Nedávno odvysílané pořady

Ámos mluví přímo do reality svého národa a připomíná, že pravá víra zahrnuje nejen spravedlnost a ohleduplnost, ale také věrnost Bohu i ochotu zkoumat vlastní srdce a nést odpovědnost za svůj život.

Další verše knihy proroka Ámose otevírají témata spravedlnosti, odpovědnosti před Bohem i síly Božího zásahu do běhu dějin. Za dramatickými událostmi tehdejší doby se skrývá Boží volání po věrnosti a opravdovosti. Nabídneme vám pohled na prorokova slova v jejich původním kontextu i v jejich nadčasové naléhavosti.

V další části knihy proroka Ámose se naplno ukazuje napětí mezi rituálem uctívání a skutečnou věrností Bohu. Zazní vážnost rozhodnutí, které formuje osud člověka i národa. Prorok klade důraz na to, jak se víra projevuje v konkrétním jednání a proč nestačí, když se duchovní život uzavře do pouhých zvyků.

Prorok Ámos s neobyčejnou naléhavostí otevírá otázku lidského smýšlení, věrnosti i nebezpečí, jež přináší odklon od Boží cesty. Text páté kapitoly nás zavede do prostředí severního Izraele, kde se víra rozdvojila mezi vnější zbožnost a každodenní život, a kde se rozhodovalo o osudu národa.

Ve čtvrté kapitole proroka Ámose zaznívá ostrá kritika duchovní prázdnoty a sebeklamu, které vedly Izrael k duchovní i morální zkáze. Text odhaluje, jak zbožné zvyky mohou přerůst v pouhou tradici, pokud v nich chybí skutečný vztah k Bohu. Připomeneme, jaké důsledky takový postoj přinesl celému Izraeli.

Otevřeme další část knihy proroka Ámose, která upozorňuje na důsledky lidské svévole a na Boží výzvy k nápravě. Jak varování proroka směřovalo k vládnoucím i obyčejným lidem, a proč jejich jednání vedlo k hlubokým společenským i duchovním otřesům. Ukážeme si, jak prorok Ámos odhaloval skutečný stav Izraele a proč jeho slova nepřestávají být aktuální.

Poselství proroka Ámose vstupuje do života Izraele s naléhavým připomenutím Boží věrnosti i Božího soudu. Přibližuje, jaké důsledky mohou mít lidská rozhodnutí tam, kde se vytrácí úcta k Božímu slovu. A jak Boží jednání v minulosti může oslovit dnešního člověka.

Nahlédneme do souvislostí tehdejších dějin, abychom pochopili kořeny starých nepřátelství i tragický zánik moábského národa. Připomeneme si, jak Boží hlas skrze dějiny volá člověka k odpovědnosti a pokornému srdci.

Prorok Ámos je muž, který byl povolán z pastýřských polí, aby svým slovem otřásl sebejistotou bohatého a sebevědomého Izraele. Mluvil v čase, kdy země vzkvétala, ale víra slábla. V jeho poselství se setkává neústupná přísnost s nadějí na návrat k Bohu, který volá člověka k životu, ne ke zkáze.

Vydáme se k proroku Ámosovi, muži, kterého Bůh povolal z pastýřských polí, aby promluvil k národu zaplavenému blahobytem a duchovní slepotou. V jeho slovech se ozývá Boží bolest i touha po proměně lidského srdce. Ukazuje, že pravé uctívání Hospodina se nepozná podle slavnostních obřadů, ale podle života, který ctí právo a milosrdenství.

Apoštol vybízí k duchovní střízlivosti a bdělosti, připomíná, že náš protivník obchází jako řvoucí lev, ale zároveň ujišťuje, že víra pevně zakotvená v Bohu přemáhá strach i neklid. Uslyšíme o síle obecenství věřících, o Boží milosti, která obnovuje a posiluje, i o pokoji, jenž zůstává darem Kristovým.

V páté kapitole Petrova prvního listu nám apoštol ukazuje, jak se má projevovat skutečná duchovní zralost. Poznáme, že pravá autorita ve sboru nestojí na moci, ale na příkladu života. Uslyšíme o pokoře, která přitahuje Boží milost, a o důvěře, jež umožňuje člověku složit své starosti na Pána.

