Čím je pro vás práce v rádiu?

Je to pro mne velká Boží milost, že můžeme hlásat Evangelium na Rádiu7 - pro Romy i ne Romy.

Popište zlomový okamžik na vaší cestě k Bohu.

Měl jsem živý sen s Bohem - a to je pro mne ten zlomový okamžik. 

Jak odpočíváte?

Nejvíc si odpočinu při chvále Boha. 

Co byste mimo mikrofon vzkázal posluchačům?

Nechme vejít Pána Ježíše Krista do našich životů.

"Vždycky mě lákala práce v rádiu, a proto se moc se těším na to, co s Rádiem 7 zažiju."

Student Arts managementu na VŠE v Praze koncertuje po celé České republice s kapelou ON FIRE a prý ho to moc baví. Kromě hudby miluje sport, knihy a cestování.

Jmenuji se Jan Duchoslav a je mi 22 let. Pocházím z menšího města Třemošná, které se nachází poblíž Plzně. Studuji druhým rokem Arts management na VŠE v Praze. Koncertuji se svojí kapelou ON FIRE po České republice, a kromě hudby miluji sport, knihy a cestování.

Odmalička jsem vyrůstal v napůl křesťanské rodině; moje mamka po svatbě s taťkou uvěřila v Ježíše Krista a mě i moji mladší sestru vedla k duchovnímu křesťanskému životu. Díky Bohu dnes můžu říct, že i můj taťka před 7 lety uvěřil a za to jsem velmi vděčný. Od svého mládí jsem tedy navštěvoval církev, ´nedělku´ a zúčastňoval se veškerých dalších aktivit, které jsou s životem křesťana spojeny. Zároveň jsem díky tátovi, který byl v té době nevěřící, poznal život i z jiné perspektivy a poznal jsem tak rozdíl mezi křesťanským i sekulárním světem. Musím říct, že oba mi něco daly. V tom křesťanském jsem se učil hodnotám, morálce, víře a lásce k bližním. Poznal jsem opravdové kamarády a muže a ženy, kteří mě svou vírou inspirovali a posunuli blíž k Bohu. V tom sekulárním světě jsem zas viděl určitou realitu života, to, jak lidé žijí mimo bublinu, kterou náš křesťanský svět někdy vytváří. Jsem za vyrůstání v těchto dvou prostředích možná i překvapivě vděčný, protože mi to dalo několik zkušeností, díky kterým mohu chápat své nejen věřící, ale i nevěřící přátele.

V dětských letech jsem tedy poznával Ježíše v Křesťanském společenství Plzeň, kde jsem pochopil, že víra v Krista je tou správnou cestou v mém životě. Nechal jsem se pokřtít někdy v 7 nebo 8 letech. Když na to zpětně vzpomínám, bylo to poměrně brzy. Doteď si ale pamatuji, jak se mnou pastor probíral, co znamená křest a doposud tento okamžik beru jako závazek před Bohem. Musel jsem si ale později uvědomit, co pro mě víra a Ježíš opravdu znamená. Kdo je Bůh a kým pro mě je. V mém životě nebyl jeden nějaký zásadní zlom, ve kterém jsem prožil, že Ježíš existuje, ale spíše to bylo a doposud je o větších i menších momentech, které mě utvrdily v tom, že Ježíš je živý Bůh, ve kterého chci věřit. Popíšu tedy ty hlavní životní situace, které mě ke Kristu více přiblížily.

Jedním z těchto momentů byla konference s řečníkem, který se jmenuje Ian McCormack. Vyprávěl svůj příběh o tom, jak ho popálila medúza a on skoro zemřel, ale díky Bohu se z toho dostal. Po jeho svědectví jsem na konci setkání zareagoval na modlitbu a výzvu, kterou dal. Šlo o to udělat krok k Bohu, a to byl pro mě okamžik, po kterém jsem Ježíše poznal více osobně.

Kolem mého 12. roku jsme (v dobrém) přešli v Plzni do Apoštolské církve, kde jsem potkal zase spoustu skvělých lidí, kteří mě inspirovali a vedli dál na cestě s Bohem. A tehdy se stala další pro mě důležitá věc. Zranil jsem si nohu a kvůli tomu hrozilo, nebudu moci jet na školní výlet do Anglie, kam jsem se moc těšil. Doma jsme se modlili, abych se uzdravil a mohl odjet. Následně jsem se dostal k jinému lékaři, který změnil rozhodnutí toho předchozího a na výlet mě pustil. Byl jsem moc rád a věřím, že se tak stalo díky vyslyšeným modlitbám.

