• 2022_05_jaro
Playlist

Živé vysílání

02:45 Písničky
03:00 Řeka života
Bratr Řehoř (R)
04:00 Písničky
04:15 Doteky
Nebýt otrokem hříchu (R)
04:45 Písničky
05:00 Klika
Pozor, křehké! (5/5): Dívej se za to, co vidíš (R)

Vysíláním vás provází

Tvůrci pořadů

Petr Raus

Čím je pro Vás práce v rádiu? Co pro Vás znamená? 

V rádiu se cítím doma. Vážím si mimořádné příležitosti oslovovat lidi v jejich domácím prostředí, stejně jako ekumenické spolupráce v týmu i v Radě TWR. 

Můžete popsat svůj zlomový bod na cestě k Bohu? 

Veřejně jsem se přiznal ke Kristu na standardní evangelizaci v roce 1972. Zásadní zkušeností pro mne ale byl úraz v roce 1978, kdy jsem si mohl naplno uvědomit, že život, stejně jako všechny naše schopnosti, je jen dar, na kterém nemáme žádnou zásluhu a o který se dá velmi snadno a velmi rychle přijít. Nemáme, čím se chlubit, kromě Boží milosti. 

Jak odpočíváte? 

Nemáme snad pravý odpočinek teprve před sebou :-)? Jinak ale rád odpočívám prací, její pestrost mi to docela umožňuje. A úplně nejvíc si odpočinu v přírodě. Když jsem jen sám se svým Bohem. 

Co byste rád "mimo mikrofon" vzkázal posluchačům?            

Jako evangelikální církve jsme do značné míry převzali teologii i kulturu farizeů s jejich důrazem na potřebu nejprve řádně žít, a teprve pak se bavit o všem dalším. Stojí za to promýšlet, proč se s nimi Pán Ježíš tak často přel a proč tolik času trávil s lidmi "neřádnými". Centrem evangelia není hřích, ale zpráva o Božím zájmu o člověka.

 

