Čím je pro tebe práce v rádiu?

V tento moment především výzvu vyzkoušet něco nového. Jsem člověk, který se živí přemýšlením a formulováním myšlenek (učím na vysoké škole), a věřím, že je to i můj talent… Takže výzvou je předávat dobré myšlenky jasně a srozumitelně a tím být také užitečná lidem kolem sebe a Božímu dílu.

Popiš nějaký zlomový bod na tvé cestě k Bohu.

No, neuvědomuji si, že by některý byl skutečně zlomový, protože jsem se pro Krista rozhodla ve velmi raném věku a pamatují si to jen rodiče. Co následovalo, byl takový jakýsi vytrvalý postup Jeho směrem s různými lepšími nebo ne tak skvělými obdobími. Ale celkem nedávno jsem si uvědomila, jak pro mě modlitba přestala být něčím, co jen dělám v určený čas sama nebo s jinými, ale je to něco, co je také stálou součástí mého myšlenkového světa. Bylo to velmi radostné uvědomění, ale žádný velký zlom, prostě si myslím, že jsem do té fáze dorostla.

Jak odpočíváš?

Různě. Čtu a šiju patchwork. Občas dokonce vyběhnu i do zahrady a pokouším se něco vypěstovat… Chodím na dlouhé procházky po vesnici, kde bydlím.

Jak už to ve svědectvím bývá, začíná rodinou. Ta moje byla vytvořena dvěma čerstvě obrácenými mladými lidmi, kteří se vzali a rozhodli se  své děti vychovávat křesťanským způsobem. Po mém narození postupně do rodiny přibylo dalších pět dětí a z nich se postupně stali lidé ve středním věku. Můj otec založil sbor a více než dvacet sedm let pracoval jako pastor, matka strávila sedmnáct let na mateřské dovolené a pak se vrátila ke své původní profesi zdravotní sestry. Otec odešel ze svého pastorského místa před rokem a teď je ředitelem konferenčního centra a hotelu. Sourozenci, kromě dvou nejmladších, mají za sebou vysoké školy i svatbu.

Byli jsme vychováváni v  konzervativním prostředí, nicméně s určitou svobodou projevu – otázky i diskuse byly povoleny, což v šesti dětech někdy znamená velmi zajímavé a rozhodně dramatické nedělní obědy.

Osobně jsem vždycky věděla, že Bůh existuje a byla jsem velmi malá, když jsem se z nedělní besídky vrátila a tvrdila, že jsem ztracená ovečka a Pán Ježíš mě našel. Tento příběh předávám tak, jak jsem ho přijala, protože si to nepamatuji. Nepamatuji se ani, že jsem se asi ve věku pěti let začala modlit v jazycích a údajně se modlila i za svoji mladší sestru a ta se také začala modlit v jazycích. Jen matně si vzpomínám, že jsem se ve dvanácti letech nechala pokřtít. Modlitby v jazycích mi zůstaly a o svém rozhodnutí pro Krista jsem v hloubi srdce nikdy nepochybovala. Moje víra se ale v průběhu života mění a zraje. Na gymnáziu jsem v častých diskusích svou víru obhajovala, a díky nim jsme si musela promyslet a ujasnit některé námitky mých spolužáků vůči víře a vyjasnit si je – pro sebe i kvůli nim. Další Boží škola mě čekala na vysoké. Když jsem končila magisterské studium, nějak jsem při psaní diplomky zanedbala otázku duševní hygieny a skončila na půl roku v depresích. V té době jsem měla jiné otázky než tehdy na gymnáziu, ale znovu jsem si uvědomila, že je to Ježíš, kdo má slova věčného života. Můj příběh není otázkou náhlého a zázračného obrácení, ale spíše zachovávání věrnosti v klíčových momentech a, díky Bohu, růstu.

O téměř další dekádu dál je to stále Kristus, komu sloužím. Moje sklony a obdarování se odráží v mém pracovním životě – učím na vysoké škole mezinárodní vztahy – a zároveň mě naplňuje předávat to, co jsem se naučila o Božím slově jiným lidem tam, kde to pomáhá směřovat a přispívat k jejich růstu. Když dostanu příležitost, sloužím slovem. Ve svém předchozím sboru jsem dělala i spoustu jiných věcí, protože byl malý, ale Boží slovo je to, co mě naplňuje nejvíc.

