Nedávno odvysílané pořady

Následování znamená odevzdanost a to dnes, v době zdůrazňování osobnosti a individuality, není vůbec lehké. Přesto Ježíš opakovaně říká: Pojď a následuj mě! Skutečně našel lidi, kteří všeho nechali a okamžitě za ním šli. Ale jiní říkali - počkej, ještě musím tohle a tamto... Kde jsou hranice nezodpovědnosti a víry? Více zazní ve Svátečním slově Petra Stoye.

Je docela časté, že padáme pod množství úkolů a povinností a i když se snažíme, málokdo si všimne, že děláme, co můžeme. Ale je takový život to, co po nás Bůh chce? Rozumíme dobře jeho vůli s námi lidmi anebo se necháme tvarovat nároky okolí, které nejsou moudré? Sváteční slovo pro tuto neděli připravil Karel Fridrich

Určitě znáte Ježíšovo podobenství o dvou stavitelích - jeden stavěl svůj dům na skále a druhý na písku. Ti dva měli mnoho věcí společných, ale základ domu všechno rozhodl. Co je základem našeho života? A proč je důležité to vědět? Přemýšlet můžete s Janou Frantíkovou ve Svátečním slově.

Když Bůh tvoří nové věci, je to definitivní. Nic nemůže zkřížit Jeho plány. Sváteční slovo Dany Kenningové je inspirované heslem Jednoty bratrské pro rok 2026 "Hle, Všechno tvořím nové".

Závěrečné zamyšlení v rámci letošního Aliančního týdne modliteb připravil kazatel Církve bratrské v Litomyšli David Beňa. Hovořit v něm bude o Ježíšově nanebevstoupení i hledících apoštolech.

Jednotlivá setkání s Ježíšem po jeho zmrtvývstání prochází série zamyšlení zveřejněných v rámci Aliančního týdne modliteb. Doplněna jsou otázkami k reflexi a osobnímu zamyšlení, stejně jako náměty k modlitbám - ty najdete v kompletním průvodci k ATM, zveřejněném na webu pořádající České evangelikální aliance, www.ea.cz

Bůh má v Bibli různá jména a přízviska; jedno z nich zní Bůh naděje. Co to znamená a jak to prakticky uchopit promýšlí pastor Křesťanského společenství Ostrava Pavel Kolegar v dnešním Svátečním slově.

Každý den je dar - to připomíná ve svém Svátečním slově Karel Káňa, pastor Apoštolské církve. A dar má vždy hodnotu, protože je za ním konkrétní dárce, v tomto případě dokonce Dárce s velkým D.

Lze Boha vidět? Lze se ho dotknout? Bible říká, že ano - a jak konkrétně, to uslyšíte v Svátečním slově Libora Osoucha.

Sváteční vysílání Rádia 7 vás nenechá na pochybách, že je skutečně co slavit. Jen musíme hlídat, aby nám neunikla podstata. Více prozradí v dnešním Svátečním slově Marie Frydrychová.

Každá věc v životě, každé rozhodnutí znamená, že něčemu říkáme 'ano' a něčemu jinému 'ne'. Platí to i ve vztahu s Bohem - když s ním vstoupíme do blízkého vztahu, znamená to od něčeho jiného se odvrátit. Jaká je cena blízkosti, prozradí v dnešním Svátečním slově Marek Prosner.

Jsou vánoce jenom pro ty, kteří si umí vychutnat jejich idylu? Luděk Brdečko ve Svátečním slově uvažuje o tom, kdo měl a má důvod k radosti.