Pocházím z křesťanské ekumenické rodiny, maminka s prakticky všemi příbuznými patřila k Českobratrské církvi evangelické, tatínek, opět s prakticky celou širokou rodinou, k Církvi bratrské. Tuto skutečnost jsem vždycky vnímal jako veliký dar a přednost. S jistou nadsázkou mohu povědět, že mám dvě rodné církve, mateřskou a otcovskou, a obě mám rád, v obou jsem doma (čímž neříkám, že bych ty ostatní rád neměl). Rodiče nás ale vždycky v průběhu roku vodili do CB, ČCE přišla na řadu hlavně o prázdninách, kdy jsme s bratry bývali u babičky. Všichni jsme nakonec zakotvili v CB.
Mým prvním a hlavním zájmem od skutečně nejrannějšího dětství byl hmyz. Ten mne lákal, zajímal, tomu jsem věnoval většinu svého volného času. Ten mne pak také provázel celou první polovinou mého života, jak ještě povím dále.
Boží osobní pozvání k následování jsem zaslechl víckrát, to rozhodující, na které jsem pak i odpověděl, zaznělo při kázání Jana Urbana na evangelizačním shromáždění v roce 1971. Zřetelně jsem vnímal Boha, vyjadřujícího svůj zvláštní zájem i o mne. Věděl jsem, že i já mám zájem o něho, že s ním chci žít. Zareagoval jsem na vyslovenou výzvu a dal své rozhodnutí odevzdat svůj život Bohu najevo veřejně.
Byla to tehdy reakce na zřetelný Boží zájem, nepotkal jsem tenkrát ještě svůj hřích. K jeho poznání jsem potřeboval Boží školu. A Pán Bůh mne jí provedl. Postupně mi odhaloval věci, které jsem nevnímal či nedělal dobře a postupně mne učil takové situace řešit.
Mým asi největším problémem, který jsem si ovšem neuvědomoval, byla určitá pýcha. Ve škole se mi vždycky dařilo, studium mne bavilo a zdálo se mi snadné. Ve třídě jsem sice nikdy nebyl úplně nejlepší, mezi pár nejlepších jsem ale patřil vždycky. Díky skvělým učitelům jsem se mohl od páté třídy pohybovat v akademickém světě, ať už v prostředí Přírodovědeckého klubu Přírodovědecké fakulty brněnské univerzity či v Entomologické společnosti Československé akademie věd; členem této společnosti jsem se stal v 15 letech. Docela jsem si na tom všem zakládal.
Na začátku druhého ročníku vysoké školy (studoval jsem agronomii na Vysoké škole zemědělské v Brně) mne na ulici srazilo auto. Zpočátku to vypadlo dost beznadějně, diagnóza mluvila o poškození čelních mozkových laloků a o rozsáhlém krvácení do mozku. Ležel jsem v nemocnici na půl těla ochrnutý a nepočítal jsem, že bych z ní ještě někdy odešel. Přijal jsem to jako konec svého života.
Když se pak po nějaké době začala moje situace pomaličku zlepšovat, když se mi začal vracet cit a hybnost nejprve do ruky a pak i do nohy, když jsem znovu mohl začít učit se chodit, začal jsem si připouštět, že bych se ještě mohl vrátit do života. Tehdy mne velmi silně oslovil jeden evangelijní příběh, podobenství ze 17. kapitoly Lukášova evangelia. Tam je napsáno:
Řekne snad někdo svému služebníku, který se vrátil z pole, kde oral nebo pásl: „Pojď si hned sednout ke stolu“? Neřekne mu spíše: „Připrav mi něco k jídlu a přistroj se k obsluze, dokud se nenajím a nenapiji; pak budeš jíst a pít ty!“? Děkuje snad svému služebníku, že udělal, co mu bylo přikázáno? Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: „Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.“
Já měl v nemocnici trochu jiný překlad; ta slova, která máme v českém ekumenickém překladu vyjádřena slovy jsme jenom služebníci, se tam dala chápat: jsme zbyteční služebníci. Však v originálním řeckém textu je napsáno δουλοι αχρειοι εσμεν, jsme neužiteční služebníci. To bylo něco, co mne neobyčejně potěšilo – a těší dodnes. Tenkrát jsem si uvědomil pravdivost těch slov: Byl jsem zbytečným služebníkem. Do té doby jsem pro svého Boha prakticky nic neudělal, nic mu nepřinesl, byl jsem naprosto neužitečný. A přece jsem mu stál za to, aby mne vrátil do života a ještě mi dal šanci.
Současně jsem si uvědomil, že žádné mé schopnosti nejsou žádnou mojí zásluhou. Nemám se čím chlubit, všechno, co dokážu, je jen Boží dar. Pán Bůh mi ho dal, může mi ho ale v jediném okamžiku zase vzít. Jistě, mám s ním dobře hospodařit, to je na mně, ta schopnost je ale ničím nezaslouženým darem. Nejsem o nic lepší, než kdokoli z těch, kterým Hospodin takovou schopnost nedal. A pokud ji dal mně, pak ne kvůli mně samotnému, ale kvůli ostatním lidem kolem. Jsem povolán jim sloužit, stejně jako každý jiný z nás. Nikdo tu nejsme sami pro sebe.
