Nedávno odvysílané pořady

Ponoříme se do příběhu věrného Daniela a jeho tří druhů. Počínaje známou druhou kapitolou s výkladem Nebukadnesarova snu o soše, nám bude čtení tentokrát přecházet do oblasti prorockého sdělení. Zajímavý je i jazykový posun v knize, kdy se text mění z hebrejštiny do aramejštiny – jazyka národů – což ukazuje na univerzálnost Božího plánu.

V první kapitole biblické knihy Daniel otevíráme příběh o víře, rozhodnosti a Boží věrnosti uprostřed duchovně nepřátelského světa. Ponoříme do životního zápasu mladého Daniela a jeho tří přátel. Teolog John Vernon McGee nám ukáže, jak vztah s Bohem proměňuje nitro a přirozeně vede i k vnější přeměně života.

První kapitola knihy Daniel nás zavede do doby úpadku Judského království a pádu Jeruzaléma, tedy do historického období kolem roku 606 př. Kr. V tomto čase přitáhl babylonský král Nebúkadnesar k Jeruzalému a spolu s první skupinou zajatců odvlekl do Babylóna i mladého Daniela. Právě zde, daleko od domova, se začíná odehrávat příběh čtyř judských mládenců, kteří navzdory těžkým okolnostem zůstávají věrní svému Bohu.

Otevíráme knihu proroka Daniele, jednu z nejnapínavějších a nejdiskutovanějších knih Starého zákona. Zatímco její první polovina plná dramatických příběhů je dobře známá i dětem v nedělních školách, druhá, prorocká část zůstává pro mnohé záhadou. Na úvod se ponoříme do svědectví o Boží svrchovanosti, které kniha Daniel nabízí jako klíč ke správnému pochopení i jiných biblických textů.

Tento osobní list, napsaný apoštolem Pavlem, je odpovědí na výjimečně citlivou situaci – setkání otrokáře a jeho uprchlého otroka, kteří se oba stali následovníky Krista. V pořadu zazní otázky: Co znamená odpustit? Jak zacházet s těmi, kdo nám ublížili?

Často se tenhle list apoštola Pavla Filemonovi ztratí mezi ostatními epištolami, tak je nenápadný. Ale my toto Pavlovo mistrovské propojení teologické hloubky a srdečného přístupu rozkryjeme. Je to vzácný osobní dopis, ve kterém se snoubí víra, odvaha a láska.

Otevřeme poslední část výkladu epištoly Titovi. Konkrétně třetí kapitolu s textem, který křesťanskému životu dává jasný a nezaměnitelný směr: „Tato slova jsou spolehlivá a chci, abys tomu všemu neochvějně učil, tak aby ti, kdo uvěřili Bohu, snažili se vynikat dobrým jednáním“ (Tit 3,8).

Začínáme třetí kapitolu listu Titovi. Ukážeme si, jaký pořádek Bůh očekává v církvi. Podíváme se na náročné, ale důležité výzvy k vlídnosti a otevřeme téma znovuzrození a působení Ducha svatého v životě křesťana.

Jsme u druhé kapitoly listu Titovi. Zamýšlíme se nad tím, proč Pavlova slova mohou i dnes vyvolávat kontroverze, přestože nesou poselství Boží milosti o proměně lidského srdce. Dotkneme otázky věrnosti a důvěry v Boží vedení i v těch nejtěžších životních okolnostech.

Nahlédneme do textů Pavlova praktického a přímého učení určených pro život křesťanského společenství na Krétě. Minule jsme hovořili o stínech, které mohou dopadnout i na život církve, když se do něj vkrádá zlo, lži a povrchnost. Nyní uslyšíme o tom, co Pavel radí jako lék, a to způsobem velmi konkrétním a srozumitelným.

Minule jsme skončili u náročných požadavků na starší v církvi, které jsou důležitým měřítkem duchovní zralosti a charakteru. Tohoto tématu se opět dotkneme. Odpovědi nebudou černobílé, ale nabídnou prostor k přemýšlení.