Asi i proto je pro mě Rádio 7 přirozené prostředí. Seznámila jsem se s ním, když tam můj otec začal jezdit a nahrávat různé příspěvky – biblická zamyšlení a úvahy a pak také rozhovory o misii v Africe. Občas se i někteří redaktoři objevili, aby nahráli svědectví v našem sboru nebo prezentovali svoji práci. A tak jednou slovo dalo slovo a stal se ze mě externí moderátor. Původně jsem si myslela, že u toho poznám spoustu nových lidí, což je sice pravda, ale obvykle mimo studio. Moderování je osamělá disciplína. Vy, vaše myšlenky, pultík, počítač, a černý mikrofon. Ale pak vám někdo zavolá do studia nebo napíše SMS a vy víte, že na druhé straně jsou lidé a poslouchají. No a když mi pak přijdou do rukou ohlasy posluchačů, tak vím, že jsou konkrétní lidé, kterým jsem mohla posloužit a oni si toho cení.

Abyste šli a ovoce nesli…

„Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem si vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce, aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu.“ (Jan 15:16)

Verš, který své pubertální a nejistotou zmítané vnučce přinesla babička z vánočního shromáždění v roce 1989. V té době jsem ještě Bohu nepatřila a veršík někam odložila. Patřit „někam“ jsem ale zoufale toužila… Mé dětství i dospívání byla zatíženo představou, že pro tento svět nejsem ani dost hezká, ani dost dobrá. Že není důležité, co si myslím nebo přeju, co prožívám, ale to, abych se chovala podle nějakých pravidel, kterým jsem ani dobře nerozuměla. A hlavně, že navenek musí všechno vypadat správně.

O Bohu mi vyprávěla právě tato babička. Jezdívala jsem k ní na prázdniny a ona mě brávala do křesťanského shromáždění. Věřila jsem jí a vlastně ani v pubertě, kdy jsem se snažila Boha vytěsnit z mého života a hlavně mé mysli, jsem věřit nepřestala. Představa, že je nade mnou někdo vyšší, někdo, kdo řídí tento svět, mi byla velmi přirozená a já jen čekala na správný impulz.A ten přišel prostřednictvím mé kamarádky z gymplu. Řekla mi, že uvěřila a jestli nechci taky. Její svědectví vlastně ani nebylo svědectvím, protože ona sama toho o Bohu příliš nevěděla. A jak jsem později zjistila, věděla toho mnohem méně než já, vždyť neměla tu babičku, která by jí o Bohu vyprávěla, která rozsévala…

K protržení hráze stačilo malinké naťuknutí. Přišlo do mého nejistého, neukotveného srdce a pomohlo mi nastartovat mou cestu za Bohem. Pomohlo mi udělat mé nejdůležitější životní rozhodnutí. Když teď vzpomínám na kamarádčina slova, říkám si, že naše svědectví opravdu nemusí být dokonalá. Mým největším problémem nebylo uvěřit v Boha. Víra pro mě byla něčím přirozeným a touha poklonit se před svým Stvořitelem a Bohem něčím, s čím jsem v hloubi duše velmi souzněla. Zatížena nejistotou a pocitem vlastní nedostatečnosti jsem ale dlouho nedokázala uvěřit, že Bůh se mnou počítá, že mám své místo v církvi, Boží rodině, a mám co dát. Bylo pro mě těžké přijmout, že i já mohu přinést „ovoce, které zůstane.“ On věděl, proč mi dal tento novoroční verš. Věděl, že to budu potřebovat. A postupně mě s láskou ujišťoval o mé hodnotě pro Něj, pro lidi, pro církev. Započal proces, který nekončí, a já se po malých krůčcích posunuji kupředu.

Největší pomocí na této cestě je můj muž. Jeho láska bez nároků a podmínek, jeho nadšení z mých ztřeštěných nápadů, jeho podpora ve všem, co dělám, a jeho pravdivá zpětná vazba je pro mě tím nejlepším lékem.Manželství s mým mužem nejlépe vystihuje známé rčení, že protiklady se přitahují. Začalo hlubokým přátelstvím, ze kterého se jen pozvolna vyvinula láska. Jsme opravdu snad ve všem odlišní a naše různost je pro nás požehnáním a obohacením jen tehdy, když my přidáme svůj podíl. Od začátku našeho vztahu víme, že harmonie a soulad nepřichází zadarmo, že za něj musíme bojovat. Bez našeho úsilí, komunikace, ochotě naslouchat, bez úcty k druhému, tolerance a lásky prostě nemáme šanci.