Když jsem odcházel z nemocnice, propouštějící lékař mluvil o zázraku. Byl jsem si toho dobře vědom. Zázrak pak pokračoval: dokončil jsem školu a pak řadu let pracoval jako profesionální entomolog; nejprve ve výzkumném ústavu, později v Moravském muzeu. Na půdě sboru Bratrské jednoty baptistů v Brně jsem začal pracovat s romskými dětmi; ta práce trvala 18 let a natrvalo mne spojila s brněnskou romskou komunitou. Mnoho jsem se tam naučil. Oženil jsem se, narodily se nám dvě dcery. Začal jsem pracovat ve staršovstvu našeho sboru. Zdálo se, že se v mém životě už nic zásadního nezmění.
Pak přišel rok 1989 a s ním proměna mnoha částí života. V září toho roku se z Monte Carla přesunula do Brna česká redakce Trans World Radia, bylo třeba najít nové pracovníky, aby se vysílání mohlo rozšiřovat. Byl jsem jedním z oslovených. Rozhodování nebylo vůbec snadné. Po roce přemýšlení a modliteb jsem musel připustit, že zvěstování evangelia je v nové době naléhavější než sice krásná, ale přece jen ne tak akutní muzejní práce. S entomologií jsem se rozloučil a upadl do spárů hromadných sdělovacích prostředků.
V TWR jsem strávil jako zaměstnanec více než sedm let, pak jsem přešel do Rady TWR-CZ, kde působím dodnes. Ta forma spolupráce ale není důležitá, podstatné je, že v TWR jsem doma. Tým lidí vděčných za spásu a toužících sloužit Kristu i posluchačům, to je prostředí, jaké se jen tak nenajde. Ve chvílích všelijakých pochybností a životních krizí se mi tým kolegů z TWR (vedle týmu Evangelizačního odboru Církve bratrské, ke kterému jsem rovněž patřil) stal zásadní oporou a pomocí.
V době, když už byl tým redakce TWR-CZ docela stabilizovaný, se na mne obrátili pracovníci náboženského vysílání České televize s prosbou o záskok za mateřskou dovolenou. Vnímal jsem opět akutní potřebu pomoci zvěstování evangelia, a na jejich prosbu jsem kývl. Ze zástupu za mateřskou se stalo 13 let, během kterých jsem pracoval jak dramaturg náboženských pořadů, ale příležitostně i jako scénárista, moderátor, režisér či vedoucí Centra náboženské tvorby brněnského studia ČT. Dostalo se mi výsady spolupracovat s pozoruhodnými lidmi, iniciovat a s pomocí kolegů i dostat na obrazovku pořady jako Exit 316, Základy, Za obzorem, dokumenty Luboše Hlavsy Hrabě Zinzendorf, Pod ochranou Žerotínů, David Zeisberger a mnoho dalších pořadů. Mohl jsem režírovat dokumenty z Izraele z volného cyklu Po stopách… atd. V tom všem jsem vnímal veliké Boží požehnání.
V květnu roku 2009 jsem byl poprvé zvolen do Rady Církve bratrské a ještě toho roku jsem se stal jejím místopředsedou. V této službě pokračuji dodnes, v roce 2013 se ale ukázalo, že tuto práci už nejde dělat vedle civilního zaměstnání. V České televizi jsem podal výpověď a přešel do církevní sužby na plný úvazek.
Celou tuto anabázi popisuji, abych představil prostředí, ve kterých mne Pán Bůh oslovoval. V mém entomologickém období mne učil, že jako Tvůrce není autorem statických figurek, že dává svému stvoření úžasné schopnosti, včetně schopnosti vytvářet novou kvalitu (ne nadarmo je psáno, že už na počátku vydávala živé tvory země). Při práci s romskými dětmi jsem se mohl učit, jak je ošidné kohokoli podceňovat, přehlížet věci, na které prostě jen nejsme zvyklí, a zdají se nám cizí. Práce v médiích mi odhalila svět mediální komunikace, což mi změnilo i chápání biblického textu. I bible je médiem, nosičem Boží informace, a platí na ni všechny principy působení mediálních sdělení. Všechny tyto skutečnosti mne vedly k poznání Boha, který je vyvýšený, svrchovaný, absolutní. Není nic a nikdo jako on, on sám je Stvořitelem všeho, dobra i zla, a přitom se ve své neomezené svrchovanosti rozhodl být k nám lidem dobrý. To mne fascinuje.
Díky ekumenické spolupráci v prostředí TWR jsem se rovněž mohl naučit vždycky znovu se vracet k biblickému textu, nezůstávat u žádných naučených lidských formulací. Vnímat šíři biblické zvěsti, která se nedá harmonizovat do jednoho jednoduchého obrázku. Nebát se pochybovat o správnosti dosavadních chápání některých konkrétních biblických míst a vždycky znovu hledat jejich pravý smysl. Nestavět svůj život na doktríně, ale na Písmu. Toho se chci držet.
Pomalu se chystám na důchod, důchodového věku dosáhnu za méně než rok. Když se ohlížím zpátky, musím především děkovat. Za všechno krásné, ale nejen za to. I všechny zlé věci, které jsem prožil, mi nakonec pomohly, byly mi k užitku. Náš Bůh dovede i to nejhorší proměnit k dobrému. Díky mu za jeho věrnost.