Od časů, kdy apoštol Pavel napsal svou epištolu Titovi, uběhla dvě tisíciletí, ale její naléhavost a moudrost nepřestávají promlouvat do života církve i dnes. Vydáme do sborů na Krétě, kam byl Titus vyslán, aby „uvedl do pořádku, co ještě zbývá“.

Tentokrát se v pořadu Světem Bible zaměříme na list Apoštola Pavla Titovi – dopis, který je součástí tzv. pastýřských epištol. I přesto, že se jedná o osobní dopis, obsahuje mnoho hlubokých pokynů pro život církve, její správu a duchovní zrání.

S knihou proroka Ezechiele uzavíráme jednu z nejdramatičtějších prorockých výpovědí Starého zákona. Závěrečné kapitoly jsou nabité symbolikou, zaslíbením i varováním. Do babylónského vyhnanství Izraelského národa zazní slova naděje.

Prorocká kniha Ezechiel není určena pouze k letmému čtení, její výklad bývá často náročný. V dosavadních pořadech jsme prošli Ezechielova vidění i praktická poselství, která měl lidu předat. Nyní se vracíme zpět k izraelskému národu, k lidem žijícím v babylónském zajetí, kteří marně doufali v brzký návrat domů.

Kniha proroka Ezechiela shrnuje nejen dosavadní varování a volání k nápravě, ale přináší i nový rozměr Boží spravedlnosti a milosrdenství. Ezechiel se stává obrazem každého z nás, kdo byl povolán k tomu, aby nesl svědectví o Bohu – a to i v době, kdy lidé neposlouchají.

Ve výkladu starozákonní knihy Ezechiel se dostáváme k soudu nad mocnou starověkou říší. Budeme sledovat pád Egypta, jehož pyšný faraón se stavěl proti Hospodinu, stejně jako dříve Asýrie, Elam či Edóm. Naslouchejme hlasu proroka Ezechiela, který mluví nejen k dávným civilizacím, ale i k našim srdcím.

V předchozích dílech jsme sledovali Boží soud nad slavným přístavním městem Týrem. Nyní se pozornost přesouvá k jeho vévodovi – ke králi, jenž zosobňuje pýchu, vzpouru a touhu stát se rovným Bohu.

Pokračujeme v napínavé, ale i těžké pasáži Starého zákona, kde Ezechiel míří prorockými výroky proti Amónovcům, Moábcům, Edómcům, Pelištejcům a městu Týru. Boží soudy nad pohanskými národy, které obklopovaly Izrael, nejsou nijak příjemné, ale jsou naléhavým Ezechielovým svědectvím o Boží svrchovanosti.

V minulém dílu jsme sledovali, jak izraelský lid selhával v poznání své viny a zůstával vzdorný a zaslepený ve své pýše. Prorok Ezechiel tedy dostává od Boha nový úkol – svá poselství má lidem předávat jinak než dosud.

Příběhy proroka Ezechiele jsou zrcadlem, v němž se může spatřit každá generace. Ve Starém zákoně jeho hlas zní jako varovný zvon uprostřed národa, který ztratil směr. Skrze symboliku meče, věštby a soudního rozsudku nad Jeruzalémem i pohanskými národy budeme svědky, jak hluboko sahá lidská zkaženost a jak vážně Bůh bere neposlušnost.

V poselství knihy Ezechiel se nacházíme ve chvíli, kdy starší přicházejí za Ezechielem – hledají Boží vůli, ale Hospodin jim připomíná jejich hříchy. Přestože je vyvedl z Egypta a dal jim zákon vedoucí k životu, oni se od něj odvrátili. Bůh skrze Ezechiela promlouvá nejen k Izraeli, ale i k nám. Jeho slovo je živé a mocné, platné pro každou generaci.

