Petr Húšť
Je to pro mě výsada
Když jsme před léty dělali ve Vsetíně službu s mládeží a jednou za měsíc jsme měli setkání mladší a starší mládeže, bylo nás i okolo sedmdesáti, což bylo na poměry české církve docela slušné. Když jsem ale jednou večer po mládeži šel večerním Vsetínem, viděl jsem, kolik mladých lidí vychází z hospod a diskoték. Došlo mi, kolik mladých nezná Pána Boha a Jeho lásku, dobrotu a moudrost. A najednou mi přišla naše mládežnická práce jako zrnko písku v poušti. V té době jsem dělali i první pokusy o Půlnoční pod širým nebem. Byli jsme nadšeni, přišlo přes tři sta lidí. Kromě toho, že ochutnali vánoční punč a zpívali koledy, slyšeli také dobrou zprávu o tom, že Ježíš Kristu se může narodit i v jejich srdci. Přišlo mi, že to už je trošku více zrnek evangelia. Za pár dní byl Silvestr a tak jsem vyrazil do města, podívat se na ohňostroj. Na místě bylo asi čtyři tisíce lidí. Starosta dal pár minut před odpočtem nového roku prostor nějakému panu faráři, aby řekl duchovní zamyšlení. To mi přišlo neskutečné, taková příležitost! Byl jsem napnutý, co pan farář řekne. Jeho proslov byl velmi krátký. Řekl jen: „Přátelé, tolerance – naše šance, naše šance – tolerance“ a pak ten slogan ještě jednou zopakoval. Říkal jsem si, že je to hrozný trouba, že to úplně prošvihl. V tu chvíli jsem měl pocit, že mi Pán Bůh pokládá otázku: „A co bys jim řekl ty, Petře?“. „Já, Pane Bože, nic, ale musíš uznat, že ten farář to projel,“ odtušil jsem.
I na základě této zkušenosti jsem se rozhodl udělat si na biblické škole v Kolíně roční kurz „Úvod do mediálních studií“. Ne, nedokázal jsem si představit, že bych někdy pracoval v nějakém časopisu, rádiu nebo televizi. Chtěl jsem se jen naučit srozumitelně předávat evangelium i nevěřícím lidem. Když jsem pak v rámci studia měli přednést před spolužáky své zamyšlení, bylo to pro mě traumatizující. Celý jsem zrudl, zrychlil se mi dech a jako na záchranu jsem čekal na chvíli, kdy se doklopýtám ke konci. Jednou nás na kurzu o médiích vyučovala také Kateřina Hodecová a Lucie Endlicherová z Rádia 7. Bylo to zajímavé a inspirativní, ale nedokázal jsem si představit, že bych se někdy posadil za mikrofon a moderoval nějaké pořad.
Po nějakém čase jsem dostal pozvání do rádia jako host. Čas před pořadem byl pro mě docela adrenalin a intenzivně jsem se modlil. Asi se to podařilo, a tak se stalo, že jsem najednou byl v rádiu hostem tak jednou až dvakrát ročně. V té době mi pár lidí řeklo, že se jim mé kázání líbí, že jsou zajímavá, inspirativní a praktická, ale že skoro žádné není k nalezení na webu. Přemýšlel jsem, zda udělat nějaké audionahrávky nebo natočit nějaká videa. Měl jsem asi pět nápadů a konzultoval jsem je s Lucií Endlicherovou. Jenže ona mi neporadila úplně tak, jak jsem chtěl. Nevybrala nic z možností, které jsem jí předložil, ale navrhla mi, ať dělám pro Rádio 7 a Proglas krátká patnáctiminutová zamyšlení na každý týden. Úplně jsem se na to necítil, ale přišlo mi to zároveň jako velká příležitost, kterou mi dává Pán Bůh do cesty. Po zvážení a modlitbách jsem se rozhodl do toho jít.
První natáčení pořadu Klika, místo kde uchopíme a otevřeme, byl porod. Má manželka říká, ať toto přirovnání nepoužívám, protože já o náročnosti porodu nic nevím :). No prostě bylo to tak náročné, že i přesto, že jsem dospělý a docela stabilní člověk, chtěl jsem ze studia utéct a vypnout si na den telefon. Později mě moc bavilo pořady připravovat. Namluvit je bylo pro mě náročnější, ale časem se to utřepalo. Natáčel jsem s Lucií Endlicherovou a byl jsem vděčný za její svatou trpělivost (někdy mi říkala, že je to nespisovné a já jí na to odpověděl, ať to bere jako regionální vysílání pro Valašsko... samozřejmě, že pak jsem to opravil :) ).