Dříve než jsem se pro mého muže rozhodla, jsem velmi toužila po potvrzení, že on je opravdu ten pravý. Volala jsem tenkrát k Bohu mnohem usilovněji, než kdy dřív, a Pán Bůh mi odpověděl. Nedělá to takto jasně a zřetelně často, vlastně jen velmi zřídka. Tehdy to ale udělal. Odpověděl mi. Řekl, že mi na mou otázku nikdy odpověď nedá. Že mi dal všechno, co potřebuji, k tomu, abych se rozhodla. Že bude se mnou, i když se rozhodnu pro něj nebo ne. Muselo to ale být moje rozhodnutí, za které jsem nesla plnou zodpovědnost jen já sama. A já už teď moc dobře vím proč. Není to vždy snadná cesta. Ale postupně jsme se naučili využívat naše rozdílné povahy, pohledy, zázemí a zvyky jako dar. Nebojujeme, ale spolupracujeme. A jsme nesmírně vděční jeden za druhého. Jsme vděční za to, že Bůh je v tom s námi, ale víme, že bez naší každodenní práce to nejde.

Můj muž nesmírně toužil po rodině, po dětech. A jedno ze zaslíbení, která od Boha ještě před manželstvím dostal, byl verš: „Dítky tvé jako mladistvé olivoví vůkol stolu tvého…“ (Žalm 128:3) Když teď sedíme s našimi třemi nádhernými dětmi u stolu a hodiny a hodiny povídáme, hrajeme, čteme… máme tento verš neustále na mysli. A vysíláme k Bohu z hloubi duše slova díků. Nedokážu si představit nic krásnějšího.

Když jsme vstupovali do manželství, jedním z našich hlavních přání a snů bylo, aby náš dům byl oázou Božího království. Snad se nám to i daří. Byla bych moc ráda, kdybychom toto obdarování i předsevzetí ještě více naplňovali a rozvíjeli. Přála bych si, aby naše rodina mohla být útočištěm, místem odpočinku a přijetím pro mnoho lidí. Náš domeček se nachází na kopci, je to překrásné místo, které jsme si vybrali. Je to vlastně takové další úžasné svědectví o Božím působení v našich životech. Bydleli jsme ve městě a toužili po životě na vesnici, blíž přírodě. Jednou jsme se vraceli z výletu do blízkého okolí a stáli na rohu pozemku, kde dnes bydlíme, pozorovali překrásnou, do zlatova se barvící scenérii a říkali si, že bychom na takovém místě rádi bydleli. Proč zrovna tento pozemek unikl bedlivému hledání místních obyvatel a ležel v jedné malé realitní kanceláři zcela nepovšimnut dlouhé měsíce, aby se objevil v pravý čas, víme jen my. Víme a děkujeme.

V současné době využíváme náš dům opravdu naplno. Manžel už mnoho let pracuje z domu a já jsem po dlouhém hledání dospěla k rozhodnutí odejít ze školství a pomáhat mu ve firmě. V současné době také učíme naši nejmladší dcerku doma. Jsme moc rádi, že mohu věnovat svůj pedagogický um vlastnímu dítěti. Domácí škola je pro mě obrovskou, zcela novou pedagogickou zkušeností i školou. Kromě toho pracuji v dětské službě v církvi a teď nově vypomáhám i v Rádiu 7.

Pozvání podílet se na tomto nádherném projektu jsem dostala před rokem a půl. Zkoušela jsem načítat a postupně jsem se dostala k moderování. Stále se učím a vím, že je přede mnou ještě dlouhá cesta a spousta práce s trémou, hlasem, technikou i vlastním projevem. Jsem tam ale moc ráda a přijímám tuto příležitost jako dar. Těším se na nové zkušenosti a s opravdu obrovským obdivem pozoruji stálé pracovníky v Rádiu, jejich zápal, profesionalitu i vytrvalost. Jsem vděčná za tento nový kolektiv různorodých lidiček, kteří vstoupili do mého života, raduji se z toho, že mohu být součástí tohoto Božího díla. Abyste šli a ovoce nesli….

Když se ohlédnu zpátky na těch 30 let života s Bohem, nemohu než děkovat za to, že si mě vyvolil, že se mnou počítá a také… že to se mnou nikdy nevzdal.