Izraelité byli odvlečeni do babylonského zajetí, kde mnozí doufali v rychlý návrat. Bůh však skrze proroka Ezechiela ukazuje, že cesta k obnově vede jedině přes pokání a věrnost Hospodinu. Pořad nám pomůže pochopit souvislosti mezi tehdejšími událostmi a Božími principy platnými dodnes.

Prorok Ezechiel promlouval k izraelskému lidu v době jeho odpadnutí od Hospodina. Izraelité se klaněli modlám a následovali pohanské zvyky, čímž se vzdálili od svého Boha. Pán Bůh proto ohlašuje soud nad zemí, ale zároveň přináší naději na obnovu.

Varování, které Bůh skrze proroka Ezechiele adresoval Izraeli je aktuální a nadčasové téma. Boží vyvolený národ odpadl od Hospodina a začal sloužit modlám a falešným prorokům. Proto Bůh vyhlásil nad izraelskou zemí soud a skrze proroka varuje, že kdo se obrací k falešným prorokům, ponese stejný trest jako oni. Pořad se dotkne zodpovědnosti každého jednotlivce za svůj vztah s Bohem.

Izraelité často nedbali Božího hlasu, spoléhali na falešné proroky a doufali v klamné vize o budoucnosti. Uslyšíme, jak na tato odpadnutí od víry reagoval prorok Ezechiel. Budeme zkoumat hlubší význam jeho proroctví, ale také se zabývat také otázkou, jaký význam mají Boží soudy.

Prorok Ezechiel nás zavede do doby soudů. Svému lidu přináší varování - tvrdé, ale pravdivé slovo od Hospodina. Prorokuje proti vlastnímu lidu, který se vzdal pravého Boha a přijal falešné jistoty. Izraelité se utěšovali tím, že chrám v Jeruzalémě zůstane neporušený a že návrat do domoviny je blízko. Avšak Boží rozsudek byl jiný.

Přibližně šest set let před naším letopočtem se izraelský národ ocitl ve vážné krizi. Odpadl od Boha, vzdal se jeho přikázání, začal uctívat modly a naslouchat falešným prorokům. Bůh už skrze proroka Jeremiáše předpověděl zkázu Jeruzaléma, zničení chrámu a dlouhé zajetí. Těmto varováním se však lidé vzpírali. Proto posílá Bůh Ezechiela, aby svůj lid naposledy varoval.

Prorok Ezechiel byl spolu se svým lidem deportován do babylonského zajetí. Přestože Izrael zcela selhal ve své věrnosti Bohu, Ezechiel dostává úkol hlásat Boží slovo a varovat svůj lid před přicházejícím soudem. Ukazuje, že Boží milosrdenství se rozprostírá i přes soud.

Prorok Ezechiel byl povolán, aby hlásal Boží vůli, nikoli cizím národům, ale přímo svému lidu, který byl v babylonském zajetí. Ezechielova proroctví jsou často podávána prostřednictvím dramatických obrazů a Ezechiel přitom neustále zdůrazňuje, že tyto soudy jsou důsledkem odpadnutí izraelského národa od Boha. Kniha proroka Ezechiele není jen svědectvím o dávných událostech, ale přináší aktuální varování i pro nás.

Budeme rozjímat nad náročným úkolem proroka Ezechiele, který musel varovat svůj lid před důsledky odvrácení od Hospodina. Měl stál pevně a hlásal Boží pravdu – i kdyby ji nikdo nechtěl slyšet. Tento prorok nepřijal Boží slovo jen rozumem, ale srdcem a uchovával ho ve své duši.

Kniha proroka Ezechiela nás zavede do doby hluboké krize izraelského národa, kdy Jeruzalém padl pod útoky babylónského krále Nabuchodonosora a mnoho Izraelců bylo odvlečeno do zajetí. Boží lid čelil důsledkům své nevěrnosti a vzpoury proti Hospodinu. Přes dramatické události a prorocká varování je v knize slyšet poselství naděje a obnovy.