Apoštol Petr vede své čtenáře k tomu, aby i uprostřed těžkostí důvěřovali Bohu jako svému Stvořiteli a zůstávali v dobrém jednání. Připomíná, že každého z nás čeká setkání s Kristem – ne soud odsouzení, ale okamžik, kdy se ukáže pravá hodnota našeho života. Apoštol také obrací pozornost k těm, kdo vedou Boží lid, a povzbuzuje je, aby pečovali o svěřené společenství s pokorou, ne z donucení, ale z lásky.

Co znamená mít srdce připravené k modlitbě a proč právě láska tvoří základ všech vztahů mezi věřícími lidmi? Taková láska, píše apoštol Petr, dokáže přikrýt množství hříchů a stát se základem opravdového společenství. Zamyslíme se nad tím, jak se tato láska projevuje v pohostinnosti, v ochotě sloužit druhým a v úsilí, aby všechno, co činíme, bylo ke slávě Boží.

Co znamená být „střízlivé mysli“ a proč má láska mezi věřícími tak zásadní místo? Apoštol Petr se v daném oddílu věnuje životu, který nese znaky Kristova smýšlení, který se odvrací od hříchu a směřuje k Boží vůli. Zaměřuje na to, jak se tato proměna projevuje navenek – ve vztazích, v postoji k hříchu i v ochotě k modlitbě. A co znamená v praxi.

Apoštol Petr připomíná, že Kristovo utrpení nebylo zbytečné, stalo se cestou smíření mezi Bohem a člověkem. Ukazuje, že Pán Ježíš, spravedlivý, přinesl oběť za nespravedlivé, která otevřela bránu nového života v Duchu svatém. Právě ten Duch, který vzkřísil Krista z mrtvých, působí i v srdci každého, kdo se mu otevře vírou.

Apoštol Petr vybízí k proměně srdce, od slov, která mohou zraňovat, k postojům, z nichž vyrůstá pokoj a požehnání. Ukazuje, že křesťanský život není o dokonalosti, ale o ochotě neodplácet zlé zlým, zdržet jazyk od zla a usilovat o pokoj. Budeme přemýšlet, jak Boží slovo vede člověka k čistotě, pokoře a schopnosti žehnat i tam, kde by jiní soudili.

Třetí kapitola prvního listu apoštola Petra otevírá velmi osobní téma: vztahy mezi muži a ženami, otázku krásy, zdobení a vnitřního postoje srdce. Ukazuje, že skutečná krása ženy ani důstojnost muže nespočívá v tom, co je vidět navenek, ale v tichém a pokojném duchu, který je před Bohem převzácný.

V listu apoštola Petra obrátíme svou pozornost k životu v rodině a k odpovědnosti manželů i manželek před Bohem. Ukážeme si, že pravá křesťanská víra se neprojevuje jen slovy, ale především životním postojem: pokorou, čistotou a ochotou sloužit.

Vrátíme k myšlenkám apoštola Petra o víře, která se projevuje skutky. Společně se podíváme, jak může křesťan i v těžkostech zůstat svědectvím Boží milosti a jak trpělivost a pokora před Pánem získávají hodnotu právě tehdy, když přichází zkouška.

Probereme, co znamená být „královským kněžstvem“ a „národem svatým“. Jak se tyto biblické termíny dotýkají dnešních věřících? Budeme přemýšlet o tom, že víra v Krista je základem, na kterém Bůh buduje svůj lid, a že právě vztah k „úhelnému kameni“, kterým je Ježíš, rozhoduje o osudu každého člověka.

Apoštol Petr ve svém listu předkládá obraz člověka, který byl Bohem znovu zrozen k novému životu. Takový člověk má opouštět staré postoje: zlobu, lest a závist, a na jejich místě pěstovat touhu po Božím slovu, stejně jako dítě touží po mléku, které ho živí. Petr zároveň připomíná, že Kristus je živým kamenem, na němž stojí víra každého křesťana, i celá Boží církev.

Apoštol Petr ukazuje cestu k vnitřní svatosti. Ve svém listu vede čtenáře k tomu, aby jejich víra nebyla jen slovy, ale proměněným životem. Připomíná, že následování Krista se projevuje v poslušnosti, která nevyrůstá ze strachu, ale z lásky k Bohu.

V dalším zastavení nad Božím slovem se před námi rozvíjí myšlenka víry, která obstojí, i když lidské oči nic nevidí. Apoštol Petr nám připomíná, že opravdová důvěra v Krista přináší radost, která má svůj pramen v živém vztahu s Ním.

