• Podzim 2021
Playlist

Živé vysílání

16:00 Základy
Základy (3/16): Proč právě Ježíš? (R)
16:10 Písničky
16:30 Magazín
Křesťanské terapeutické centrum; říjnové vydání časopisu Život víry
17:00 Pohovka
Mike Donehey: Flourish (R)
18:05 Písničky
18:30 Průsečíky
Rozpoznávání tváří (R)

Vysíláním vás provází

Dan Skokan

Jsem člověk, který si neumí dát pokoj

prohlašuje o sobě Dan Skokan, pastor pražské církve ICF a ředitel české pobočky nadačního fondu Krmte hladové, která zprostředkovává potravinovou pomoc nejpotřebnějším tohoto světa. Dodává, že je otec čtyř dcer a manžel jedné manželky, další podrobnosti už jsme ovšem museli získat v rozhovoru. Co na sebe nová posila moderátorského týmu pořadu Na sobotní frekvenci Proglasu prozradila?

Dane, kdy a jak jsi uvěřil?

Uvěřil jsem v lednu roku 1989 – někdy by člověk nevěřil, co těch pár měsíců „před“ a „po“ Listopadu udělá s reakcemi okolí. Aniž by o tom věděl, svou roli v tom sehrál jeden studentský manželský pár, který napsal dopis mému kamarádovi, a pak kazatel Adolf Kotouček, který přišel na tři týdny do sboru CB v Husinci. Bylo mu 70 a mně 17, a on se se mnou dokázal potkat.

Přišel jsem do modlitebny CB v roztrhaných džínách, měl jsem dlouhé vlasy a smrděl jsem od cigaret, takže v tom zástupu lidí v tesilkách a v košilích jsem byl snadno identifikovatelný jako nový přírůstek.

Co byl zlomový bod toho, že ses rozhodl dát svůj život Kristu?

První bylo určitě to, že mě kazatel Kotouček vůbec oslovil. Podstatnou roli sehrálo i to, že jsem ve sboru uviděl mladé lidi – do té doby jsem si myslel, že křesťanství je vlastně nesmyslná víra, které věří jen staří lidé, protože ti mladí už ví, jak to je – vždyť Gagarin vyletěl do vesmíru. To poslední bylo, že mě kazatel pozval na oběd, u kterého mi položil tři otázky, na které jsem odpověděl ano. Takže když mi pak položil tu čtvrtou – Co ti brání dát život Ježíši Kristu? – nemohl jsem říct ne.

Jaké otázky to byly?

Jestli věřím, že Ježíš Kristus žil, jestli věřím, že zemřel na kříži a jestli věřím, že zemřel za mě.

Ty jsi věřil, že Ježíš za Tebe zemřel?

Na tyhle otázky jsem odpovídal velice filosoficky. Ježíš Kristus žil podobně jako Lenin a César, taky historické osobnosti. Jeho smrt na kříži je vysoce pravděpodobná – v dějepise jsme se tehdy učili, že na kříži zemřel vůdce povstání otroků Spartakus, a Ježíš byl podobně podivná, neuchopitelná postava, která takhle mohla taky skončit. A jestli zemřel za mě? Voják sovětské armády, který bojoval ve druhé světové válce a osvobozoval Československo, taky zemřel, a kdyby jich nezemřelo dostatečné množství, tak můj život by určitě vypadal jinak. Z tohoto úhlu pohledu Ježíšova smrt taky změnila nějakým způsobem historii a běh světa a můj život by taky vypadal jinak. Takže bráno takhle symbolicky, „dějepravně“ – ano, zemřel i za mě.

No a pan kazatel na to – Vida, a co ti brání, abys vydal Ježíši Kristu svůj život? Neřešil teologii, neřešil hloubku mého poznání, mého duchovního odevzdání. Ne. Prostě mi položil tři otázky, a pak mi položil čtvrtou.

Dnes už je jasné, jak jsi reagoval. I když vlastně – reagoval jsi tak, jak předpokládám?

Skutečně jsem mu řekl, že mi nic nebrání. Nato on zavřel oči, sepnul ruce a modlil se: „Pane Bože, tady je mladý muž Daniel a chce Ti něco říct. Amen.“ Pak zvedl oči, podíval se na mě a říká: „A teď ty.“ Znáš obchodní trik Donuťte zákazníka, aby řekl třikrát ano a pak mu řekněte: „A proč mi to tady nepodepíšete?“ To je podobné. Vlastně jsem během patnácti minut podepsal smlouvu, protože jsem řekl třikrát ano a tím pádem nedávalo smysl na čtvrtou otázku říct ne. Tudíž jsem od té doby křesťan, a nepřestal jsem jím být.

