Jakub Lofítek
Narodil jsem se v roce 1991 do úplné rodiny, necelé dva roky po mé sestře. Své dětství i dospívání jsem prožil v Paskově, malém městě mezi Ostravou a Frýdkem-Místkem. Než budu povídat více o sobě, rád bych vám řekl něco o svých rodičích.
Táta a jeho tři bratři byli v rodině Lofítkových třetí generací křesťanů. Máma byla ve své rodině první generací křesťanů následujících Ježíše. Byla dokonce úplně první ve své rodině. Evangelium, dobrou zprávu o Ježíši, jí řekla věřící kamarádka z protějšího bytu, která ji pozvala i na setkání mládeže. Mých rodičů si vážím, jsem za ně Bohu vděčný a jsou mi příkladem zejména ve své pohostinnosti, štědrosti a vytrvalých modlitbách.
Vyrůstal jsem v prostředí, kde se nás rodiče snažili vést k Bohu, ke čtení Bible, ke společným i osobním modlitbám. Ve společenství církve jsme navštěvovali besídku, dorost a poté i mládež. Toto všechno z nás ale automaticky křesťany nedělá. Vlastně křesťany možná ano, ale ne následovníky Ježíše Krista.
Besídku (tedy nedělní školu pro děti) jsem navštěvoval rád, protože na bohoslužbách mě to nudilo. Doma jsme měli velkou obrázkovou Bibli, která mi přirostla k srdci. Rád jsem poslouchal i četl hlavně starozákonní příběhy. Za to období jsem vděčný, protože jsme doma až do mých 12 let neměli počítač a tak jsem si uměl na čtení Bible i jiných knih vyhradit dost času.
První větší duchovní posun v mém životě nastal v 11 letech na jednom letním táboře. Byl tam s námi i jeden Angličan, který měl na starost vyučování z Bible. Nepamatuji si, o čem přesně mluvil, ale vím, že během posledního večera v závěru připojil i výzvu: „Kdo by chtěl pozvat Pána Ježíše do svého srdce, ať přijde dopředu“. Vystartovalo asi 5-6 dětí a mezi nimi k mému překvapení i já. Stalo se však něco zvláštního. Modlili se pouze vedoucí, dokonce nám potřeli čelo kapkou oleje a pak nám řekli, že jsme přijali Pána Ježíše a že si můžeme jít zase sednout. V noci mi to vrtalo hlavou a nechápal jsem to. Myslel jsem si, že pro to, abych přijal Ježíše jako svého Zachránce a Pána, se musím modlit hlavně já sám. Další den jsem přijel domů a oznámil jsem rodičům, že jsem přijal Pána Ježíše do svého života. Když se mě ptali, jak k tomu došlo, popsal jsem jim to a byl jsem vděčný, když se mě nakonec zeptali, jestli si myslím, že stačí, aby se za mě modlili druzí. Odpověděl jsem, že ne a oni na to, jestli se chci modlit já sám. Tak jsme si v jídelně klekli a já jsem pozval Pána Ježíše do svého srdce a prosil ho, aby mi odpustil mé hříchy a očistil mě. V té době jsem už věděl, že slovem hřích je myšlena každá zlá věc, kterou jsem kdy udělal a která se Bohu nelíbí. Pamatuji si dodnes, že jsem poté brečel radostí, což u mě nebylo a není běžné. Nevěděl jsem ale, co všechno se tímto rozhodnutím mělo stát nebo dokonce změnit v mém životě. Svoji víru v Ježíše jsem nijak aktivně nesdílel, a tak ve škole o mně věděli nanejvýš to, že jsem křesťan.
Přišlo období puberty. Abych byl frajer jako ostatní, zkoušel jsem kouřit, ale vnitřně jsem věděl, že je to špatné. Jednou jsem se z toho pozvracel a to byl díky Bohu konec mé cigaretové epizody. Začal jsem si více všímat i děvčat okolo sebe a také toho, že mám vnitřní touhu po intimitě, i když bych to tehdy takto nepojmenoval.
Od dětství jsem založením introvert a moje samotářská povaha a neschopnost řešit své problémy s někým dalším mě časem dovedla k závislosti. Téma sexuální výchovy se moc neprobíralo ani doma ani ve škole, tak jsem se začal vzdělávat sám - na internetu. Nicméně o něm platí to samé, co o ohni - je dobrým sluhou, ale zlým pánem. Objevil jsem masturbaci a internetové stránky s erotickým, později i pornografickým obsahem a ač jsem se vnitřně bránil si to přiznat, vypěstoval jsem si na tom postupem času závislost.
Co se týče našich proher a pádů, neříkám, že je potřeba mluvit o každém detailu, ale je dobré říci náš konkrétní problém, abychom také mohli sdílet, jak jsme hledali cestu ven, co nám pomohlo a kde jsme teď. Pán Bůh nás stvořil jako celistvé bytosti včetně naší sexuality. Naše vášně a touhy však máme držet na uzdě a máme jim dávat prostor ve správných vztazích a správných mantinelech.