Dalším momentem byl Kristfest, tam jsem byl v roce 2013 a po jednom kázání jsem se sám u lesa modlil a opravdu zažil Boží přítomnost. Byl jsem si vědom toho, že jsem Ježíše poznal zase o kousek víc. Obecně také miluji hudbu, a tak i díky ní a chválám stále poznávám Krista víc a víc.
Jednou jsem měl sen, ve kterém jsem lépe pochopil Ježíšovu oběť na kříži. Stál jsem u lehátek, na kterých různí muži bili lidi za jejich hříchy, které v životě udělali. Ve chvíli, kdy jsem měl jít na řadu, ke mně přišel Ježíš a řekl, ať si nelehám, že půjde místo mě. Šel jsem tedy dál a trest za můj život na sebe vzal On. Tento obraz mi hodně pomohl pochopit, co přesně jeho čin znamená.

Mé svědectví se tedy hodně drží těchto i dalších momentů, skrze které si uvědomuji přítomnost Krista v mém životě. Vlastně i založení kapely beru jako zázrak. Po několika modlitbách, kdy jsem řešil, jak dál směřovat v hudbě, se dala dohromady parta kluků, se kterou hrajeme skoro už 3 roky.

Co se týče mé spolupráce s Rádiem 7, tak za to jsem vděčný několika lidem. O rádiu jsem slýchával odmalička, moje mamka vysílání poslouchala. Mimo to jsem vždycky tíhnul ke kultuře, médiím a práce v rádiu mě lákala. Už to bude rok, co jsem díky kolegovi Štěpánovi Matuškovi dostal nabídku s rádiem spolupracovat a jsem moc rád, že jsem se této nabídky chopil. Od té doby tedy spolupracuji na pořadech jako jsou Život víry, Za obzor, srdcová záležitost Pohovka a další. Na práci v tomto médiu se mi nejvíc líbí to, že můžu zprostředkovat jedinečnou informaci nebo písničku několika lidem najednou a skrze vysílání posluchače povzbudit nebo rozesmát. Jsem moc rád za to, jaký kvalitní obsah Rádio 7 vytváří, a proto doufám, že v naší době podcastů se o pořadech dozví i více mladších lidí. Ze všeho nejvíc, i v rámci vysílání, si přeju vidět i slyšet lidi radostné a šťastné, to pak máte hned hezčí den.

Můj příběh se tedy skládá z neustálého poznávání Krista, a i když jsem někdy padnul do různých pokušení, tak si mě Bůh pořád drží a dostává mě svojí důvěrou, kterou do nás vkládá každý den.

Čím je pro tebe práce v rádiu? Co pro tebe znamená? 

Předně příležitostí podpořit práci těch, kterým pro tuto službu hoří srdce. Mohu-li něčím přispět, udělám to rád. A pak je to příležitost poslat inspiraci k přemýšlení posluchačům, se kterými se běžně nesetkávám.

Můžeš popsat svůj zlomový bod na cestě k Bohu? 

Zlomů bylo víc, pokaždé mi Pán Bůh odkryl něco nového. Na prvním sjezdu mládeže Církve bratrské na jaře 89 jsem se rozhodl udělat veřejně krok k osamostatnění mé víry. Rok na to na konferenci Operace Mobilizace jsem narazil na bytostnou potřebu být zmocněn Duchem ke službě. A pak mě napadá pár krizí a „držkopádů“, ve kterých jsem objevoval moc Kristovy milosti.

Jak odpočíváš? 

Hodně si odpočinu na víkendovém pobytu s naprosto pohodovými lidmi, se kterými je legrace. A v poslední době resetuji při vyřezávání ze dřeva.

Co bys rád "mimo mikrofon" vzkázal posluchačům?            

Předpokládám, že každý z posluchačů má svůj specifický příběh, do kterého se ne vždy strefí to, co říkáme zpoza mikrofonu. Ale za sebe chci vyjádřit, že k vám mluvím vždy s touhou, aby vám to k něčemu dobrému bylo. A jestli nějaké poselství, tak to, že v práci a ve službě je každý z nás nahraditelný, ale v životě je každý z nás nenahraditelný a jedinečný.