Vyrostla jsem v křesťanské rodině. Takhle, řekla bych, začínají svědectví mnohých z nás porevolučních dětí. Když jsem přemýšlela, jak svou cestu s Bohem popsat, připadalo mi, že nebude znít příliš zajímavě, protože nemůžu nabídnout jeden zásadní okamžik, který by o mém následování Ježíše rozhodl. Ale protože jsem jakoukoli myšlenku na přikrášlování svého příběhu rychle zahnala, rozhodla jsem se pokusit zaznamenat alespoň některé jeho kapitoly tak, jak je jeho autor psal. Nebo alespoň tak, jak si je pamatuju.

I když to tak nemusí na první pohled vypadat, děti křesťanských rodičů to v některých ohledech nemají úplně jednoduché. Právě ten zlomový okamžik na ose jejich života s Bohem často chybí. A pak se může stát, že se cítí tak trochu ochuzení o tu nevšední zkušenost, která by možná dodala jejich víře větší jistotu do jejich vlastního rozhodování. Já si ale čím dál víc uvědomuju, jak moc jsem vděčná za to, že jsem s vědomím toho, že mě někdo stvořil s nějakým záměrem, že mě někdo bezpodmínečně miluje a že se nemusím spoléhat na svoje vlastní síly a schopnosti, mohla žít už od samého začátku.

Narodila jsem se roku 1996 mladým manželům - dvěma lidem, které Bůh ze vzdálených koutů země přivedl do Brna, kde po úspěšném zakončení studia neplánovaně zakotvili. Oba jako vysokoškoláci vydali svůj život Bohu, a tak jsem mohla už od miminka vyrůstat v prostředí, kde byl Ježíš na prvním místě. A i když mí rodiče nejsou dokonalí a občas udělají nějakou tu chybu, tak se s Boží pomocí vždycky snažili být pro mě a později i mé tři mladší sourozence dobrým příkladem. Už od útlého věku nás vychovávali podle biblických hodnot a vedli nás ke způsobům chování, které jako křesťané považovali za správné. Bylo pro mě důležité, že jsem v rodičích vždycky měla někoho, komu jsem důvěřovala, koho jsem se mohla na cokoli zeptat a s čímkoliv se svěřit, ať už se to týkalo víry nebo něčeho jiného. A přitom nás utvrzovali, že nás budou mít vždycky rádi. Díky nim nebylo pro mě těžké představit si Boha jako otce, který miluje své děti bezpodmínečně a který si pro ně přeje to nejlepší, i když to není vždycky jednoduché a i když to tak jednomu ne vždycky od začátku připadá.

Je jasné, že rodina hrála a hraje v mém hledání a následování Boha významnou roli. Kromě té biologické jsem už od malička mohla být součástí rodiny duchovní – církve. Bylo pro mě důležité mít kolem sebe lidi, kteří mě na mé cestě doprovázeli a podporovali. Bylo pro mě důležité, že mi už od dětství umožňovali spolupracovat na Božím díle, čímž mě ujišťovali v tom, jak jsem pro Něj hodnotná, ať jsem jakkoliv mladá nebo stará.

Takzvanou modlitbu spasení jsem se už v dětství modlila hned několikrát. K faktu, že je církev pro můj křesťanský život důležitá, přidává skutečnost, že daná modlitba z mých úst poprvé zazněla během vánočního programu, který naše společenství každoročně chystá pro babičky a dědečky v jednom z brněnských domovů důchodců. Paní, která vystoupení pro důchodce připravuje, vždycky na jejich konci shrne evangelium a vyzve ty, kteří o to stojí, aby se s ní modlili a přijali Ježíše jako svého pána a spasitele. A tak jsem se k nim někdy v předškolních letech taky upřímně připojila.

Za definitivní rozhodnutí pro Ježíše považuji svůj podpis v malé bibličce "gedeonce", kde na zadní stránce může čtenář vyznat, že věří v to, že z něj Ježíš zemřel. Přesným datem nedisponuji, protože důkazní materiál byl k mé lítosti nenávratně ztracen. Ale myslím, že mi bylo něco kolem 8 let, když jsem si jednou večer podpisové stránky všimla a uvědomila si, čemu věřím a že to můžu a chci takto písemně zaznamenat.