Ezechiel byl kněz, který však svou kněžskou službu nikdy nevykonával, protože žil v době, kdy byl Jeruzalém zničen, chrám vypálen a národ odvlečen do cizí země. Tato doba patří k nejtragičtějším kapitolám dějin Božího lidu. Přesto právě v této temné době izraelského národa začala Ezechielova prorocká služba.

V této kapitole najdeme text apoštola Pavla, který je jeho rozloučením, posledním přáním a závětí. Nahlédneme na jeho lidskost, osamělost a potřebu blízkosti přátel.

Víte, že Bůh dává obdarování každému, kdo se mu odevzdá? Služba není jen o lidských schopnostech, ale o Boží moci, která se projevuje skrze naše rozhodnutí. Zveme vás k zamyšlení nad tím, co znamená být věrnými Božími pracovníky a jakým způsobem odpovídáme na Boží povolání.

Nacházíme se v poslední kapitole, ve které apoštol Pavel volá nejen k evangelizaci, ale také k uvědomění, že naše činy a slova mají věčnou hodnotu. Přemýšlejte s námi o tom, co znamená být služebníkem, který vytrvale šíří Kristovu zvěst.

Osobní dopise apoštola Pavla jeho mladšímu spolupracovníkovi Timoteovi, sepsal během svého uvěznění v Římě. List je plný povzbuzení a výzev, jak čelit těžkostem a zůstat pevný ve víře. Připomíná, že Boží slovo není jen informační četba, ale skutečný nástroj k proměně života.

Tuto osobní a hlubokou epištolu napsal apoštol Pavel v době svého posledního věznění, s vědomím blížící se smrti. V ní shrnuje zásadní rady mladému Timoteovi i celé církvi ohledně víry, vytrvalosti a nebezpečí odpadlictví. V této části si ukážeme, jak církev čelí nejen vnějším tlakům, ale i vnitřním deformacím.

Apoštol Pavel popisuje znamení posledních dnů a varuje před odpadnutím některých lidí. Objasňuje negativní jevy, které budou doprovázet závěr církevního věku.

Co znamená očistit se od falešných nauk a usilovat o spravedlnost, víru, lásku a pokoj? Teolog John Vernon McGee nám pomůže rozkrýt hlubší význam těchto veršů z druhého listu Timoteovi. Ukáže, jak mohou ovlivnit náš každodenní život s Kristem.

Apoštol Pavel nás vyzývá nejen k víře, ale i k duchovní odpovědnosti. Zaměříme se důležitost správného zacházení s Písmem a jeho vliv na náš každodenní život. Společně objevíme, jak se Boží slovo může stát pevným základem našeho života.

Navážeme na minulé téma, kde jsme si připomněli tři obrazy křesťanského života – vojáka, závodníka a rolníka – a zaměříme se na jejich hlubší smysl. I když byl Pavel vězněn, prohlašuje, že Boží slovo není spoutáno, a svědčí o jeho nepřemožitelnosti. Historie ukazuje, že žádné lidské síly nezastavily šíření evangelia a výzva k jeho hlásání trvá i dnes.

Zaměříme na obraz křesťana jako vojáka, sportovce a rolníka – příměry, které apoštol Pavel použil k popisu duchovního života. Vysvětlíme si, co znamená bojovat dobrý boj víry, a jak běžet závod podle pravidel.

Tento jedinečný dopis apoštola Pavla, psaný z římského vězení, přináší naléhavou výzvu k věrnosti v kázání, vyučování a životě podle Božího slova. Budeme přemýšlet nad tím, jak může Boží slovo proměnit naše srdce a životy.

Nacházíme se v první kapitole a navazujeme na slova apoštola Pavla k Timoteovi: "Nestyď se tedy vydávat svědectví o našem Pánu..." (2. Tim. 1:8) Pavel, vězněný kvůli hlásání Krista, se nestydí za evangelium – ví, komu uvěřil. Upozorňuje na rizika odpadnutí, ale i na věrnost těch, kdo s ním sdílí víru.