Je to pro mě výsada

Když jsme před léty dělali ve Vsetíně službu s mládeží a jednou za měsíc jsme měli setkání mladší a starší mládeže, bylo nás i okolo sedmdesáti, což bylo na poměry české církve docela slušné. Když jsem ale jednou večer po mládeži šel večerním Vsetínem, viděl jsem, kolik mladých lidí vychází z hospod a diskoték. Došlo mi, kolik mladých nezná Pána Boha a Jeho lásku, dobrotu a moudrost. A najednou mi přišla naše mládežnická práce jako zrnko písku v poušti. V té době jsem dělali i první pokusy o Půlnoční pod širým nebem. Byli jsme nadšeni, přišlo přes tři sta lidí. Kromě toho, že ochutnali vánoční punč a zpívali koledy, slyšeli také dobrou zprávu o tom, že Ježíš Kristu se může narodit i v jejich srdci. Přišlo mi, že to už je trošku více zrnek evangelia. Za pár dní byl Silvestr a tak jsem vyrazil do města, podívat se na ohňostroj. Na místě bylo asi čtyři tisíce lidí. Starosta dal pár minut před odpočtem nového roku prostor nějakému panu faráři, aby řekl duchovní zamyšlení. To mi přišlo neskutečné, taková příležitost! Byl jsem napnutý, co pan farář řekne. Jeho proslov byl velmi krátký. Řekl jen: „Přátelé, tolerance – naše šance, naše šance – tolerance“ a pak ten slogan ještě jednou zopakoval. Říkal jsem si, že je to hrozný trouba, že to úplně prošvihl. V tu chvíli jsem měl pocit, že mi Pán Bůh pokládá otázku: „A co bys jim řekl ty, Petře?“. „Já, Pane Bože, nic, ale musíš uznat, že ten farář to projel,“ odtušil jsem.

I na základě této zkušenosti jsem se rozhodl udělat si na biblické škole v Kolíně roční kurz „Úvod do mediálních studií“. Ne, nedokázal jsem si představit, že bych někdy pracoval v nějakém časopisu, rádiu nebo televizi. Chtěl jsem se jen naučit srozumitelně předávat evangelium i nevěřícím lidem. Když jsem pak v rámci studia měli přednést před spolužáky své zamyšlení, bylo to pro mě traumatizující. Celý jsem zrudl, zrychlil se mi dech a jako na záchranu jsem čekal na chvíli, kdy se doklopýtám ke konci. Jednou nás na kurzu o médiích vyučovala také Kateřina Hodecová a Lucie Endlicherová z Rádia 7. Bylo to zajímavé a inspirativní, ale nedokázal jsem si představit, že bych se někdy posadil za mikrofon a moderoval nějaké pořad.

Po nějakém čase jsem dostal pozvání do rádia jako host. Čas před pořadem byl pro mě docela adrenalin a intenzivně jsem se modlil. Asi se to podařilo, a tak se stalo, že jsem najednou byl v rádiu hostem tak jednou až dvakrát ročně. V té době mi pár lidí řeklo, že se jim mé kázání líbí, že jsou zajímavá, inspirativní a praktická, ale že skoro žádné není k nalezení na webu. Přemýšlel jsem, zda udělat nějaké audionahrávky nebo natočit nějaká videa. Měl jsem asi pět nápadů a konzultoval jsem je s Lucií Endlicherovou. Jenže ona mi neporadila úplně tak, jak jsem chtěl. Nevybrala nic z možností, které jsem jí předložil, ale navrhla mi, ať dělám pro Rádio 7 a Proglas krátká patnáctiminutová zamyšlení na každý týden. Úplně jsem se na to necítil, ale přišlo mi to zároveň jako velká příležitost, kterou mi dává Pán Bůh do cesty. Po zvážení a modlitbách jsem se rozhodl do toho jít.

