Jana Peřtová
Narodila jsem se už před jednašedesáti lety svobodné mamince, která si moc přála mít někoho, koho bude milovat a do koho se otisknou její nejtajnější sny. Věděla, že to není ideální důvod proč dítě počít, ale protože důvěřovala Bohu, hned od počátku nad svou dcerou vyznávala, že jejím Otcem je Bůh.
Můj biologický tatínek považoval vztah s maminkou za pouhý flirt. A tak mým jediným otcem zůstal Otec ze všech nejlaskavější… To jsem objevila až ve svých 27 letech, po smrti pětiletého syna a dvou neúspěšných manželstvích. Paradoxně na synův odchod ze světa jak ho známe, nevzpomínám se smutkem.
Když se synovi následkem úrazu elektrickým proudem zastavilo srdce a po chvíli i lékař z přivolané záchranné služby konstatoval smrt, nedokázala jsem být zoufalá: „co se to jenom stalo? Můj syn přece žije, jen někde jinde a jinak. Nemohu být smutná, je někde, kde je všechno dobré a krásné…“. Pokoj se rozhostil v mé mysli.
Bibli jsem nikdy nečetla ani evangelium jsem neznala. Lékaři ze záchranky mi nabízeli léky na uklidnění. Odmítla jsem. Byla jsem rozčarovaná, zmatená a unavená a nakonec jsem uprostřed noci usnula. Ve snu ke mě přišel můj syn. Honza, prošel zdí do pokoje a pak řekl: „maminko, nesahej na mě, mám jiné tělo, jsem tam, kde ty být nemůžeš.“ Usmál se a odešel. A já se vzbudila. Bylo ráno. Odešla jsem nahlásit synovu smrt do mateřské školy. Když jsem přecházela přes ulici, dodnes si tu křižovatku v Horních Měcholupech dobře pamatuji, zaslechla jsem někde uvnitř své mysli hlas, který nemohl patřit nikomu jinému než Bohu: „ Jestli chceš, můžeš žít se mnou.“
Na tuhle výzvu jsem kladně odpověděla až o pět let později. Bůh za mnou vytrvale posílal své svědky. Jednoho dne jsem uznala, že přes veškerou snahu žít dobrý život, se mi nedaří a potřebuji někoho, kdo by mě vedl. Svůj život Pánu Ježíši Kristu jsem odevzdala na přelomu roku 1990-91. Nevím přesně den ani hodinu. Vím jen, že od té doby se stal mým šéfem i přítelem. Vím, že je Bůh mým Otcem, jak si přála maminka a Duch svatý rádce i utěšitelem.
Uvěřila jsem jako mladá maminka a moje první služba tím logicky na brala směr. Následovalo mnoho životních, pracovních změn. I v církvi jsem vystřídala různé služby. Duch Boží mi ale slíbil, že ke službě dětem a mladým lidem se opět vrátím.
Krátce po tom, co jsem uvěřila, se ze mě stala vášnivá studentka Bible. Dokázala jsem číst a modlit se celé hodiny. „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu,“říká vzkříšený Ježíš ve 20. kapitole Janova evangelia.
Není to metafora ani obraz. Stala jsem se svědkem nejednoho Božího jednání a přesvědčila se, že Bible o něm říká pravdu. Jen kulisy našich životů se mění.
Moc bych si přála umět vyprávět o tom, co je doopravdy Boží. Povídat i zpívat srozumitelným jazykem „svého kmene“. Jazykem těch, kteří jsou mi blízcí a ke kterým mě Pán Bůh zase vysílá, jak mi před lety slíbil. Modlím se, aby měli dobrý signál. Přidáte se?