Apoštol Pavel, povolaný Bohem ke zvěstování života v Kristu, píše svému milovanému synu ve víře Timoteovi. Zdůrazňuje Boží zaslíbení a připomíná, že je přijímáme jedině vírou. Oslovuje Timotea s přáním milosti, milosrdenství a pokoje, čímž ukazuje jejich hluboké pouto. Vzpomíná na jeho slzy a touhu opět se setkat.

Apoštol Pavel předává mladému spolupracovníkovi Timoteovi rady ohledně vedení církve, věrnosti učení a duchovní kázně. Apoštol Pavel velice toužil, aby věřící lidé žili v plném vztahu s Pánem Ježíšem, toužil po tom, aby ho všichni lidé poznali jako svého osobního spasitele.

V závěrečné, 6. kapitole, nás apoštol Pavel provede praktickými otázkami každodenního života věřících. Zaměří se na vztahy mezi nadřízenými a podřízenými a varuje před pýchou a láskou k penězům. Jak se postavit k bohatství a bojovat dobrý boj víry?

Zaměříme na vedení církve. Budeme společně hledat, jaké principy utvářely první křesťanské sbory a jak je aplikovat v dnešním životě. Biblický text nás povede k pochopení úlohy starších, jejichž vedení má být založeno na duchovní a morální integritě.

Po teologických a organizačních otázkách se apoštol Pavel dostává k běžným vztahům mezi věřícími. Jeho pokyny zůstávají aktuální i dnes, kdy často řešíme otázku správné pomoci a odpovědnosti v rámci církevního společenství.

Zaměříme se na 1. list Timoteovi, konkrétně na 4. kapitolu od 6. verše. Apoštol Pavel zde vyzývá Timotea k věrnosti pravé nauce a varuje před falešnými učeními. Zdůrazňuje důležitost duchovního růstu, který přináší užitek nejen pro tento život, ale i pro věčnost.

Apoštol Pavel píše Timoteovi, mladému, ale zkušenému pracovníkovi v církvi, který čelí výzvám vedení efezského sboru. Dává mu konkrétní pokyny k ochraně pravého učení a správnému chování. Zmiňuje také problematiku pokrytectví a přetvářky těch, kdo vědomě překrucují Písmo.

V uplynulých dnech jsme se zabývali biskupy a diakony v církvi, dnes dokončíme 3. kapitolu. Společně budeme sledovat Pavlova slova o církvi jako sloupu a opory pravdy.

Ponoříme se do úvahy o starších v církvi a zaměříme se hlavně na postavení diákonů – služebníků v Božím díle. Písmo nám přibližuje jejich charakter, který se nemá řídit lidskými měřítky, ale Božími zásadami.

Tentokrát se zaměříme na otázku biskupství a duchovní odpovědnosti v církvi. Apoštol Pavel zdůrazňuje, že touha po této službě je krásným úkolem, ale klade na starší církve vysoké morální i duchovní nároky.

Apoštol Pavel se věnuje významu veřejné modlitby a otevře téma postavení mužů a žen v církvi. zamýšlí nad modlitbou a postavením mužů a žen v církvi. Zaměří se na to, jaký význam má podřízení, a zajímavě odkazuje až na stvoření člověka.

Minule jsme zakončili první kapitolu, v níž apoštol Pavel zdůrazňuje význam čisté víry, varuje před falešnými naukami a vyzývá k pevnosti ve víře. Tady otevřeme druhou kapitolu, kde se apoštol Pavel zamýšlí nad významem modlitby, autority a pravé víry. Ukážeme si, že Kristus je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi, který za nás dal svůj život jako výkupné.