Vytisknout E-mail

Dana Kenningová

Čím je pro tebe práce v rádiu?

Pocta, potěšení a povzbuzení. Ekumenický rádiový kolektiv je můj šálek kávy. Jsem vděčná, že můžu naslouchat svědectvím a životním příběhům lidí při natáčení rozhovorů. Je to někdy až s bázní a třesením a hlavně to je povzbuzení ve víře, že Bůh je dobrý a věrný. 

Popiš nějaký zlomový bod na tvé cestě k Bohu.

Těch bylo několik. První, když mi bylo 14 let. To na velikonočním pobytu na Travné holky zvěstovaly evangelium. Ačkoliv jsem vyrůstala v evangelické církvi, bylo to, jako kdybych slyšela poprvé, že Pán Ježíš zemřel za moje hříchy. Tam jsem  Mu odevzdala svůj život. A najednou jsem objevila také smysl života, který jsem tenkrát tak urputně hledala. Potřebovala jsem vědět, proč jsme tady, proč existuje život. A tehdy mi to začalo dávat smysl. Druhý moment byl, když jsem prožila Boží povolání uprostřed zimního lesa. To jsou ty dva hlavní.

Jak odpočíváš?

Na procházce. V lese, na pláži, na horách... kde právě jsem. Miluju plavání v přírodních jezerech, třeba v Alpách (ale tam se často nedostanu). Zkrátka odpočívám v přírodě. Taky si ráda sednu s dobrou kávou a zákuskem a třeba nějakým milým člověkem. Nebo při aranžování květin, což je moje první profese:) 

Co bys mimo mikrofon vzkázala posluchačům?

Jsme na cestě. Všem přeji, aby cílem jejich cesty bylo Boží Království. Protože pak už nebudou bezcílně bloudit životem. A vše ostatní z toho bude vycházet. Třeba to, že dokud dýcháme, je ještě naděje:)

 

Vyrůstala jsem v rodině, kde to s vírou bylo tak napůl. Naše maminka byla věřící a brávala nás do evangelického kostela. Tatínek věřící nebyl a do kostela nechodil. Maminka se s námi někdy modlívala před spaním, četla nám samizdatové příběhy pro děti, společně jsme zpívaly „Někdo mě vede za ruku“ nebo „Má Pán Ježíš, má mě rád..“ apod. To bylo, co se víry týče, doma vše. V neděli do kostela a v týdnu na biblickou hodinu. Někdy to bylo těžké, protože ve škole tou dobou probíhal pionýrský kroužek a já byla jediná, kdo z něho utíkal před koncem a někdy to provázel výslech učitelů, či posměch spolužáků. Víra pro mne byla jednou z mých volnočasových aktivit, vedle klavíru, flétny a zmíněného pionýra. Zároveň jsem od malička hledala u Boha naději ve chvílích smutku, těšila se do nebe, kde už nebude ani bolest, ani pláč.

Od nějakých deseti let jsem poslouchala Spirituál Kvintet, se kterým mne seznámil můj švagr. Písničky o svobodě, o naději, o víře, o ráji i hledání. Začínala jsem pátrat, co je smyslem života. Dospěla jsem do bodu, kdy jsem věděla, že bez odpovědi na tuto otázku nedokážu žít, potřebuju vědět, že život má smysl. Proč existuje život? Proč existuju já? Jak žít, aby můj život měl smysl?

Díky své vdané sestře jsem jela na baptistickou rodinnou dovolenou, kde mi má vrstevnice svědčila o Ježíši, který je Cesta, Pravda a Život. Dávalo mi to smysl, ale zatím stále jen v hlavě. Ve čtrnácti letech jsem jela poprvé na Velikonoce na Travnou v Rychlebských horách. A tam mi hned první večer několik děvčat zvěstovalo evangelium, že Pán Ježíš za mne zemřel, že jsou mi odpuštěny hříchy a že chce být Pánem mého života, jestli Mu ho chci dát. Asi jsem to slyšela v kostele už dřív, věděla jsem, co je hřích, prožívala jsem často pocity viny, ale nevěděla jsem co s tím. V tu chvíli jsem na kolenou s pláčem odevzdala Ježíši svůj život. Poprvé jsem prožila, že mne někdo bezpodmínečně miluje a naplnila mne přímo nebeská radost. Obrácení, znovuzrození jako z knih.