Neděle: Jak zkrotit moc Tady na Radiu 7 zvolili pro letošní Vánoce stručné, dvouslovné motto: Moc Vánoc. Je „moc“ dobrá nebo špatná? Nedokážu říct, za mě je rozhodně problematická. To nejhorší, co se mohlo kdy lidem přihodit, způsobil někdo, kdo zneužil svou moc. Možná bychom mohli říct i opačnou větu, že mnoho dobrého vzniklo proto, že více lidí spojilo svůj vliv a možnosti ve prospěch ostatních. Deset let v čele školy mě naučilo oceňovat moc peněz v tom, že přesně pojmenovávají to, co je důležité – ne co si myslíme, že je pro nás důležité, ale co opravdu je důležité. Podívat se na náš rozpočet je pohled pravdě do očí. Přijde mi, že dosáhnout toho, aby moc spíš pomáhala než ubližovala, je vlastně totéž jako zapřáhnout čerta, aby oral – jak zkrotit velmi nebezpečnou sílu tak, aby nám sloužila? Jak udržet mocného na uzdě? Co může být mocnější než moc? To je ten veliký problém. A Ježíšovo řešení této těžké rovnice mě neustále fascinuje a neodpustím si ho tady nepřipomenout dnes, o 4. adventní neděli právě proto, že Vánoce jsou za dveřmi. V čem spočívá moc Vánoc, díky které Ježíš udržel svou moc na uzdě?! Spojím Ježíšův příběh a jeho komentář. Jeho příběh – Pán vesmíru, který se narodí jako miminko v nevýznamné rodině. Když vyroste, je možné ho potkávat jako obyčejného člověka. A v rozhodující chvíli, kdy stojí obžalovaný před – ve srovnání s Ním, před jakýmsi páprdou, římským protektorem Pilátem, on to nechá dojít až tak daleko, že ho ti Římané odsoudí a popraví. Máme tento dech vyrážející příběh. A k tomu máme komentář, kterým Ježíš vysvětluje, jak to dělá: Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech. (Evangelium podle Marka, kapitola 9, věta 35.) Evangelisté nám zapsali i o něco delší verzi, ale je to totéž: Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé. (Evangelium podle Marka, kapitola 10, věty 42-45.) „Syn člověka“, takto Ježíš mluví sám o sobě – takto ten složitý úkol, jak zapřáhnout čerta, řeší Ježíš u sebe a tak to mají řešit i všichni, kdo zvolili stejnou životní cestu: Službu. Jaká síla udrží moc na uzdě? Služba. Kdo je silný a mocný, ať považuje sám sebe především za služebníka. To je ježíšovské řešení problému. Církev v této věci celá staletí selhává, neumíme to. Moc korumpuje duchovní stejně jako politiky. Chybí nám ten duch Ježíšův. Beru vážně, že v armádě jsme ve služebním poměru, stejně jako všichni státní zaměstnanci. My totiž sloužíme. Také v politice právem mluvíme o „veřejné službě“, „službě veřejným zájmům“. Máme moc – někdo větší, někdo menší, ale vědomí služby ji dokáže zkrotit tak, aby neškodila. Začíná to tím říkat si „služebník“ (latinsky „ministr“), a pokračuje to tím druhým sloužit. O Vánocích to začalo – vynálezce tohoto vesmíru, jeho jediný reálný vládce, Pán života se rozhodl podívat se na celou věc očima obyčejného člověka, narodil se jako jeden z nás. Svou moc dokázal udržet na uzdě, možná bychom řekli až moc, opravdu ze sebe udělal služebnictvo. To je jeho recept, užijte si Vánoc moc a moc.