První natáčení pořadu Klika, místo kde uchopíme a otevřeme, byl porod. Má manželka říká, ať toto přirovnání nepoužívám, protože já o náročnosti porodu nic nevím :). No prostě bylo to tak náročné, že i přesto, že jsem dospělý a docela stabilní člověk, chtěl jsem ze studia utéct a vypnout si na den telefon. Později mě moc bavilo pořady připravovat. Namluvit je bylo pro mě náročnější, ale časem se to utřepalo. Natáčel jsem s Lucií Endlicherovou a byl jsem vděčný za její svatou trpělivost (někdy mi říkala, že je to nespisovné a já jí na to odpověděl, ať to bere jako regionální vysílání pro Valašsko... samozřejmě, že pak jsem to opravil :) ).

Pořad Klika jsem tvořil ze tří ingrediencí. Z biblického textu a zamyšlení nad ním, z osobních příběhů ze života a z úkolu na příští týden. V té době jsem měl výbornou zkušenost s tím, že když jsem někoho duchovně doprovázel, dal jsem mu do dalšího setkáním vždy jednoduchý úkol, aby si danou věc, kterou jsme probrali, vyzkoušel. A tak jsem úkoly zakomponoval i do pořadu Klika. Velkým povzbuzením pro mě bylo, když jsem potkal jednoho chlapíka v hypermarketu ve Zlíně nebo neznámou paní na svatbě v Havířově a oba říkali, že poslouchají a taky plní zadané úkoly. Byl jsem trošku v šoku. Uvědomil jsem si, jakým je rádio obrovským nástrojem a že je to velká čest s rádiem spolupracovat a mít možnost předávat věci o Boží lásce, dobrotě a moudrosti.

Za dva roky jsem v pořadu Klika „zrecykloval“ – využil – všechna svá dřívější kázání, která jsem měl někde na mládeži nebo ve sboru. Popravdě řečeno, v minulosti jsem byl někdy frustrovaný, že jsem si pracně připravoval kázání, přečetl jsem si k tomu knihu nebo dvě, nastudoval souvislosti a pak přišlo pár lidí, z kterých ještě před kázáním do besídky odešly s malými dětmi i maminky – ve výsledku pak kážete třeba pro sedm lidí. Tak jsem si říkal: Pane Bože, já ti chci sloužit, ale je tohle efektivně vynaložený čas? Když jsem pak svá kázání v Klice využíval, Pán Bůh mi připomněl, ať jsem mu věrný bez ohledu na počet, že on si to umí využít. Proglas Kliku vysílal v úterý před devátou hodinou. Míval jsem s kolegyní v ten čas poradu a během toho mi začaly chodit sms, reakce na právě odvysílaný pořad. Dělal jsem si legraci, že už můžu jít ten den domů, že už mám dopracováno.

Po dvou letech jsem natáčení Kliky skončil a čekal jsem, že si od rádia chvilku odpočinu. Oni mi však nedali „pokoj“. Katka Hodecová mi nabídla moderování pořadu Na sobotní frekvenci Proglasu. Vážil jsem si její důvěry a odvahy, ale nebyl jsem si jistý, zda do toho jít. Bylo to opět něco nového. Pro mě osobně je daleko snadnější připravit vlastní zamyšlení, než moderovat živý pořad s hostem. A tak to byla a je další škola. Je to takový zdravý tlak, řekněme raději motivace, věci si dostudovat, přečíst další zdroje, konzultovat danou problematiku s dalším lidmi. Je fajn, že si můžu pro pořad vybrat témata a pozvat k rozhovoru zajímavé hosty.

Před třemi lety na konci roku jsem byl pozván do Rádia 7 na vánoční večírek. Přemýšlel jsem, zda tam jet, protože v závěru roku se vše dodělává, finišuje a člověk hledá každou událost, kde nemusí být. Nakonec jsem ale jel a nelitoval jsem. Znám tým, který tam je každý den. Lidi, kteří točí pořady, starají se o techniku, o budovu nebo finance. Byl jsem však zaskočen a velmi mile překvapen, že na vánočním večírku bylo třikrát až čtyřikrát tolik lidí, než je základní tým. Teprve tam jsem pochopil, jak Rádio 7 funguje. Na večírek totiž přijeli mnozí tvůrci pořadů, kteří nejsou přes týden v rádiu v Brně, ale pravidelně pořady připravují a do rádia je přijedou jen natočit. Uvědomil jsem si, že Rádio 7 je velmi organickým nástrojem pro sdílení evangelia a Boží moudrosti a že se na něm podílejí lidé z celého spektra církve. Být součásti takové pestré sítě tvůrců, to je výsada.