Pavel Hromádka

Když se mě někdo ptá, kdy a jak jsem uvěřil, neodpovídá se mi snadno, protože se nedá říct, že bych někdy v Boha nevěřil. Přestože jsem vyrůstal v ateistické rodině a nikdo mi o Bohu nikdy nic neříkal.

Rodiče se rozvedli, když mi byly tři roky. Podruhé se maminka rozváděla, když mi bylo deset a mé sestře pět. Hodně domácích povinností včetně zodpovědnosti za sestru pak připadly mně. Nevím, jestli to mohlo mít vliv na můj vztah s Bohem… Možná ve smyslu, že se mě ujal..? Celé dětství jsem totiž vyrůstal s pocitem, že jsou nade mnou oči, které mi nedají ublížit, chrání mě a jsou stále se mnou. Když se otočím, nemůžu je vidět, protože se stále nacházejí v úhlu, kam hlavu nevytočím… S nikým jsem o tom nemluvil a bral to jako samozřejmost.

Když ve škole říkali, že Bůh není, že v Něho věřili lidé dříve, chlapecky odvážně jsem oponoval: “Proč by nemohl být?” Byla to možná i forma vzdoru. Dodnes, když někdo něco ví příliš jasně a je si příliš jistý, mám snahu jeho přílišnou jistotu zpochybňovat... A přitom to, že jsou nade mnou “oči”, jsem sám bral jako samozřejmost, to mi divné nepřišlo :-).

V dospívání jsem čichl k divadlu a četl knihy převážně s východní tématikou. Vděčím mamince za to, že mě držela při zemi a nedovolila mi létat příliš v oblacích s hlavou plnou nejrůznějších teorií. A jí také vděčím za Nový zákon, který mi darovala, když tehdy docházela do Církve bratrské. Ta kniha byla pro mě zcela praktická, ne jen další intelektuální teorie. Pojmenovávala mi skutečnosti, jež jsem žil a viděl kolem sebe, jazykem, kterému jsem rozuměl.

S Něčím, co je nade mnou, jsem občas komunikoval, povídal si. A teď jsem v Novém zákoně četl, že to je to podstatné - mít s Ním osobní vztah! V době po Listopadu 1989 jsem četl všechny možné tiskoviny, které se tehdy na ulicích rozdávaly. Odepsal jsem kamsi do Švýcarska na letáček podepsaný Andrej a Sára, že mám zájem o zasílání dalších informací o Bohu. A tak mě Andrej a Sára zásobovali. A já četl a rozšiřoval si rozhled. A při četbě jednoho takového letáčku jsem u své postele na vysokoškolských kolejích poklekl, odevzdal svůj život Pánu Ježíši a přijal Jej za svého Pána a Spasitele.

Toužil jsem po dívce, po vztahu, po lásce. Jaksi se mi stále nedařilo. Sice jsem nějak cítil, že vztahy, které mají kamarádi kolem mě, nejsou to pravé ořechové, že to není ta láska, kterou jsem si představoval, láska hluboká, ale měli holku a já pořád ne. A tak jsem jedny prázdniny na vysoké škole jednu dívku oslovil, psali jsme si a nakonec se vzali. Před svatbou jsme ale nežili v sexuální čistotě, natolik jsem biblickými hledisky prodchnutý nebyl. Avšak někde uvnitř v sobě jsem cítil, že to není dobře. Nesetkal jsem se ale s nikým, kdo by mi vysvětlil, že na tento “hlas uvnitř” mám dát, mám jej poslechnout. Chtěl jsem žít jako ostatní a toužil jsem po lásce, po ženě. Ona dívka se stala mojí manželkou, ale nesdílela se mnou věci víry. Narodil se nám syn. Kromě jiných rozporů hrálo roli i to, že jsem se ke vztahu s Bohem začal vracet a více chtěl uplatňovat principy, které jsem se z Bible dozvídal. Avšak ne asi zrovna moudře. Moje první manželka si našla jiného muže a požádala o rozvod.

