Andrea Audová
Andrea s námi spolupracuje už roky, jako externí moderátorka vás provázela ranním vysíláním Rádia 7. Dnes má už jako členka týmu Rádia 7 na starosti Návaznou službu, tedy hlavně kontakty s vámi všemi, kteří nám napíšete nebo zavoláte, zareagujete na nějaký pořad anebo pošlete příspěvek. Pokud odebíráte naše modlitební dopisy nebo časopis Anténa, bude ona tou první, se kterou se alespoň virtuálně setkáte. Navíc doufáme, že se brzy vrátí i za mikrofon... :-)
„Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem si vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce, aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu.“ (Jan 15:16)
Verš, který své pubertální a nejistotou zmítané vnučce přinesla babička z vánočního shromáždění v roce 1989. V té době jsem ještě Bohu nepatřila a veršík někam odložila. Patřit „někam“ jsem ale zoufale toužila… Mé dětství i dospívání byla zatíženo představou, že pro tento svět nejsem ani dost hezká, ani dost dobrá. Že není důležité, co si myslím nebo přeju, co prožívám, ale to, abych se chovala podle nějakých pravidel, kterým jsem ani dobře nerozuměla. A hlavně, že navenek musí všechno vypadat správně.
O Bohu mi vyprávěla právě tato babička. Jezdívala jsem k ní na prázdniny a ona mě brávala do křesťanského shromáždění. Věřila jsem jí a vlastně ani v pubertě, kdy jsem se snažila Boha vytěsnit z mého života a hlavně mé mysli, jsem věřit nepřestala. Představa, že je nade mnou někdo vyšší, někdo, kdo řídí tento svět, mi byla velmi přirozená a já jen čekala na správný impulz.A ten přišel prostřednictvím mé kamarádky z gymplu. Řekla mi, že uvěřila a jestli nechci taky. Její svědectví vlastně ani nebylo svědectvím, protože ona sama toho o Bohu příliš nevěděla. A jak jsem později zjistila, věděla toho mnohem méně než já, vždyť neměla tu babičku, která by jí o Bohu vyprávěla, která rozsévala…
K protržení hráze stačilo malinké naťuknutí.
Přišlo do mého nejistého, neukotveného srdce a pomohlo mi nastartovat mou cestu za Bohem. Pomohlo mi udělat mé nejdůležitější životní rozhodnutí. Když teď vzpomínám na kamarádčina slova, říkám si, že naše svědectví opravdu nemusí být dokonalá. Mým největším problémem nebylo uvěřit v Boha. Víra pro mě byla něčím přirozeným a touha poklonit se před svým Stvořitelem a Bohem něčím, s čím jsem v hloubi duše velmi souzněla. Zatížena nejistotou a pocitem vlastní nedostatečnosti jsem ale dlouho nedokázala uvěřit, že Bůh se mnou počítá, že mám své místo v církvi, Boží rodině, a mám co dát. Bylo pro mě těžké přijmout, že i já mohu přinést „ovoce, které zůstane.“ On věděl, proč mi dal tento novoroční verš. Věděl, že to budu potřebovat. A postupně mě s láskou ujišťoval o mé hodnotě pro Něj, pro lidi, pro církev. Započal proces, který nekončí, a já se po malých krůčcích posunuji kupředu.
Největší pomocí na této cestě je můj muž. Jeho láska bez nároků a podmínek, jeho nadšení z mých ztřeštěných nápadů, jeho podpora ve všem, co dělám, a jeho pravdivá zpětná vazba je pro mě tím nejlepším lékem.Manželství s mým mužem nejlépe vystihuje známé rčení, že protiklady se přitahují. Začalo hlubokým přátelstvím, ze kterého se jen pozvolna vyvinula láska. Jsme opravdu snad ve všem odlišní a naše různost je pro nás požehnáním a obohacením jen tehdy, když my přidáme svůj podíl. Od začátku našeho vztahu víme, že harmonie a soulad nepřichází zadarmo, že za něj musíme bojovat. Bez našeho úsilí, komunikace, ochotě naslouchat, bez úcty k druhému, tolerance a lásky prostě nemáme šanci.