Pokračujeme v rozpravě nad listem, který není pouhou starověkou korespondencí, ale živým a aktuálním oslovením pro každého, kdo zápasí o víru uprostřed zkoušek. Apoštol Petr v úvodních verších 1. kapitoly připomíná, že základem křesťanské naděje je vzkříšení Krista, událost, která nejen proměnila dějiny, ale má moc proměnit i naše životy. Ukazuje na hodnotu víry, která není viditelná na povrchu, ale prochází tavením, aby se prokázala jako pravá.

Nově se začteme do 1. listu apoštola Petra, který píše svou první epištolu lidem, jež procházejí utrpením a pronásledováním. Vzácné na tom je, že není v této oblasti nějakým teoretikem, ale že i on má s pronásledováním své zkušenosti. Otevírá pohled na křesťanský život v čase zkoušek a zároveň nás směřuje k naději, která přesahuje přítomné okolnosti. Zavede nás do teologických hloubek, ale zároveň nabídne povzbuzení pro každodenní život víry.

Po hlubokém pohledu na Letnice a dílčím naplnění Joelových slov v novozákonní době se nyní obracíme k širšímu horizontu: k Božímu soudu nad národy, k vylití Boží spravedlnosti i zaslíbenému návratu izraelského lidu. Společně otevřeme text, který mluví o Dolině rozhodnutí, o davech v očekávání Hospodinova příchodu i o proměně země, kdy se znovu naplní Boží přítomností.

Jaké změny zaslibuje Bůh zemi zasažené zkázou a lidem poznamenaným soužením? A co znamená vylití Božího Ducha „na každé tělo“? Vydáme se do druhé poloviny knihy proroka Joela, kde mezi obrazy obnovy přírody, hojnosti úrody a duchovní proměny zaznívá naděje na příchod Páně a vznik nového Božího království. Teolog John Vernon McGee ve svém výkladu podrobně sleduje, co se z Joelova proroctví již částečně naplnilo, co se naplní teprve v budoucnosti, a jaký význam má toto poselství pro dnešní svět.

V dramatickém kontextu varování před Hospodinovým dnem zaznívá nečekaně něžné a naléhavé pozvání k návratu, k pokání, které není jen otázkou slov či vnějších gest, ale hluboké vnitřní proměny.

Jsme uprostřed textu knihy proroka Joela, jehož slova se ani po staletích nečtou jako dávná historie, ale jako živé varování i naděje pro dnešní dobu. Druhá kapitola této knihy otevírá jeden z dramatických obrazů starozákonního proroctví – Den Hospodinův. Ponoříme se do starozákonního textu, který až mrazivě rezonuje v novozákonní ozvěně, připomínkou návratu Krista i výzvou k pokání.

Znovu se zastavíme u slov proroka Joela, který svému lidu ukazuje to, co znamená skutečné pokání. A nejen jeho vnější projev, ale hluboký vnitřní přerod. Budeme naslouchat výzvám, jež zaznívají v čase, kdy už se v chrámu nepřinášejí oběti a země přestává nést úrodu. Kdy jde o moment duchovní i fyzické krize národa. Kniha Joel přináší nejen obraz soudu, ale i naděje a možnosti návratu a obnovy Božího lidu.

Tentokrát otevřeme jednu z nejkratších starozákonních knih, Joelovo proroctví. Jeho slova, pronášená v době krizí a hrozivých pohrom, zůstávají výzvou a varováním i pro naši současnost. V dramatických obrazech kobylek, spálených vinic a zkázy prorok upozorňuje na blížící se den Hospodinův – a zároveň vybízí k návratu, k pokání, k obrácení.

Poslední verše Jakubovy epištoly otevírají hluboká témata jako bolest i radost, nemoci i uzdravení, pokání i vděčnost. Ukážou nám na to, co znamená, když se víra promítá do všech oblastí našeho života, včetně těch, které zůstávají skryté. Osvětlíme si význam upřímné modlitby, vyznávání hříchů a duchovní zodpovědnost jednoho člověka za druhého.

Čeká nás úsek plný výzev k trpělivosti, posílení srdce i připomenutí blízkosti Pánova příchodu. V kulisách nespravedlnosti a lidského strádání zazní výzva k trpělivému očekávání – ne ve smyslu pasivity, ale jako projev víry zakotvené v Božích zaslíbeních. Nepromeškejte zamyšlení nad trpělivostí v utrpení, věrností ve službě i sílu prostého „ano“ a „ne“ v životě víry.