Přestěhoval jsem se do jiného města. Byl jsem sám, celou situaci jsem velmi těžce nesl a jediný, kdo mi zbyl, byl zase Bůh. Více jsem četl Nový zákon, více tíhnul k Pánu, probíral s Ním nejrůznější věci. A vyslovil přání, že bych rád sdílel to, co nacházím v Novém zákoně, s dalšími; cítil jsem, že potřebuju k dalšímu růstu podobně smýšlející lidi. A tak bylo zase jednou “splněno”, o co jsem si sám požádal, co jsem zformuloval. Ocitl jsem se v církvi, tehdy R.O.F.C. v Šumperku. Potvrdil jsem svou víru přijetím Pána před církví a následně křtem ve vodě. Obě tyto zkušenosti byly pro mě nesmírně hluboké, silně jsem je prožíval a Pán mě provázel svým Slovem a vše mi vysvětloval a procesy, které jsem prožíval v nitru, pojmenovával až nadpřirozeně a jen a jen pro mě. Věděl jsem, že mě vede. To mi bylo 27 let. Asi 7 let poté, co jsem odevzdal svůj život Pánu na vysokoškolských kolejích ve svém pokoji.

Mohl bych vyprávět dál a dál, co vše se odehrálo v mém životě a jak mě Pán provázel a provází, jaké chyby jsem dělal a jak mi Pán znovu a znovu odpouštěl a odpouští. O lidech, které poslal do mého života – za všechny snad jen zmíním manžele Luboše a Ivu Hlavsovy, kteří mě kdysi oslovili ke spolupráci a posléze mi Luboš nabídnul namluvit knihu pro Rádio TWR. To ještě nic o mé cestě s Pánem nevěděl. Ani to, že tuto stanici rád poslouchám. Na tento první kontakt s Rádiem TWR (ještě ne osobní, knihu jsme točili v Lubošově studiu u něj doma a nahrávka se do rádia jen poslala) jsem později navázal i osobně a pravidelně a od roku 2000 do téwéerka a dnešního Rádia 7 jezdím načítat křesťanské texty a knihy. Jsem rád, že tím mohu Pánu sloužit, avšak i pro mě jsou tyto cesty, texty a lidé tam, nesmírně obohacující. Jsou pro mě přáteli – bratry, sestrami.

V roce 2006 jsem se podruhé oženil. Moje manželka přijala také Ježíše za svého Pána a Spasitele a vydala Mu svůj život (je původně z ateistické rodiny, také má jedno neúspěšné manželství za sebou). Manželka má z prvního manželství dva dnes už dospělé syny, já jednoho, spolu pak máme dalšího syna, desetiletého. Jsme členy Apoštolské církve, sboru Církev Jinak v Uherském Hradišti. Manželka se stará o knihovnu, já vedu chvály a když mi čas dovolí, snažím se rozvíjet dobré, přátelské, bratrské a pravdivé vztahy u nás ve sboru, především mezi muži. Mojí profesí je celá léta herectví. To samo o sobě by bylo na další vyprávění. 

Uvědomuji si, že takováto svědectví o cestě s Pánem často působí jako z pohádky. I z toho mého by se mohlo nabýt dojmu, jak to krásně dopadlo a jak to krásně všechno jde a je v pořádku. Součástí toho všeho je ale také mnoho bojů, nejistot, chyb, omylů, proher, zranění a bolestí. Jestli si čtenář pomyslí, že jsme se například z prvního manželství poučili a nyní je náš život křesťanská idylka, vyvedu ho z omylu. Moc dobře si uvědomuji, že je jen a jen Boží zásluha, že naše manželství ještě existuje. Byly to jen Jeho zásahy, které ukázaly cestu ze slepých uliček a bezvýchodností, kdy jsme si byli jistí, že už je konec a nic se napravit už nedá. To by bylo také na další samostatné vyprávění.

Jsme pořád na cestě, pořád ve vztahu s Ježíšem, Jeho Duchem i nebeským Otcem. Pořád v Jeho škole. A pořád chybující, omylní a často i hříšní lidé. Jen Jemu patří Sláva, že si nás i přesto k sobě povolal, přivlastnil a u sebe drží!