Věděla jsem, že je mi odpuštěno, a že mám nový život. Pochopila jsem, že smysl života je v Bohu, pro Boha, celým svým životem Ho chválit. Byl to úžasný začátek a díky společenství „travňáků“, se kterými jsme zůstávali v písemném kontaktu napříč republikou, společně četli Bibli a sdíleli si v dopisech své postřehy (takto jsem přečetli postupně všechna evangelia a epištoly), jsem mohla také duchovně růst. Dřív, když jsem si zkoušela číst Bibli, mi to nic neříkalo. Teď jsem ji milovala, nasávala jsem do sebe Boží Slovo jako mech vodu. O tři čtvrtě roku později, na Silvestrovské Travné jsem v zasněženém lese poprvé slyšela Boží hlas, jako kdyby Bůh stál vedle mne: „Mám pro tebe zvláštní povolání, chceš mne následovat?“ Tak nějak zněla Jeho slova. „Ano, ano, Pane, to víš že chci!“ s radostí jsem odpovídala. A to bylo vše.

Pak přišlo období, kdy jsem necítila Boží blízkost, neslyšela Jeho hlas a ani jsem se nedokázala modlit. Mohla jsem jen číst žalmy, od prvního až po stopadesátý, každý den jeden. Za další rok jsem znovu v zimní přírodě slyšela Boží hlas podruhé a naposledy takto zřetelně, jako by zvenku: „Takový bude tvůj život, ne lehký, budeš ho chtít často vzdát, ale víš, kde máš čerpat sílu. Chceš mne opravdu následovat?“ Bylo to na vandru, mrzlo až praštělo, já přišla o hlas a myslela jsem si, že ten poslední kopec s baťohem na zádech už fakt nedám. A pak pohled na zapadající slunce nad valašskými kotáry a posledních pár metrů z kopečka do teploučka. I tehdy jsem odpověděla ano. Ale už jsem věděla, že to nebude snadné.

Co je tím povoláním, jsem objevovala a objevuju postupně. Od začátku jsem se zapojovala do akcí na Travné, v kuchyni, při přípravě programu a později jsem se tam i na jeden rok přestěhovala. Travná pro mne byla prvním duchovním domovem. Společenství, chvály, poprvé pocit, že mám své místo, kam patřím, kde mohu být užitečná, kde se cítím přijatá. Miluju přírodu, květiny a jsem ráda, že jako střední školu jsem si vybrala zahradnickou. Pak dva roky studia na Biblické a misijní škole ČCE v Hradci Králové. Moje láska k Písmu rostla, ale zároveň jako by se zvětšovala propast mezi srdcem a hlavou. Jak žít ta zaslíbení v každodenním životě víry? Ani liberální teologie, ani hnutí víry v charismatickém prostředí, ke kterému jsem přičichla, mi v růstu ve víře nepomohly, spíš naopak.

Druhým duchovním domovem se pro mne stala ekumenická komunita v Německu (OJC), kde jsem pobývala dohromady rok a půl. Tam jsem objevila to, co jsem hledala. Zdravé, praktické biblické vyučování, které se dotýkalo všech oblastí života a každodenní společenství komunity. Prošla jsem osobní pastorací a udělala si i základní kurz pastorační péče. Prožila jsem velké uzdravení mnohých bolestí. Tam jsem potkala svého manžela, Američana (poté, co jsem se rozhodla, že cizince si opravdu vzít nechci, protože celý život mluvit dvěma jazyky, musí být vyčerpávající). Anglicky jsem nemluvila vůbec. Pán Bůh má prostě smysl pro humor.

Vystudovala jsem bakalářské studium sociální pedagogiky v Brně a věnovala se dál pořádání akcí na Travné. Manžel se ke mně přidal. Spolu jsme založili naši první ekumenickou domácí skupinku a induktivní metodou jsme studovali biblické knihy. Druhým důrazem naší skupinky bylo osobní sdílení a modlitby. Po ukončení mého studia jsme se přestěhovali do Ameriky, aby i manžel mohl dostudovat. Oba jsem vnímali, že se máme vrátit do Česka sloužit. Stalo se tak po sedmi letech v USA, kde se nám v té době narodily dvě dcery. Tam jsem mohla zpívat v pěveckém sboru, který vedl chvály na bohoslužbách a tam se také zrodila touha, kterou k mému překvapení Pán Bůh naplnil skrze projekty Rescued. Už několikrát se podařilo uskutečnit workshopy a koncerty chválící skupiny Rescued z našeho amerického sboru tady v Česku. Nad podivuhodnými Božími cestami vždy znovu žasnu.