Jedním z průvodních znaků, kterých je možné si povšimnout na mnoha nově uvěřivších, bývá i pouhým okem pozorovatelná změna jejich vystupování či chování a jejich celkového působení. I oni sami jsou si obvykle různých změn vědomi, protože jejich život bez Boha a život s Ním často podstatně kontrastují. Já jsem s Bohem žila vlastně vždycky, přesto ale určitý okamžik nějaké změny do mého života přinesl, aniž bych si to tehdy plně uvědomovala.

Když mi bylo 14 let, nechala jsem se během jedné naší sborové dovolené pokřtít. Brala jsem to jako takový další logický krok. Věřím v Boha, věřím, že za mě Ježíš zemřel, tak proč bych to neudělala teď, proč bych nestvrdila před lidmi, že Ho chci následovat. Chci se mu cele vydat. Spousta lidí, kteří se křtí podobně brzy anebo ještě dřív, pak přemýšlí nad tím, jestli jejich rozhodnutí bylo dostatečně vážné. Ale i přesto, že jsem se párkrát zamýšlela nad tím, jak bych asi vnímala křest o pár let později, nikdy jsem toho nelitovala. Byl pro mě vždycky něčím, k čemu jsem se mohla vracet, rozhodnutím, na kterém jsem stála i ve chvílích, kdy jsem se třeba necítila Bohu úplně nejblíž. Po křtu jsem taky od Boha dostala jeden biblický verš, který mě stále provází a ujišťuje o Jeho blízkosti. Ten večer jsem taky cítila Boží přítomnost jako nikdy předtím. On ke mě mluvil a dotýkal se mého srdce. Takové chvíle se těžko popisují, protože bývají hodně osobní a těžko uchopitelné.

Za rozdíly doby předkřestní a pokřestní jsem se ale pořádně ohlédla nejspíš až v maturitním ročníku. Tehdy jsem o Bohu a všemožných otázkách své víry a života s Ním denně mluvila se svou dlouholetou spolusedící. Troufám si tvrdit, že naše rozhovory měly přínosy pro obě strany. Za svou stranu můžu s jistotou říct, že jsem vděčná za všechny spolužaččiny všetečné otázky, které mě nutily se nad mnoha věcmi znovu (nebo i poprvé) pořádně zamýšlet. A Bůh sám mi dával vysvětlení a odpovědi. Ukazoval mi, jak smysluplné jsou Jeho požadavky, které jsem četla v Bibli, a jak se vším prolíná Jeho nezměrná láska.

Během jednoho takového rozhovoru, u kterého tentokrát byly i strany další, protože probíhal na kurzu Alfa, kam jsem kamarádku pozvala, mi v odpovědi na diskusní otázku řekla, že si pamatuje, že jsem se jednou po prázdninách vrátila jiná. Uvědomila jsem si, že přestože jsem tehdy změny prostě žila a nehledala příliš nějaké souvislosti, moje rozhodnutí mělo na můj další život vliv.

Nejvýraznější změnou bylo získání takového zdravého křesťanského sebevědomí. Já, která jsem byla do 5. třídy v domácí škole, za což jsem z mnoha důvodů vděčná, jsem byla realitou pořádně konfrontovaná až při příchodu na gymnázium. Od rodinných krbů, u kterých jsem se mohla jak doma, tak v církvi hřát, jsem vyrazila do světa. Přestože jsem se už dříve setkávala s nevěřícími lidmi v širší rodině i mimo ni, čelila jsem novým výzvám. Poprvé jsem musela sama někomu vysvětlovat, čemu věřím a proč. Nevěděla jsem, jak ostatní na křesťany pohlíží, a tak bylo pro mě těžké jít s kůží na trh. Teď už se směju tomu, jak mé jedenáctileté já své již zmíněné spolusedící sdělovalo, že je věřící. "Musím ti něco důležitého říct. Ale slib mi, že se se mnou nepřestaneš kamarádit," řekla jsem s tak vážnou tváří, že se kamarádka bála, jak mi o několik let později vyprávěla, že mám snad nějakou smrtelnou nemoc. Je to milost, že jsem se doposud nesetkala s žádnou otevřeně negativní reakcí, se skutečným posměchem nebo nenávistí. Ale nebylo to vždycky snadné, být tou, která jde proti proudu, třeba ve třídě, kde ze 32 dětí byly věřící 3.