Dříve než jsem se pro mého muže rozhodla, jsem velmi toužila po potvrzení, že on je opravdu ten pravý. Volala jsem tenkrát k Bohu mnohem usilovněji, než kdy dřív, a Pán Bůh mi odpověděl. Nedělá to takto jasně a zřetelně často, vlastně jen velmi zřídka. Tehdy to ale udělal. Odpověděl mi. Řekl, že mi na mou otázku nikdy odpověď nedá. Že mi dal všechno, co potřebuji, k tomu, abych se rozhodla. Že bude se mnou, i když se rozhodnu pro něj nebo ne. Muselo to ale být moje rozhodnutí, za které jsem nesla plnou zodpovědnost jen já sama. A já už teď moc dobře vím proč. Není to vždy snadná cesta. Ale postupně jsme se naučili využívat naše rozdílné povahy, pohledy, zázemí a zvyky jako dar. Nebojujeme, ale spolupracujeme. A jsme nesmírně vděční jeden za druhého. Jsme vděční za to, že Bůh je v tom s námi, ale víme, že bez naší každodenní práce to nejde.
Můj muž nesmírně toužil po rodině, po dětech. A jedno ze zaslíbení, která od Boha ještě před manželstvím dostal, byl verš: „Dítky tvé jako mladistvé olivoví vůkol stolu tvého…“ (Žalm 128:3) Když teď sedíme s našimi třemi nádhernými dětmi u stolu a hodiny a hodiny povídáme, hrajeme, čteme… máme tento verš neustále na mysli. A vysíláme k Bohu z hloubi duše slova díků. Nedokážu si představit nic krásnějšího.
Když jsme vstupovali do manželství, jedním z našich hlavních přání a snů bylo, aby náš dům byl oázou Božího království. Snad se nám to i daří. Byla bych moc ráda, kdybychom toto obdarování i předsevzetí ještě více naplňovali a rozvíjeli. Přála bych si, aby naše rodina mohla být útočištěm, místem odpočinku a přijetím pro mnoho lidí. Náš domeček se nachází na kopci, je to překrásné místo, které jsme si vybrali. Je to vlastně takové další úžasné svědectví o Božím působení v našich životech. Bydleli jsme ve městě a toužili po životě na vesnici, blíž přírodě. Jednou jsme se vraceli z výletu do blízkého okolí a stáli na rohu pozemku, kde dnes bydlíme, pozorovali překrásnou, do zlatova se barvící scenérii a říkali si, že bychom na takovém místě rádi bydleli. Proč zrovna tento pozemek unikl bedlivému hledání místních obyvatel a ležel v jedné malé realitní kanceláři zcela nepovšimnut dlouhé měsíce, aby se objevil v pravý čas, víme jen my. Víme a děkujeme.
V současné době využíváme náš dům opravdu naplno. Manžel už mnoho let pracuje z domu a já jsem po dlouhém hledání dospěla k rozhodnutí odejít ze školství a pomáhat mu ve firmě. V současné době také učíme naši nejmladší dcerku doma. Jsme moc rádi, že mohu věnovat svůj pedagogický um vlastnímu dítěti. Domácí škola je pro mě obrovskou, zcela novou pedagogickou zkušeností i školou. Kromě toho pracuji v dětské službě v církvi a teď nově vypomáhám i v Rádiu 7.
Pozvání podílet se na tomto nádherném projektu jsem dostala před rokem a půl. Zkoušela jsem načítat a postupně jsem se dostala k moderování. Stále se učím a vím, že je přede mnou ještě dlouhá cesta a spousta práce s trémou, hlasem, technikou i vlastním projevem. Jsem tam ale moc ráda a přijímám tuto příležitost jako dar. Těším se na nové zkušenosti a s opravdu obrovským obdivem pozoruji stálé pracovníky v Rádiu, jejich zápal, profesionalitu i vytrvalost. Jsem vděčná za tento nový kolektiv různorodých lidiček, kteří vstoupili do mého života, raduji se z toho, že mohu být součástí tohoto Božího díla. Abyste šli a ovoce nesli….
Když se ohlédnu zpátky na těch 30 let života s Bohem, nemohu než děkovat za to, že si mě vyvolil, že se mnou počítá a také… že to se mnou nikdy nevzdal.