Neděle: Niternost křesťanské etiky Člověk se dívá na to, co má před očima, ale Hospodin se dívá k srdci. (První kniha Samuelova, kapitola 16, věta 7.) Těmito slovy domlouval Hospodin proroku Samuelovi nějakých 1000 let před Kristem, aby se nenechal zmást prvním dojmem z lidí. A od té doby máme problém, co s tou informací máme dělat? Víme, že Bůh kouká člověku do srdce. Jenže my nejsme Bůh, my vidíme jen to, co vidíme očima. Jak si mám poradit s tím, že vím, že nevím? Vím, že Bůh vidí to, co já nevidím. A víme také, že rozhodující je to, co vidí Bůh! Ale co s tím? Je to veliké pokušení – hrát si na Boha a dívat se na lidi, jako bychom také tak trochu viděli k srdci! A Ježíš nám v tom popravdě řečeno moc nepomohl, i když trochu ano. Ježíš totiž jednou řekl: Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. (Evangelium podle Matouše, kapitola 5, věta 28.) Takže existuje něco jako „soulož v srdci“. A při té stejné příležitosti řekl: Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘ Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu. (Tamtéž, věty 21-22.) Takže existuje něco jako „zabití v srdci“. A mohli bychom pokračovat – krádež v srdci, lež v srdci atd. Ale co máme s takovou informací dělat?! A už v tom pokušení lítáme – jestli to takhle vidí Bůh, asi to tak můžeme vidět taky. Bůh na každém z nás vidí mnoho špatného, protože je velmi citlivý na to, jak se k sobě navzájem chováme. Pro mě osobně je velký rozdíl, zda mě soused „zabil v srdci“ nebo zda mě „zabil“. Pro Ježíše v tom velký rozdíl není, obojí je průšvih. Ale co s tou informací mám dělat? Já přece nejsem Bůh! Předně do srdce nevidím. A i kdybych si to zkusil domyslet, hlava ani srdce mi to nebere, nedokážu s tím pracovat… Přesto si myslím, že trochu nám Ježíš pomohl. Ježíš to řekl proto, abychom o sobě uvažovali realističtěji. Ta informace je tu pro nás, čistě pro každého z nás, je důvěrná. Protože mě to pomáhá přiznat si, že už jsem zabil v srdci, že už jsem souložil s cizí ženou a že jsem zalhal. Je mi jasnější, co si o mě Bůh myslí a kdo jsem. Přiznat si svou skutečnou situaci, to je veliká věc. Čím dříve si přiznáme realitu, tím dřív s tím můžeme něco udělat. Člověk, který popírá, že mu zatéká do střechy, dělá velikou chybu. Každým týdnem bude oprava složitější a nákladnější. Čím dřív si to přizná, tím lépe. Takže jo, Ježíš nám pomohl vidět se pravdivěji. Ale pokud jde o druhého člověka, jsem bezradný, tahle informace je mi k ničemu. Je to jen pokušení, hrát si na Boha. Přeju vám, abyste dnes tu třetí adventní neděli pěkně prožili – nehrajte si na Boha. Místo toho: buďme prostě lidmi!