Bydlíme v Olomouci, věnujeme se práci na Travné, manžel je ředitelem spolku Setkávání Travná. A skrze Travnou jsem se dostala i k Rádiu 7, nejdřív jako host a postupem času přišla nabídka ke spolupráci. Nejdřív jsem si říkala, jak já bych mohla pracovat v rádiu, před lidmi se bojím mluvit a už vůbec ne do mikrofonu. Ale zájem předat dál například induktivní metodu studia Bible v pořadu Kudy kam byl silnější než můj strach. Ekumenický kolektiv rádia 7 je můj šálek kávy, jedna denominace je pro mne prostě příliš úzká. Učím se moderovat, stříhat, správně číst, a i když je to pro mne výzva, tak mě to moc baví. Díky rádiu se nebojím tlumočit do mikrofonu na křesťanských akcích.

Mým druhým oblíbeným ekumenickým kolektivem se tak stal tým služby „Otcovo srdce“. Sama jsem zvědavá, kam se cesta bude dál ubírat, a jak se bude vyvíjet to Boží povolání pro mne. Už teď ale vím, že Pán Bůh dokáže zužitkovat všechny naše zkušenosti, např. mé zahradnické znalosti, lásku k přírodě a k Bibli, lásku k hudbě. Na léto připravuji pro Rádio 7 sérii pořadů Kudy kam o stromech v Bibli. Jsem nadšená objevováním souvislostí mezi duchovními principy a přírodními zákony.

Tím dalším velkým tématem je vnitřní uzdravení, kde sama procházím nesnadným procesem, zároveň se učím a objevuju různé přístupy k této oblasti. Znovu a znovu zjišťuji, že platí, co napsal Martin Buber: „Všechen skutečný život je setkáním.“ Setkání jako vzájemné otevření se druhému člověku i Pánu Bohu. Právě v takových pravých setkáních se děje i naše uzdravení. Ať už je to setkání při sázení stromů v lese a následné debatě o yzopu a odpuštění v Bibli nebo při natáčení rozhovoru s osmdesátiletou babičkou, která vděčně vzpomíná, jak ji celý život provází Boží milosrdenství a věrnost. Nebo při tlumočení u přímluvné modlitby, kde se otevírají největší bolesti, skrytá traumata a člověk prožije dotek Otcovy lásky. Nebo při chválách a uctívání se skupinou Rescued. To jsou momenty, kdy mám pocit, že se dotýkám samé podstaty bytí, stojím na svaté půdě, v Boží přítomnosti a naplňuju svůj smysl života.

Vytisknout E-mail

Kamila Brabcová

Žiji ve své rodné vesničce uprostřed Hrubého Jeseníku. Jsem máma dvou dívek a mým domovským sborem je Křesťanské společenství Jeseník. Pracuji v neziskové organizaci, která pomáhá rozvíjet komunitní život venkovských oblastí. 

Ve volném čase ráda chodím do přírody a jezdím na kole. 

Snažím se v lidech kolem sebe vidět Krista a modlím se, aby jej oni viděli ve mně. V roce 2019 jsem měla možnost se zapojit do činnosti modliteb 24/7 na festivalu UNITED a následující rok i při modlitebním karavanu. Užívám si Boží kreativity, v modlitbě, ve chvále, v přírodě kolem nás, v lidech. 

"Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. Poznávej ho na všech svých cestách, on sám napřímí tvé stezky. Př 3; 5-6"