Ovšem ještě musím říct, že kazatel Kotouček byl na tom sboru vlastně jen na záskok, jenom na tři týdny, kdy se tam střídali kazatelé, jeden už odešel a druhý ještě nenastoupil. Když poprvé přišel do sboru, našel si jednu starou sestru a říká jí: „Sestro, modlila by ses se mnou, aby během tří týdnů nám Pán dal tři nové duše?“ Babička mu na to povídá: „Ale bratře, toto je Šumava, tady je tvrdá půda.“ A on na to: „A sestro, je i na tvrdé půdě Bůh všemohoucí?“ Jistě, že mu odpověděla: „Ano, Bůh je vždy všemohoucí.“ Takže následovala jasná otázka: „Co ti brání, aby ses se mnou modlila?“ Ona řekla: „Nic mi nebrání.“ A bylo to. Kazatel Kotouček to tak vždycky dělal – nejprve získal souhlas na to, kde se dalo zjevně souhlasit, a pak si získal souhlas s tím, o čem se zjevně pochybovalo.

Takže se sestra s kazatelem Kotoučkem modlila – a během těch tří týdnů jeho působení na sboru uvěřili tři kluci, já mezi nimi. Pragmaticky řečeno – dva staří lidé vymodlili tři mladé kluky do sboru.

Co pro Tebe znamenalo chodit do sboru, kde byli převážně starší věřící? I když byli tam i mladí vlastně, že?

Byli, ale byli o pět šest let starší, a to v té době udělá hodně. Pomohlo, že my tři, co jsme uvěřili v těch třech týdnech, jsme byli stejného věku, a asi by to i fungovalo, protože ve sboru byli všichni milí a vstřícní. Potíž byla trošku v tom, že jsme se chytli hnutí víry a začali jsme se modlit v jazycích, křičet v jazycích, válčit v jazycích – prostě všechno v jazycích. A taky jsme původně byli nepoddajní sedmnáctiletí puberťáci milovníci metalu, takže jsme tak trošku nevěděli, co sami se sebou. Adolf Kotouček byl po třech týdnech pryč – sedmdesátiletý chlap, který se dokázal spojit se sedmnáctiletým klukem tam, kde byl. Tohle všechno se odehrávalo v Husinci, a my jsme tím pádem byli „odsouzení“ k tomu založit církev v Prachaticích, odkud jsme byli, protože tam kromě katolíků žádná církev nebyla. Po roce víry jsme si řekli, že jsme přečetli evangelia a Skutky apoštolů, a tím pádem víme všechno a můžeme založit církev – a tak jsme to udělali. Pastorem se stal kluk, kterému v té době bylo sedmnáct. Do tří let jsme měli osmdesát lidí ve věku osm týdnů až osmdesát let; všichni těmhle „cucákům“ naslouchali a to, co jsme říkali, brali za Boží slovo. Později se sbor přestěhoval do Českých Budějovic, kde stále působí jako Slovo života České Budějovice, a v Prachaticích zůstala jedna skupina. Jako zázrakem nás tenhle sbor přežil – přežil naše pubertální chápání postavené na znalostech evangelií a Skutků a znalostí fyziky a chemie na úrovni základní a střední školy.

Kdybychom měli o Tvém životě mluvit dál, vím, že jsi byl takový nomád a hodně ses stěhoval, jednu dobu jsi byl i v Brně, ale to nebyla jediná zastávka.

Nejdřív jsem se přestěhoval do Českých Budějovic, pak jsem odešel studovat do Uppsaly, odkud jsem se vracel do Budějovic, kde vznikla církev, pak do Prahy, do Chomutova, do Brna, do Ostravy, do Brna a odtud do Prahy. A doufám, že už se stěhovat nebudu.

Vidíš, aniž bych tušila, že ten seznam je tak dlouhý, přemýšlela jsem o tom, jak se díváš na Abrahama. Jestli jsou ty Tvé přesuny nějak spojeny, motivovány, neseny tím, jak Abraham dostal od Hospodina výzvu a měl jít, aniž by věděl, do čeho vlastně jde. Měl jsi to někdy podobně?

