ví, že náš život smysl má – být a žít s Bohem. Od té doby jsem prožil mnohé, radosti i bolesti, výšiny i hlubiny, pády i selhání, vítězství i prohry. V tom všem byl můj milující Nebeský Otec se mnou. Nikdy mne neopustil a vždycky zářil do všech mých temnot. Jsem tak vděčný za dobrou zprávu o Ježíši, za Jeho spasení, odpouštění, naději a lásku! Za dobrou zprávu, která je nadějí pro všechny lidi. Boží náruč je dost velká pro všechny.
I proto jsem rád, že jsem dostal příležitost stát se součástí úžasné skupinky lidí, která pracuje a slouží Bohu v Rádiu 7. Během jedné adventní bohoslužby brněnských sborů CB promluvil Petr Raus o tom, že toto rádio přináší posluchačům evangelium, a že právě hledají pracovníky. Ta slova se mne velmi dotkla, jako by mé srdce zaslechlo volání. Po několika dalších rozhovorech a setkáních jsem přišel na týdenní stáž, po které jsme se domluvili, že v rádiu zůstanu. Bůh dělá úžasné věci. Jsem vděčný, že můžu být jejich součástí, a modlím se, aby rádiové vlny přinášely Boží slovo spásy, naděje, lásky a útěchy dalším lidem každý den.