Oddíl z Jakubovy epištoly nás zavede do prvních šesti veršů páté kapitoly a nastaví nám ostré světlo na motivaci i důsledky lidského jednání. Čeká nás text, který rozhodně není příjemný na poslech, protože odkrývá nepohodlné pravdy o nespravedlnosti, sobectví a pokušení. Podíváme se na dobové souvislosti, na Ježíšova podobenství i na otázky, které se ani dnes věřícím nevyhýbají.

V textu čtvrté kapitoly Jakubovy epištoly se změříme na to, co znamená skutečně se podřídit Bohu a proč se někdy i věřící chovají jako lidé dvojí tváře? Je možné žít víru upřímně, bez přetvářky, i ve světě, který nás tlačí k rozpolcenosti? A jak s tím vším souvisí pokora před Bohem a schopnost neodsuzovat druhé? Jakub své posluchače nešetří – jeho výzvy jsou přímé, aktuální a často nepohodlné. A právě proto je nesmíme minout.

Čtvrtá kapitola nás zavede k tématu konfliktů, vášní a duchovních zápasů, které rozdělují naše společenství i rodiny. Bez okolků ukazuje, jak snadno se dobré úmysly mohou proměnit ve spory a duchovní neplodnost, a proč modlitby často zůstávají nevyslyšeny. S věcností sobě vlastní Jakub odhaluje, jak se přátelství se světem stává nepřátelstvím vůči Bohu.

Jakubova epištola je nejen výzvou k praktickému životu víry, ale také pohledem do zrcadla, ve kterém ne vždy vidíme to, co bychom chtěli. Ve třetí kapitole apoštol Jakub důrazně mluví o tom, jak mocný nástroj, ale i jak nebezpečnou zbraň máme každý ve svých ústech. Co vypovídá naše řeč o našem srdci? A jaká moudrost skutečně přichází shůry?

Ponoříme se do listu apoštola Jakuba, konkrétně do jeho třetí kapitoly. V ní se autor ostře zaměřuje na jazyk – malý úd s velkým dopadem. Používá přitom obrazy, které mluví samy za sebe: uzdu koně, kormidlo lodi, nebo oheň, který může zapálit celý les. Budeme hledat, co znamená skutečné ovládání řeči, a proč to bez proměny srdce nikdy nepůjde.

Z Jakubova listu otevřeme třetí kapitolu, která nás zavede k velmi osobní a současně nelehké oblasti – k jazyku a jeho moci. Společně s teologem Johnem Vernonem McGeem budeme uvažovat nad tím, co znamená živá víra, a jak poznáme, že ji nežijeme jen slovy, ale i skutkem.

Víra bez skutků je mrtvá — tak zní jasné poselství druhé kapitoly Jakubovy epištoly. Co znamená mít živou víru, která se projevuje v běžném životě? A proč jsou skutky důkazem skutečné důvěry v Boha? Jakub ve své epištole nevede teologickou diskuzi o víře jako o pojmu, ale zve čtenáře k důkladné sebereflexi: Co z naší víry je skutečně vidět?

Nacházíme se u výrazného úseku z druhé kapitoly Jakubova listu, který staví naši víru do přímé konfrontace s činy. Nejde jen o povrchní morální apel, ale o hluboké duchovní zrcadlo – o zákon svobody. Budeme přemýšlet, co znamená skutečně žít z víry a jak vypadá víra, která se projevuje skutky.

Jsme u druhé kapitoly Jakubova listu, u slov, která míří přímo k jádru našich vztahů. Jak víra v Krista ovlivňuje naše chování k druhým? Umíme jednat spravedlivě a bez předsudků? Věnujme pozornost hlubšímu porozumění Boží milosti i lidským slabostem.

Klademe si otázku, co znamená být nejen posluchačem Božího slova, ale i jeho vykonavatelem. Jakub Boží slovo přirovnává k zrcadlu – ne k tomu, u něhož se jen rychle prohlédneme a jdeme dál, ale k takovému, do kterého se díváme s úmyslem se změnit. Ukazuje, že pravá zbožnost není jen o slovech, ale o činech, které pramení z poslušného srdce.

