Kristýna Exnerová

Vyrůstala jsem v křesťanské rodině, kde víra v Boha nebyla jen nedělní záležitostí. Bůh byl středem ve všech oblastech našeho života. Biblické příběhy, každodenní skupinky v obýváku, víkendy strávené na evangelizacích, festivalech a konferencích – to všechno bylo mou realitou. Moje maminka zpívala a táta kázal. Byla jsem šťastné a velmi milované dítě.

Když mi bylo 14 let, rozpad manželství mých rodičů mě velmi zasáhl. Postupně jsem se začala vzdalovat od všeho, co mělo něco společného s Ježíšem. Ne proto, že bych přestala věřit, že Bůh existuje, ale nechala jsem se strhnout partou a začala žít po svém. Hodnoty a biblické principy se v mém srdci pomalu vytrácely.
Po sedmi letech takového života jsem už ale dál nemohla. Prázdnota a vědomí, že mi Ježíš chybí, byly stále silnější. Ve 21 letech jsem se dostala na večer chval, kde jsem plakala, prosila Ježíše o odpuštění a znovu vyznala, že chci jít za Ním.

První hluboký zlom mé víry přišel po svatbě, ve 23 letech, kdy jsme přišli o miminko. Nerozuměla jsem tomu. Měla jsem víru větší než hořčičné zrno, a přesto naše dítě nepřežilo. Jednoho dne jsem vylezla na kopec a upřímně jsem Bohu řekla, co cítím: „Bože, proč jsi ho nezachránil? Viděl jsi mou víru. Jak to, že se nestalo vůbec nic? Já tě vlastně vůbec neznám. Znám Tě jen z vyprávění – viděla jsem, jak jednáš s mými rodiči, slyšela jsem úžasné příběhy o tvé moci a lásce. Ale kým jsi pro mě?“
V ten moment jsem si uvědomila, že Ho musím začít poznávat sama za sebe. A tam, na tom kopci, jsem se stala Boží dcerou – ne jen „vnučkou“.

V roce 2015 se nám narodil syn Zachariáš (Bůh nezapomíná) a o rok později David (bojovník). Když jsem v roce 2018 čekala naši dceru Theu (Boží dar), řekla jsem Bohu jednoduchou modlitbu:
„Pane, mám pocit, že bych zvládla ještě něco dělat. Nemáš pro mě něco?“
Hned druhý den se mi ozvala paní, která nabízela prostory pro založení školky. Byl to pro mě jasný Boží dar. S dětmi jsem začala obíhat úřady, vyrábět hračky, roznášet letáčky a v září 2018 jsem otevřela soukromou školku. Dnes funguje jako dětská skupina pro 12 dětí. V roce 2020 se nám narodil náš poslední milovaný syn Benjamín.
Hudba je součástí mého života odmalička. Moje maminka patřila ke známým křesťanským zpěvačkám a často mě zapojovala do různých projektů. A snad na všech albech jí zpívám vokály. Po svatbě a přestěhování do Brna jsem začala chodit do Bratrské jednoty baptistů a přidala se do kapely Grace to You, se kterou sloužím dodnes.
Boha moc ráda chválím zpěvem – ať už na pódiu nebo třeba ve sprše. Upřímně jsem si ale vždy přála složit vlastní píseň. Až v roce 2023, když jsem byla s dětmi na chatě a povídali jsme si o nebi, to přišlo. Jejich otázky byly tak hluboké a upřímné, že jsem se díky nim začala na nebe opravdu těšit. A tak vznikla moje první píseň „Těším se“.
Přiznám se, že psaní písní pro mě není jednoduché. Aby vznikla nová, potřebuji něco silného prožít. Proto bych asi nedokázala psát „na zakázku“. Možná právě proto mám své písně tak ráda – připomínají mi konkrétní životní momenty i Boží doteky.

A jak jsem se dostala do rádia? Velmi podobně jako kdysi se školkou – jednoduchou modlitbou:
„Bože, chtěla bych pro Tebe dělat něco víc.“
A být součástí hlásání evangelia napříč Českou republikou už znamená dělat něco víc.