Playlist

Živé vysílání

05:00 Nejen chlebem
Charakter té cesty (R)
05:15 Písničky
05:30 Séla
Trpělivost proroků (R)
06:00 Přehled pořadů, písničky
06:15 Tichý čas
06:25 Písničky

Vysíláním vás provází

Adventní kalendář

Jak jsem dnes pojal radost


Petr Plaňanský

Tuším, že letos uplyne krásné čtvrt století od okamžiku, kdy jsem začal spolupracovat s TWR.
Není vůbec špatné vypravit se ve vzpomínkách proti toku času, je totiž za co být vděčný. Máte-li chuť, pojďte se mnou.
V současné chvíli jsem ve vysílání „naživo“ spíše sporadicky. I když mi tuhle volal přítel z jižní Moravy, který poslouchá TWR, že se prý bál na Vánoce večer otevřít ledničku, aby mě tam taky náhodou nenašel – slyšel mě během jednoho dne několikrát. Domnívám se, že se spíš moc nacpal cukrovím a měl nějaké halucinace.
Skutečnost je taková, že tu a tam zazní archivní „Myšlenka na den“, občas předtočené „Dámy v nesnázích“ a snad jednou-dvakrát do roka rozhovor. Upřímně obdivuji techniky z režie, kteří se mnou dělají záznam a pak chudáci musejí pracně vystříhávat moje přebrepty. Kdybych musel sedět u mikrofonu a ještě se poslouchat od mixážního pultu, asi bych s sebou rychle vyběhl.
Přiznám se, že poslední roky nechci být tolik slyšet. Asi to souvisí s věkem, kdy přicházím na to, že více věcem spíše nerozumím, než rozumím a mám mnohem víc otázek, než odpovědí. A také bych raději, kdyby moje texty, pokud za to vůbec stojí, načítal někdo s hlasem vytříbeným a líbezným. Ten můj zní trochu zastřeně a nakřáple, jak po řádném celonočním tahu. A přitom „čestný royalrangersovský“, že už dobrých pětatřicet let neflámuji. Tady musím pochválit děvčata z redakce, která se mnou natáčejí – už roky mě honí k doktorovi přes hlasivky a pečují o mě čaji a dobrotami, kdykoli zavítám do budovy TWR. Ale znáte to, chlap se doktorů bojí, čaj a dobroty rád pozře.
Vlastně ani nevím, co všechno jsme spolu už natočili. Ale asi na tom tolik nezáleží. Pro mě bylo vždycky to podstatnější, jestli to posluchačům posloužilo k něčemu dobrému – třebas i jen k tomu, že se po poslechu mého povídání „zdravě namíchnuli“.
Hodně významné pro mě byly semináře, které pro své spolupracovníky uspořádalo TWR před dvaceti lety – tehdy jsem se naučil lépe pracovat s textem, pochopil, že existují čtyři druhy češtiny (spisovná a nespisovná, psaná a spisovná, nespisovná hovorová), i když to pořád matlám dohromady a často píšu tak krkolomně, že to po sobě nahlas ani nepřečtu. Co teprve ti chudáci, co to musejí poslouchat. Nicméně pro mě to byla skvělá průprava na roli tiskového mluvčího Asociace pro domácí vzdělávání v době, kdy jsme jako rodiče – domácí vzdělavatelé zápasili o holé přežití.
Moje užší spolupráce začala vlastně mou drzostí. Ostatně u nás v Polabí (kde nyní žiji a odkud pochází můj starobylý rod, jehož kořeny jsme vystopovali nejméně 400 let nazpět) se říká: „Drzé čelo lepší než poplužní dvůr“. O to, abych si vyzkoušel moderaci, jsem si zcela jednoduše a neomaleně řekl řediteli Aleši Bartoškovi po jednom pořadu, který jsme s Katkou Hodecovou natáčeli o knihách Návratu domů, kde jsem léta pracoval. Moje drzost mi umožnila po několik let spoluvytvářet podobu pořadu „Na křesťanské vlně Plzně“. Výkony to byly kolísavé, nicméně jsem měl úžasné hosty: vědce, teology, religionisty, soudce, kazatele, pracovníky charity, maminky, včelaře i děti. Každé setkání za mikrofonem pro mě bylo soukromým svátkem, který jsem se pokusil zprostředkovat i posluchačům.
Práce pastora na sboru (pro kterou jsem prožil povolání dva roky po svém obrácení a naplnila se až po dvaceti letech přípravy a zrání), spolupráce s TWR, a nakonec i práce v Návratu domů, byla možná jenom díky tomu, že mi ve dvaceti letech zkřížil cestu Ježíš (a letos tomu bude už 35 let). V době, kdy jsem ztratil iluze o dobrotě lidí (i své vlastní) a neměl jsem chuť nějak pokračovat v životě dál. Prožíval jsem vnitřní konflikty, konflikty s rodiči a přáteli a nakonec i konflikty se státní mocí (nic hrozného, jen dva výslechy na STB, ale pro nezkušeného a rozhodně ne statečného dvacetiletého kluka to bylo víc než dost).
Byla to pro mě těžká doba, na kterou mě nikdo nepřipravil. A to přestože jsem prožil normální, celkem radostné dětství – i když v době Husákovy normalizace, přesto v dobré, celkem stabilní rodině, s chápajícím starším bráchou, věřícími prarodiči (i když jsem jejich víře nerozuměl) a mezi dobrými spolužáky a kamarády.
V době své životní krize jsem byl naštěstí (tedy správně křesťansky „Díky Bohu!“) obklopen přáteli, kteří se na cestu života vydali již přede mnou. Bylo jich několik – moji vrstevníci, kluci i holky, ale i zralí lidé víry. Vděčím jim za mnohé. Dokázali mě provést mým temným údolím, poskytli mi pomoc v pravý čas a díky nim tu stále jsem. A pomohli mi růst. Stejně jako mi pomohly vyrůst stovky kvalitních knih, které jsem mohl za svůj život přečíst.
To nejlepší, co mě na mé pozemské pouti potkalo, jsou moje „svatá“ manželka a báječné čtyři děti (tři již dospělé).
Nejvíce však vděčím Ježíši, který se pro mě stal tou jedinou vzácnou perlou, tím jediným potřebným (jak říká můj oblíbený Komenský). Skutečným pokladem, pro který stojí za to žít i umírat, pro který stojí za to znovu po pádech povstávat a všeho nepodstatného se odříkat. Tak takhle to se mnou je, no.

P.S.
A teď si to zkuste schválně nahlas přečíst jako byste to natáčeli pro rozhlas. Docela krkolomné, že jo?

Petr Plaňanský, pastor KS Nymburk
v Nymburce, 25. 1. 2021

Přihlášení Vám umožní rozšířený přístup k některým částem tohoto webu.
Pokud ještě nemáte svoje přihlašovací jméno a heslo pro tyto stránky, vytvořte si nejprve účet.

Save
Nastavit cookies
Aby vše správně fungovalo, používáme soubory cookie. Některé jsou nutné pro chod webu, jiné umožňují měřit návštěvnost.
Přijmout všechny
Odmítnout všechny
Analytika
Cookies používané k měření návštěvnosti.
Google Analytics
Přijmout
Odmítnout