Zastavíme se nad silným a velmi aktuálním úsekem z Jakubovy epištoly. Co znamená být „rychlý k naslouchání, pomalý k mluvení a pomalý k hněvu“? A jaký je rozdíl mezi tím, kdo Boží slovo slyší, a tím, kdo podle něj skutečně žije? Otevřeme otázky, které se týkají nejen osobní zbožnosti, ale i našich vztahů v církvi a v rodině.

Hloubka slov listu apoštola Jakuba nám ukazuje, co je od Boha a má moc proměnit život, a co klíčí z lidské svévole. Neboť lidská touha, ač se může zdát čistá a upřímná, nás snadno svede na cestu, která nás oddělí od Božího záměru. Poznávejte s námi, že Bůh je světlo a původce každého dobrého daru, a žádný stín do našeho života nevnáší On.

Pořad Světem Bible nepopisuje jen teologické koncepty, ale mluví přímo k našemu každodennímu životu. Tentokrát se opět zastavíme u slov z epištoly Jakuba, která nekompromisně míří ke křesťanské každodennosti. Zaměříme se na téma pokušení, jeho původ i důsledky a na to, jak rozpoznat rozdíl mezi Boží zkouškou a lákáním ke zlému.

Jakubova epištola nabízí nečekané pohledy na hodnotu majetku i lidského postavení. Staví do kontrastu pomíjivost bohatství s trvalostí Božích zaslíbení. Jakub ukazuje, že pravá hodnota člověka spočívá jinde než ve vnějším lesku, a že zkoušky, jimiž procházíme, mohou být cestou k duchovní zralosti. Podíváme se, proč jsou Boží děti bohaté i tehdy, když jsou chudé, a co znamená být "blahoslavený".

Zkoušky, víra, vytrvalost, ale také moudrost a důvěra v Boha – to jsou témata, která Jakub otevírá hned v úvodu svého dopisu. Velmi přímočaře zasahuje do našich životních postojů. Zavede nás k otázce víry zkoušené životem a důvěry, která odolává pochybnostem. Jakub mluví o smyslu zkoušek, nezbytnosti vytrvalosti a o tom, proč moudrost není jen otázkou inteligence, ale pokorného vztahu k Bohu.

V následujících týdnech se v pořadu Světem Bible budeme věnovat jednomu z praktických novozákonních textů — epištole Jakubově. Nepíše ji apoštol, ale muž, který Pána Ježíše dobře znal už z domova, a přesto mu zprvu nevěřil. Právě tato osobní proměna dává jeho slovům mimořádnou váhu. Teolog John Vernon McGee nás provede výkladem, v němž Jakubův důraz na skutky jako důkaz živé víry získává hlubší rozměr. Zaměříme se na to, co znamená vytrvalost, trpělivost a vnitřní stálost ve světle každodenních zkoušek víry.

Nahlédneme do závěrečných kapitol knihy proroka Ozeáše. Ten vystavuje Izraeli zrcadlo duchovního úpadku, ale právě na tomto pozadí zaznívá Boží pozvání k návratu, k uzdravení a k nové budoucnosti. Společně projdeme obrazy soudu i vykoupení v posledních dvou kapitolách této knihy.

Co nám Ozeáš ukazuje o charakteru Boha? A jak Bůh jedná se svým lidem tváří v tvář jejich tvrdosti? Jedenáctá a dvanáctá kapitola přináší silný kontrast – na pozadí odpadlictví a duchovní nevěry zaznívá výjimečný hlas Boží lásky. Uslyšíme nejen o temných stránkách izraelské historie, ale především o něžnosti a trpělivé lásce Boží, která se ani tváří v tvář opakovanému odmítání nevzdává.

Skrze slova proroka Ozeáše Hospodin nekompromisně pojmenovává nevěru Izraele, jeho spoléhání jak na politické aliance, tak na modlářství. Zpupnost národa, důvěra ve vojenskou sílu i znehodnocená slova – to vše jsou projevy duchovní slepoty, které prorok odhaluje. Výklad Johna Vernona McGeeho nabídne porozumění těmto starozákonním obrazům i jejich významu pro dnešní věřící.

Kniha proroka Ozeáše nás zavádí do chvíle, kdy severní Izrael přehlížel Boží výzvy k návratu od duchovního úpadku. Národ, který měl být světlem, se nechal pohltit okolní temnotou. Obrazy prorockého slovníku jsou často znepokojivé, ale přímé, pravdivé a mluví nejen o minulosti, ale i o současné duchovní krizi.