Neděle: Taková „válečná“ idyla Druhá adventní neděle, druhá svíce, první neděle našeho adventního kalendáře. Přinesl jsem si obrázek pro naši adventní idylu. Myslím, že ho viděli všichni… nebo viděli alespoň obrázek, který je velmi podobný. Schválně, jestli jsem to trefil. Obrázek je plný postaviček s kulatými obličeji. Působí trochu jako dětská kresba, ale dítě by to nedokázalo namalovat, je to od mistra kreslíře. Na první pohled to v člověku probouzí zvědavost. Přímo uprostřed je postava chlapíka, který si vyhrnuje rukávy. Knír mu hrozivě trčí, velké uši, kulaté oči. Nahoře na peci se perou dva kluci, jeden se snaží druhého bacit mlýnkem na kafe. Celé se to odehrává v hospodě, která vypadá jak před 150 lety, krásná dřevěná galerie s muzikanty, nad dveřmi malovaná dřevěná cedulka „Našemu konání buď Boží požehnání“. Nebudu vás napínat, je to obrázek Josefa Lady… Tak co, někteří jste to určitě uhodli! Vánoce bez obrázků Josefa Lady? To by nešlo! Od dětství jsem jeho obrázky vnímal tak, že to je ta doba před 100 a více lety. Přitom kdyby se Josef Lada dožil jen o pár let více, mohli jsme se na tomhle světě potkat. Byl geniální kreslíř a dokázal výstižně navodit atmosféru i vyjádřit emoce. Dočetl jsem se, že v době 2SV Lada maloval ty své venkovské idyly, skotačící děti, své dětské vzpomínky. Ale pak namaloval jeden obraz, který v sobě zrcadlí tu šílenou situaci, ve které žil. Jmenuje se Rvačka v hospodě. Snadno ho najdete na internetu, stačí napsat „rvačka v hospodě lada 1943“. To byla těžká doba, brutalita Protektorátu, a ještě speciálně heydrichiády – 100 odstínů násilí. Je advent, a do toho leckdo prožívá těžké věci! Jak to spojit? Lada za války utíkal k veselým obrázkům – dva oddělené světy! Ale pak to přeci jen dokázal propojit. To bych si přál – abychom naše trápení dokázali propojit s adventní radostí. Co tedy Lada namaloval? Jsou tu čtyři strážci veřejného pořádku. Ponocný: Halapartna už je v akci, ale jeho cílem je rváče od sebe odtrhnout. To je zřejmě jeho pes. Strážník: Zasahuje hlasem, volá, jeho šavle zůstává v pochvě. Hasič se chystá zasáhnout. Majitel, hostinský právě vstupuje s obuškem. Dále je tu několik málo lidí, kteří se neperou. Muzikanti, většina, ale také ne všichni. Báby pod galerií, jedna se modlí růženec. Jeden chlápek vlevo už ránu dostal a přestal se prát. Všichni ostatní se perou, většinou tak, že se snaží druhého vyřadit z boje, ne mu ublížit. Opakovaně se tu snaží toho druhého vyřadit z boje – narvat hlavou do sudu, nasadit na hlavu tubu nebo uhlák, vyhodit druhého oknem a tím se ho zbavit. Jen dva používají nějaký předmět: mlýnek na kafe a ten druhý asi nůž. Tomu všemu vévodí nápis: Našemu konání buď Boží požehnání. Mohl to rovnou napsat německy: Gott mit uns, jak to měli vojáci Wehrmachtu na opascích… Tak tohle je 2. světová válka podle Josefa Lady!! Zároveň je to „venkovská idyla“, obrázek, který navodí příjemnou, rozvernou atmosféru. Říkám si: Kdo z toho jsou nacisté, okupanti? Jak bychom se s realitou války vyrovnávali my? Mohli bychom to srovnávat s obrazy na podobné téma. Asi první takový Lada namaloval v r. 1911, Panoráma bitvy "U Zeleného věnce" v Zadní Krcanině (https://databaze.joseflada.cz/search?phrase=rva%C4%8Dka). Čím se ten obraz z roku 1911 liší: Lada zapojuje řadu letálních nebo neletálních zbraní. Na obraze je také více raněných, protože opravdu používají nože, kosy apod. Obraz obsahuje více vtípků: Voják prozpěvuje. Děda říká, ať ho drží, aby také něco neprovedl. Cedule varuje před rezavými noži. Motto: V praní a v jedení je naše spasení! Majitel prosí četníka, aby dům nezapaloval. Výrazným rozdílem je také to, že represivní složky se opravdu zapojují. (Srov. Ladův obraz z roku 1949!) Možná se mnou nebudete souhlasit, ale já v Ladově obrázku vidím zrcadlo české kultury: Zuří brutální válka, probíhá nelidský vyhlazovací program namířený proti milionům lidí – co udělá český malíř? Maluje venkovské idylky, snaží se to vytěsnit, dělá, že zlo neexistuje. Ale pak ho to nakonec dožene, tak namaluje hospodskou rvačku… Je v tom satyra i ironie. Celou válku tím zlehčuje. Skoro až ty nacisty zlidšťuje – „jsme nakonec všichni lidi, tak se tak k sobě chovejme!“ Myslím, že ta ostrá náckovská ideologie, že někteří lidé nejsou lidi, ale podlidi, ta u nás doufám nemá kořeny. Ale vidím tu důležité poselství: Na jedné straně statisíce umučených a popravených, ale na jeho obraze obyčejná hospodská rvačka – to je naprosto nedostatečné vyjádření teroru, který nacisté v Protektorátu zavedli! Na druhé straně ono to vše začíná tím, že se pár lidí není schopno domluvit… jako v té hospodě. Když se budem umět pěkně pohádat, a přitom bez nenávisti, možná jsme tím právě předešli válce. Tak co, bude dneska důvod se s někým pohádat? Zkus neupadnout do nenávisti, protože jinak si tě Josef Lada přimaluje na svůj obraz hospodské rvačky ;)

Jsme obklopeni lidmi, ale jen pár z nich hraje v našem životě zásadní roli. Většinou proto, že v pravý čas řekli nebo udělali něco, co jsme potřebovali a co nás posunulo dál. Jak tuhle štafetu předávat dál, ukáže v dnešním Svátečním slově kazatel Církve bratrské Roman Toušek.