Vytisknout E-mail

Ailsa Randall

Narodila jsem se na jihu Anglie v malé vesnici, ale moji rodiče se brzy přestěhovali do většího města, blízko Windsoru nedaleko od Londýna. Ačkoliv Londýn byl jen kousek, tehdy mi připadal příliš daleko. Moji rodiče byli a jsou křesťané a většina mé širší rodiny rovněž, takže pro mě bylo jaksi přirozené věřit v Boha. Nepamatuji si dobu, kdy jsem nevěřila a vždy jsem chtěla následovat Boha. Pokaždé, když jsem měla jako dítě příležitost se v kostele pomodlit, abych se stala křesťanem, vždy jsem to udělala. Takže si vlastně ani nepamatuji konkrétní okamžik, kdy se můj život změnil. Když jsem pak v 18 letech odjela studovat na univerzitu St. Andrews ve Skotsku, byl to pravděpodobně ten okamžik, kdy jsem se již tolik nespoléhala na víru mých rodičů, ale víra se stala skutečně mou vlastní. Na univerzitě jsem studovala francouzštinu a teologii, přičemž studium teologie mě donutilo přemýšlet, čemu přesně věřím a proč. Byl to opravdu dobrý proces přehodnocování mých přesvědčení. Musím však rovněž napsat, že toto období pro mě nebylo vůbec jednoduché, neboť jsem byla daleko od domova v podstatě po celý rok a domů jsem se vracela jen o Vánocích, Velikonocích a v létě, tudíž jsem se musela spoléhat hodně na Boha, který mě ale po celou dobu držel. Na univerzitě jsem sloužila jako vedoucí chval pro křesťanskou unii, tedy skupinu asi 200 studentů z univerzity. Skutečně mě bavilo vést lidi při uctívání, protože jako muzikantka jsem cítila, že mě Bůh v této oblasti obdaroval.

Po univerzitě jsem vyslyšela povolání, které jsem dlouho cítila v srdci, tedy abych odjela sloužit Bohu do Afriky. Napsala jsem do jedné křesťanské školy, jestli nepotřebují učitele a oni mi odpověděli, že ano. Spolu s ostatními jsme měli jeden měsíc školení v rámci misijní organizace WEC a pak jsem odjela na rok do Senegalu. Někdy to bylo docela osamělé období, ale také jedno z nejpožehnanějších, které jsem v životě zažila. Opravdu jsem cítila modlitby lidí doma, kteří se za mě modlili a někdy, když se za tou dobou ohlížím, si trochu v legraci říkám, zda jsme tehdy nebyli fyzicky blíže nebi než Evropě. Ale skutečně mi to tehdy tak připadalo.

Po návratu z Afriky jsem dokončila rok učitelského výcviku v Oxfordu a začala jsem si hledat práci. Tu jsem si našla na gymnáziu na jihu Anglie, kde jsem učila francouzštinu. Výuka na chlapecké škole byla dost stresující, a tak jsem po pár letech začala uvažovat o změně. Můj strýc, který se v 90. letech přestěhoval do České republiky a založil agenturu, která přivážela křesťanské učitele do České republiky, mi nabídl práci ve Zlíně. Souhlasila jsem, že přijedu na 6 měsíců, ale pak jsem se chtěla přestěhovat zpět do Anglie. Ale Bůh měl jiné plány. Po půl roce jsem se necítila úplně připravena vrátit se domů a poté, co jsem si udělala seznam pro a proti a hodně se modlila, rozhodla jsem se zůstat další rok. Našla jsem sbor v České republice, kde jsem se cítila jako doma, a hrála jsem na bohoslužbách.

Po několika měsících jsem potkala muže, který se později stal mým manželem, a pak ani ne do roka jsme se vzali v Praze na IBTS (Mezinárodní teologický seminář), kde moji rodiče tehdy učili. Přestěhovali jsme se do Brna a já začala pracovat na jazykové škole. Bůh nám požehnal 2 dětmi. Když pak trochu odrostly, začala jsem učit na Masarykově univerzitě budoucí učitele angličtiny, kde působím dodnes.

Jsme členy mezinárodního sboru v Brně, BICF, a milujeme tamní komunitu. Sloužím zde, tak jak jsem obdarovaná, tedy vedu chvály v jedné ze skupin a jsem ve vedení sboru. Zároveň jsem ráda, že mohu na Rádiu 7 připravovat týdenní pořad Life+.

Cítím se požehnaná, zvlášť když se podívám zpět na to, jak mě Bůh vedl cestou, kterou bych, když jsem byla mladší, nikdy nebyla schopná předvídat.

Vytisknout E-mail

Save
Nastavit cookies
Aby vše správně fungovalo, používáme soubory cookie. Některé jsou nutné pro chod webu, jiné umožňují měřit návštěvnost.
Přijmout všechny
Odmítnout všechny
Analytics
Cookies používané k měření návštěvnosti.
Google Analytics
Přijmout
Odmítnout