Pořad Klika jsem tvořil ze tří ingrediencí. Z biblického textu a zamyšlení nad ním, z osobních příběhů ze života a z úkolu na příští týden. V té době jsem měl výbornou zkušenost s tím, že když jsem někoho duchovně doprovázel, dal jsem mu do dalšího setkáním vždy jednoduchý úkol, aby si danou věc, kterou jsme probrali, vyzkoušel. A tak jsem úkoly zakomponoval i do pořadu Klika. Velkým povzbuzením pro mě bylo, když jsem potkal jednoho chlapíka v hypermarketu ve Zlíně nebo neznámou paní na svatbě v Havířově a oba říkali, že poslouchají a taky plní zadané úkoly. Byl jsem trošku v šoku. Uvědomil jsem si, jakým je rádio obrovským nástrojem a že je to velká čest s rádiem spolupracovat a mít možnost předávat věci o Boží lásce, dobrotě a moudrosti.
Za dva roky jsem v pořadu Klika „zrecykloval“ – využil – všechna svá dřívější kázání, která jsem měl někde na mládeži nebo ve sboru. Popravdě řečeno, v minulosti jsem byl někdy frustrovaný, že jsem si pracně připravoval kázání, přečetl jsem si k tomu knihu nebo dvě, nastudoval souvislosti a pak přišlo pár lidí, z kterých ještě před kázáním do besídky odešly s malými dětmi i maminky – ve výsledku pak kážete třeba pro sedm lidí. Tak jsem si říkal: Pane Bože, já ti chci sloužit, ale je tohle efektivně vynaložený čas? Když jsem pak svá kázání v Klice využíval, Pán Bůh mi připomněl, ať jsem mu věrný bez ohledu na počet, že on si to umí využít. Proglas Kliku vysílal v úterý před devátou hodinou. Míval jsem s kolegyní v ten čas poradu a během toho mi začaly chodit sms, reakce na právě odvysílaný pořad. Dělal jsem si legraci, že už můžu jít ten den domů, že už mám dopracováno.
Po dvou letech jsem natáčení Kliky skončil a čekal jsem, že si od rádia chvilku odpočinu. Oni mi však nedali „pokoj“. Katka Hodecová mi nabídla moderování pořadu Na sobotní frekvenci Proglasu. Vážil jsem si její důvěry a odvahy, ale nebyl jsem si jistý, zda do toho jít. Bylo to opět něco nového. Pro mě osobně je daleko snadnější připravit vlastní zamyšlení, než moderovat živý pořad s hostem. A tak to byla a je další škola. Je to takový zdravý tlak, řekněme raději motivace, věci si dostudovat, přečíst další zdroje, konzultovat danou problematiku s dalším lidmi. Je fajn, že si můžu pro pořad vybrat témata a pozvat k rozhovoru zajímavé hosty.
Před třemi lety na konci roku jsem byl pozván do Rádia 7 na vánoční večírek. Přemýšlel jsem, zda tam jet, protože v závěru roku se vše dodělává, finišuje a člověk hledá každou událost, kde nemusí být. Nakonec jsem ale jel a nelitoval jsem. Znám tým, který tam je každý den. Lidi, kteří točí pořady, starají se o techniku, o budovu nebo finance. Byl jsem však zaskočen a velmi mile překvapen, že na vánočním večírku bylo třikrát až čtyřikrát tolik lidí, než je základní tým. Teprve tam jsem pochopil, jak Rádio 7 funguje. Na večírek totiž přijeli mnozí tvůrci pořadů, kteří nejsou přes týden v rádiu v Brně, ale pravidelně pořady připravují a do rádia je přijedou jen natočit. Uvědomil jsem si, že Rádio 7 je velmi organickým nástrojem pro sdílení evangelia a Boží moudrosti a že se na něm podílejí lidé z celého spektra církve. Být součásti takové pestré sítě tvůrců, to je výsada.