Prorocká kniha Ozeáš bez příkras odhaluje duchovní stav severního Izraele tehdejší doby. Národ, který kdysi znal Hospodina, se pomalu propadl do náboženské prázdnoty a ztratil schopnost rozlišovat mezi pravdou a klamem. Prorok Ozeáš nepíše jen o minulosti, jeho slova jsou zrcadlem i pro naši dobu. Ukazuje, jak snadno se člověk stává součástí prostředí, které ho odvádí od Boha, a jak těžko pak slyší Boží hlas.

Hlasem proroka Ozeáše otevírá Bůh bolestivé téma věrnosti a skutečného poznání. Právě skrze zklamání nad povrchní vírou a náboženskou přetvářkou zní Boží výzva k návratu. Zkusíme porozumět tomu, že Boží soud není pomstou, ale voláním k životu. Tak jako i dnes touží Bůh po našem srdci, ne po vnějších rituálech.

Jsme u proroctví Ozeáše, jehož bolestný osobní příběh se stává obrazem vztahu Hospodina a jeho nevěrného lidu. Dramatické varování před důsledky modlářství a výzva k pokání zaznívá nejen vůči severnímu Izraeli, ale také k judskému království. Ozeášova kniha otevírá otázky, které přesahují éru starozákonních proroků a míří i do dnešní doby.

Z pohledu osobního příběhu se děj knihy Ozeáš přesouvá k výpovědi o stavu celé společnosti. Prorok z Galileje nemlčí – nahlas pojmenovává duchovní prázdnotu, tvrdost srdce, úpadek mravů i selhání duchovních autorit. Nejde však jen o dávný příběh jednoho národa. Když totiž Hospodin mluví skrze proroka o vinách Izraele, současně zrcadlí i naši dobu. V čem spočívá pravý kořen lidské zkaženosti? A jakou odpověď nabízí Bůh?

Nahlížíme do jedné z knih Starého zákona – proroctví Ozeáše. Uprostřed osobního příběhu nevěrnosti a věrnosti se rozvíjí mocná duchovní paralela o vztahu Boha a jeho lidu. Ukážeme si, jak starozákonní obrazy směřují k Nové smlouvě, vykoupení a obnově všeho stvoření.

V druhé kapitole prorocké knihy Ozeáš zaznívá dramatické poselství o duchovní nevěrnosti a zároveň o neochvějné Boží lásce. Provádí nás souvislostmi mezi prorockým obrazem manželského vztahu a věrností vůči Bohu.

Otevřeme svědectví proroka Ozeáše – muže, jehož osobní zkouška se stala klíčem k pochopení duchovního stavu severního Izraele. Budeme sledovat první kroky tohoto neobvyklého proroka, který měl nejen mluvit, ale především žít Boží poselství.

V putování Písmem se zastavíme v poslední kapitole listu Židům. Otevírá se před námi výzva k oddělenému, duchovně zralému životu, jehož středem není náboženská rutina, ale živý vztah s Kristem. V textu odhalíme, co znamená vyjít za hradby, nést potupu s Kristem a co obnáší oběť duchovního života.

Vracíme se k 13. kapitole, kde na úvod zazní výzva k pokoře a důvěře v Boží přítomnost — ne skrze prázdná slova, ale hluboké ujištění: „Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.“ Zastavíme se u duchovního vedení, u odkazu víry těch, kdo nás předešli, i u neměnnosti Kristovy osoby.

Dostáváme se ke 13. kapitole listu Židům, která nepřináší jen poučení, ale především výzvu – výzvu k opravdové víře, ke službě, která se Bohu líbí. Zaslechneme varování, která nejsou jen ozvěnou minulosti, ale platí i pro dnešní dobu, kdy lidé hledají bezpečí, ale zapomínají, že skutečná jistota není v tom, co se třese, ale v tom, co zůstává – v Kristu.

Tato pasáž přináší varování před odpadnutím a připomíná, jak snadno může člověk obětovat věčné hodnoty pro pomíjivý zisk. Provede nás silným varováním před duchovní vlažností, nevěrou a ztrátou Boží milosti. Ezau, postava Starého zákona, zde není jen historickou postavou, ale varovným symbolem duchovní výměny – duše za talíř čočky.