Nějakou dobu jsem tedy žil ne dvojím, ale rovnou trojím životem - v církvi poslušný, ve škole nadaný, ale doma uzavřený a závislý na věcech, které mě ničily a vzdalovaly od Boha. Zhruba v 16 letech, při čtení Bible, mě oslovil novozákonní biblický text z Jakubova dopisu.
„Mějte z toho jen radost, bratři moji, kdykoli upadáte do různých zkoušek. Víte přece, že zkoušení vaší víry přináší vytrvalost. Nechte však vytrvalost dozrát, abyste byli dokonalí a úplní a nic vám nescházelo.“ Jakub 1,2-4
V té době jsem moc neviděl rozdíl mezi zkouškou víry a pokušením – pro mě to mělo stejný význam.
Vůbec jsem neměl radost, že upadám do „zkoušek“ (které ve skutečnosti byly pokušeními). Zkoušení mi nepřinášelo vytrvalost, ale jeden pád za druhým. Pokračoval jsem ve čtení 1. kapitoly.
„Když je však někdo pokoušen, ať nikdy neříká, že to pokušení je od Boha. Jako Bůh nemůže být pokoušen zlým, tak také sám nikoho nepokouší. Když je někdo pokoušen, vždycky jej vleče a vábí jeho vlastní chtíč. Chtíč, jakmile počne, rodí hřích a hřích, když dospěje, plodí smrt.“ Jakub 1,13-15
Věděl jsem, že text mluví o mě, že jsem ve svém životě vlečen a váben vlastním chtíčem. Klekl jsem si k posteli tak jako už mnohokrát předtím a zase v pláči jsem volal k Bohu a prosil ho o odpuštění.
Necelý rok nato jsem se rozhodl jít ke křtu a začal jsem se více zapojovat ve službě v církvi. Poznal jsem na sobě jeden z rozdílů starého a nového života spočívající v tom, že dříve mi byli lidé mimo moji rodinu víceméně ukradení, kdežto Ježíš mi svým příkladem ukázal na to, že mám druhým sloužit. A skutečně jsem v tom našel a nacházím radost a naplnění.
Od roku 2009 jsem začal jezdit na MULTICAMP (mládežnické konference Křesťanských sborů). Na jedné z nich jsem se rozhodl využít služby duchovních poradců a jednomu člověku jsem svěřil své životní pády. Co mě překvapilo, bylo to, že mě neodsoudil, ale povzbudil. Naslouchal mi a modlil se se mnou. Od té doby jsem věděl, že mám za kým jít. Přiznat to Bohu byla jedna věc, ale jít s tím ven před nějakým člověkem a být otevřený bylo pro mě daleko těžší.
Když jsem se modlil za svou budoucí manželku, uvědomil jsem si, že nemohu a ani nechci žít v hříchu a zároveň být ve vztahu s dívkou, se kterou bych chtěl vstoupit do manželství. Ježíš mi dal a dává milost a sílu k proměně, i když je to dlouhodobý proces. Vnímám, že je to On sám, kdo dává sílu vítězit nad pokušeními. Bible mi potvrzuje, že jsem Boží dítě, že se na mě Pán Bůh dívá skrze Ježíše Krista a že má moc mě z mých pádů pozvednout. Dokud žijeme v těle, boj mezi tělem a duchem nepřestane. Nemá to však pro mě být smutným konstatováním, ale výzvou k životu v čistotě.
Od května roku 2022 jsem se připojil k týmu Rádia 7. Nemohu říct, že by to bylo moje vysněné povolání, ale čím více poznávám náplň práce redaktora a moderátora, a také tým spolupracovníků, přirůstá mi to víc a víc k srdci. Postupně se učím pracovat s redakčními programy, technikou ve studiích, ale také s vlastním dechem i hlasem. V rádiu 7 před několika lety pracovala moje starší sestra Zuzka, ale v té době jsem o něčem podobném nepřemýšlel. V průběhu let jsem Rádio 7 navštívil několikrát jako host a i přes trému to byly pozitivní zkušenosti. Zhruba před rokem a půl jsem začal intenzivněji přemýšlet o změně zaměstnání a taky se za to více modlit. Jednotlivé dílky skládačky začaly do sebe zapadat, když technik Rádia 7 Dan Zeman vyvěsil v církvi, které jsme oba dva součástí, leták s nabídkou práce v Rádiu 7. Moje přemýšlení i modlitby začaly jít konkrétním směrem. Rozhodl jsem se na nabídku zareagovat a výsledkem je, že jsem součástí týmu. Beru to jako Boží vedení i velké požehnání v jednom.
Bůh je dobrý, je věrný, je plný lásky a odpuštění, je trpělivý! Stojí zato s ním žít! A stojí zato žít pro něj!