Abraham byl jedním z mých velkých hrdinů. Vnímal jsem se přesně jako Abraham a říkal jsem si, že já jsem Abraham a stěhuju se. On šel z místa na místo, já jsem šel z místa na místo – sice o x tisíc let později, ale úplně jsem se v tom viděl. Pomáhalo mi, že Abraham šel, tedy měl pocit, že má jít, a tak šel. Měl jsem to podobně, a zároveň vždycky, když jsem měl jít, jsem vnímal silný impuls k vyjití. Když jsem odcházel z domu do Českých Budějovic, opouštěl jsem místo, kde jsem prožil celý život. Podnět mi dala jedna paní, která byla ve věku mé maminky, která prohlásila, že je křesťanka a cítí se v Budějovicích hrozně sama. Bůh ve mně způsobil, že jsem vnitřně s touhle větou nedokázal žít, pořád mi zněla v hlavě. Takže jsem to změnil a tím, že jsem se tam přestěhoval, přestala být sama. Vymyslel jsem, že spolu budeme dělat nějaký biblický kurz. Když jsem za ní přijel poprvé, přišla se svou kamarádkou z práce. Když jsem přijel podruhé, kromě kamarádky tam byla i její dcera. A příště i její přítel. Než jsme po osmi lekcích končili, bylo nás sedm. Já jsem neudělal nic, jen jsem tam přijel. Nemusel jsem se stávat ničím jiným, to málo stačí.

Když Tvůj příběh poslouchám, fascinuje mě, jak si Tě Bůh používal, a Ty sám říkáš, že jsi vlastně nic neudělal. Přemýšlím, čím to je. Je klíč to, že člověk objeví, kdo je, a prostě je, kdo je?

Teoreticky se to tak dá říct, ale tohle můžu vypozorovat jen při zpětném pohledu, tenkrát jsem to netušil. Tenkrát jsem věděl, že poslušnost vedení Bohem, vnitřnímu volání je větší než oběti. Často to byla i poslušnost vnějšímu volání – přišel za mnou pastor a zeptal se mě, jestli bych nechtěl pomoci v Praze, v Chomutově, v Brně… a já šel.

Kdo Ti ty výzvy dává dnes, když jsi ty sám pastor, který by měl vést?

Někdy jsou to lidé kolem mě, kteří mi dávají nepohodlnou, nepříjemnou otázku, která se mi často nelíbí. Musím víc naslouchat, víc dělat to, co říká John Maxwell. Mluví o tzv. 360° leadershipu a zmiňuje, že vedoucí vedou nahoru, ale pokud chci být dobře vedený a jsem vysoko, musím dovolit, aby mě lidé zespodu mohli vést nahoru. Tohle je výzva, protože mezi všemi, kdo si chtějí jen rýpnout nebo dokonce kopnout je potřeba rozeznat to, co má smysl. Někdy dokonce i v tom, že je to dobrá věc, jen řečená úplně špatným způsobem.

Dane, jak moc Tvůj život ovlivňuje, že jsi tatínkem čtyř dcer, navíc čtyř dcer ve dvou generacích?

Při všech mých charakterových vadách a nedostatečných dovednostech mi to dává prostor být na jedné lodi s lidmi, kteří mají teď malé děti – a ne proto, že jsem je měl před dvaceti lety, ale proto, že je mám teď.

Kluci mi nechybí ani náhodou. Minimálně u těch druhých dvou jsem velmi vděčný, že to nejsou kluci, protože už bych nejspíš neměl tu energii, kterou by oni potřebovali. U těch prvních dvou budiž, mohlo by být, ale já jsem po tom nikdy netoužil. Jsem sice z rodiny, kde byli samí kluci, ale zároveň jsem vyrůstal jen s maminkou, ty mužské věci mě učil děda, který k nám pravidelně chodil a učil mě opravovat kapající kohoutek a řezat pilkou a tak dále.

Co pro Tebe znamená být pastorem ICF?

Že je ti dán dar nést břemeno, což je krásné v tom, že je to dar, a někdy je to těžké, protože je to to břemeno.

A čím pro Tebe je, že jsi hlasem hladových v České republice?

Tak tohle je moje srdcová záležitost. Už moje maminka měla přezdívku Paní charita. Zdědil jsem to, tohle není moje ctnost. Někdo má pihy, někdo měří dva metry, a já mám sklon k charitě. Narážím na lidi, kteří nerozumí chudým lidem, svobodným maminkám, bezdomovcům, lidem, které život semlel, a dostávám se s nimi do napětí, ale zároveň s nimi nejdu do konfliktu, to není konstruktivní. Nemůžu prostě přestat být sám sebou. Jsem takový neustálý advokát.

A do třetice – co pro Tebe znamená, že jsi jedním z hlasů, které provází pořadem Na sobotní frekvenci Proglasu?

Je to vlastně takový zvláštní druh šílenství. V tom všem, co dělám, možná navzdory tomu, jsem prostě nemohl říct ne. Myslím, že mám v sobě určitě napětí, které plyne z toho, že se na některé otázky nehledají odpovědi, ba co víc, že se některé otázky nekladou.

Vytisknout E-mail

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.