Aneta Lofítková

Život člověka je taková skládačka. Z vlastních sil stavíme jeden dílek k druhému, snažíme se hodiny, někdy mnoho dnů a čekáme, kdy dojdeme k závěru a položíme poslední dílek. Máme naději, že na konci naší námahy nás čeká hotové dílo. Občas nastane situace, kdy nám jeden dílek chybí, jiný se ztratí, nebo k sobě navzájem vůbec nepasují. To nás vede na rozcestí – buď začneme ztrácet trpělivost a naše úsilí najednou začne postrádat smysl, nebo se vzchopíme a trpělivě začneme hledat, kde nastala chyba. A tak bouráme a zkoušíme stavět znovu.
K takové skládačce bych přirovnala i svou cestu ke Kristu. Na první pohled se můj život zdál být bezproblémový a bez překážek. Snažila jsem se stavět z vlastních sil, na svém vlastním základu. Přitom mi celou dobu scházel ten poslední dílek, který by ji doplnil, a to ten základní – tím byl Ježíš.

Cestu k osobnímu setkání s ním jsem si budovala postupně. Díky mým rodičům jsem měla tu výsadu znát Boha odmala, za což jsem jim zpětně moc vděčná. Můj život byl však jako na houpačce – někdy nahoře, někdy dole. Někdy plný touhy a elánu poznávat Boha a Bibli, jindy s tendencí nechat na ni prášit na poličce. Chyběla mi stabilita ve víře i v životě. Ačkoliv jsem odjakživa věděla, co musím udělat pro to, abych byla spasena, strach z toho, že Boha zklamu a něco udělám špatně, ve mně natolik pulzoval, že jsem nebyla schopna udělat jakýkoliv krok.

Čím starší jsem byla, tím více přicházely otázky ohledně mé budoucnosti: Co by s tebou bylo, kdybys dneska přišla o život? Začalo období strachu. Zároveň období, kdy jsem byla obklopena lidmi žijícími naprosto zvrácený život. Sledovala jsem, v čem hledají útěchu a o co se opírají. Trápilo mě to a cítila jsem se zahanbeně, protože jsem sice navenek nežila zle, ale to mi místo v nebi nezaručilo. Naopak jsem byla na stejné úrovni jako ti lidé kolem mě, bez základního dílku v srdci a bez smyslu života.

To pro mě bylo zastavení, které mě vedlo k pokoře, že nemá cenu na tomhle světě bez Boha bloudit a bojovat sama z vlastních sil. Padla jsem na kolena, vyznala Ježíši své hříchy a přijala ho do svého srdce. Dodnes si pamatuji na ten osvobozující moment, kdy jsem konečně mohla vydechnout a s jistotou vyznat, že jsem Božím dítětem, smířená se svou budoucností, kterou se stal Ježíš – poslední dílek, který chyběl do mé skládačky.
Pán Ježíš nám svou obětí a spásou skrze ni nezaslíbil, že náš život už bude jen procházka růžovou zahradou, ale učí nás důvěře a trpělivosti, abychom si i v době zkoušek znovu a znovu zvolili jeho jako ten opěrný sloup a v něho jediného skládali naději. Přeji sobě i vám, ať i dnes žijeme v něm zakotveni a s pevným ujištěním, že jsme v jeho náruči, ze které nás nikdo a nic nemůže vytrhnout!

A moje cesta do Rádia 7? Kdyby se mě kdokoliv pár měsíců nazpět zeptal, jestli bych chtěla pracovat pro rádio, odpověď by zněla zcela jasně :). Jenže Boží cesty jsou v úplně jiné režii a mnohem větší, než si dokážeme představit.
Práci v rádiu vnímám jako odpověď na mé modlitby, které jsem Bohu předkládala v roce 2025. Modlila jsem se za místo, kde bych mohla být pro druhé a hlavně předávat dál dobrou zprávu o Ježíši. V srdci jsem měla touhu mu sloužit. Proto když přišla od mého bratrance Kuby nabídka práce pro Rádio 7, začal být můj modlitební maraton o to intenzivnější.

Panovala ve mně jakási nejistota, ale Bůh mi poslal záchranné lano skrze známé verše z proroka Izaiáše: Neboj se, protože já jsem s tebou…, budu tě posilovat…, budu tě držet svou spravedlivou pravicí…, já ti budu pomáhat... To pro mě byla poslední tečka, která mi otevřela novou kapitolu a brány do Rádia 7.
Věřím, že tak jako Bůh formuje současné pracovníky rádia, tak i ze mne vytvaruje nástroj, který si použije k tomu, aby se skrze něj podílel na šíření Božího království, které rádio zasévá mezi lidi.
Budu se na vás těšit.
Asi nic nedokáže lépe shrnout tyto odstavce než verš, který je mým každodenním motorem:
Vždyť já znám úmysly, které s vámi zamýšlím, je Hospodinův výrok. Úmysly o pokoji a ne o zlu, abych vám dal budoucnost a naději. Jeremiáš 29,11