Apoštol Pavel v této pasáži hovoří o důvěře, kterou mu Pán svěřil, a vyjadřuje vděčnost za Boží milost. Připomíná své předchozí pronásledování křesťanů a zdůrazňuje, že Kristus přišel zachránit hříšníky – což se na něm samotném projevilo jako příklad pro všechny, kdo uvěří. Zaměří se na význam služby, duchovního růstu a na věrnost v povolání.

Budeme zkoumat význam správného učení v církvi, důležitost apoštolské nauky a varování před bludy a prázdnými řečmi. Apoštol Pavel se zaměřuje na správné učení a vedení církve. Varuje před odchylnými naukami a odmítá falešná evangelia, která vedou k duchovnímu úpadku.

Autor textu, apoštol Pavel vystupuje s autoritou danou samotným Kristem, a ve svých listech klade důraz na Boží milost a ospravedlnění z víry. Přestože byl dříve pronásledovatelem církve, Boží povolání z něj učinilo jednoho z nejvýznamnějších učitelů křesťanské víry. V tomto výkladu se zaměříme na to, jak Boží milosrdenství překonává lidskou nedostatečnost a jak nás vede k jistotě spásy v Ježíši Kristu.

Otevře novou biblickou knihu. V Novém zákoně nalistujeme epištolu 1. listu Timoteovi, pastýřský list apoštola Pavla. Budeme se věnovat klíčovým tématům této epištoly a celkovému přehledu tohoto druhu dopisů adresovaných mladým kazatelům.

Jeremiášův žalozpěv nad zničením Jeruzaléma zachycuje nejen smutek nad fyzickou ztrátou, ale především duchovní rozměr této tragédie. Jde o zatvrzelost obyvatel města, kteří odmítli Boží výstrahy. Odpadnutí od Boha mělo svůj důsledek – babylónské zajetí a zpustošení svatyně.

Text knihy Pláč navazuje na rozsáhlé proroctví proroka Jeremiáše. Jeremiáš měl za úkol varovat Izrael před Božím soudem za jeho neposlušnost. I přes jeho výzvy k pokání lidé odmítli Boží slovo, což prorokovi přineslo hluboké zklamání a bolest. Kniha je prorockým nářkem nad zkázou Jeruzaléma, ale zároveň i poselstvím o Boží spravedlnosti a věrnosti.

Jeremiášovo proroctví se naplnilo s úžasnou přesností, což potvrzují i historické záznamy. Hříchy Izraele přivedly národ ke zkáze, pádu Jeruzaléma. Izrael však nezůstane zapomenut – Hospodin vysvobodí svůj lid, protože Boží věrnost zůstává. Hospodinův soud se nyní obrátí proti Babylónu, mocnosti, která se pyšně vyvyšuje. Připomeneme si, že lidská moc je pomíjivá, ale Hospodinovo slovo trvá navěky.

Boží slovo se skrze proroka Jeremiáše tentokrát obrací k národům, jež obklopovaly Izrael – od Damašku až po mocný Babylón. Teolog John Vernon McGee nám pomůže porozumět těmto proroctvím a ukáže jejich naplnění v dějinách.

V knize Jeremiáš Hospodin promlouvá skrze proroka k Moábcům, Amónovcům a Edómcům. Těmto národům, které jsou potomky biblických postav Lota a Ezaua, Bůh připomíná jejich duchovní selhání a předpovídá zánik. Odsuzuje jejich pýchu a vzpouru proti Bohu, ale zároveň nabízí naději.

Pokračujeme v putování knihou proroka Jeremiáše. Společně s teologem Johnem Vernonem McGeem se podíváme na prorocká slova, která Jeremiáš vyslovil nejen k Judejcům, ale i k Egyptu a dalším národům. Judejci doufali, že Egypt jim poskytne bezpečné útočiště před babylonskou hrozbou. Ale Boží varování ukazuje, že spoléhat na lidskou sílu je marné. A tak národy znovu čelí Božímu soudu.