A teď k jádru věci. Po onom významném létě jsem se přestala lidí bát. Přestala jsem se za svou víru stydět, přestala jsem mít strach o ní s někým mluvit. A čeho jsem si už tehdy všímala, byly příležitosti, které mi Bůh k takovým rozmluvám dával. Možná mi je víc ukazoval a dával mi víc síly a odhodlání je využít. Většinou, když jsem se třeba s někým seznámila, jsem už po pár větách měla možnost říct, že jsem křesťanka, což mohlo (ale nemuselo) vést dalším otázkám, na které jsem potřebovala odpovídat. Můj odvážnější přístup souvisel taky s uvědoměním toho, že vím něco, co lidi potřebují vědět. Že mám něco, co ostatní potřebují a co bych si neměla schraňovat pro sebe. Že bych neměla myslet na svoje pohodlí, ale na to, co může zachraňovat životy nejen mých blízkých.

Právě maturitní ročník byl v tomhle ohledu takovým dárkem od Boha. Spolusedící, se kterou jsem o Něm hodně mluvila, v Boha uvěřila. Taky jsem dostala příležitost mluvit o své víře před celou třídou, když mě a jednu další věřící spolužačku požádala učitelka společenských věd, abychom při probírání náboženství odučily látku křesťanství samy. Spolužáci se o to, čemu věříme, zajímali nad moje očekávání, a dokonce měli spoustu dotazů, na které jsme měly možnost reagovat.

A proč tedy vlastně v Boha věřím? Já jsem o Jeho existenci nikdy dlouhodobě nepochybovala. Samozřejmě se už párkrát objevily nějaké váhavé myšlenky. Samozřejmě jsem zažila i nepříjemnosti a útlaky ze strany toho zlého. Ale i těžkostmi mě Bůh vždycky provedl a dodal mi potřebné síly. A i když nemám ten jeden rozhodující prožitek, během let života s Ním jsem nasbírala spoustu střípků a dílků, které do sebe zapadají a které mi odhalují mnoho aspektů toho, jaký Bůh je a kým jsem pro Něj já. Už tolikrát mě přesvědčil o své moci, milosti, moudrosti a lásce. Ale ta cesta pořád pokračuje a je nevšední a dobrodružná. A já vím, že stojí za to za Ním jít.

Pocházím původně z české Lípy a mé dětství bylo nádherné. Měl jsem rodiče, kteří mě milovali a vedli k víře. Prožíval jsem svou dětskou idylku.
Vcelku bezstarostný život trval do mých dvanácti let, kdy mi ze dne na den umřel taťka. Moc nerozumím důvodům, proč umřel zdravý člověk. Večer byl a ráno už ne. Pro mě to byla veliká rána. Přišel jsem o člověka, který mě miloval, chodil se mnou na procházky a byl tu pro mě. Přišel jsem o vzor, čas puberty se blížil a já neměl otce. Brečel jsem málo, s nikým jsem o své bolesti nemluvil a jen jsem se jí užíral a hromadil si smutek v srdci.
Další rána přišla, když nám mamka řekla, že už do církve chodit nebude. Naštvalo mě to, celý život vás k něčemu vychovávají a pak se to pár slovy zahodí. Na protest a jako projev vzpoury jsem řekl, že já do církve budu chodit dál. Nelákal mě tam vztah s Bohem nebo lidé a jejich vztahy, byl to pouze můj projev vzdoru. Tento postoj mi však časem zachránil život. Hromadila se ve mně další a další zranění, můj život se stal nudným. Každý den byl pro mě smutně monotónní a neužíval jsem si život.
V té době jsem se stal závislý na pornografii. Nebyl nikdo, s kým bych to chtěl nebo mohl řešit a tak jsem to neřešil. Ale rostl ve mně odpor vůči sobě samému a neznal jsem svou hodnotu. To trvalo do mých patnácti let. Na jedné křesťanské akci jsem totiž poznal kluka, který byl jiný. Měl něco, co mě přitahovalo. Byl veselý a radost rozdával. Trávil jsem s ním čas a víc a víc mě štvalo to, jak žiji já. Jeden večer jsem se modlil: „Bože, už dál nemůžu takhle žít, nechci takhle žít. Pomoz mi. Změň to.“ Změna přišla hned další den, já pocítil úlevu a po dlouhé době i velkou radost. Věděl jsem, že to způsobil Bůh a od té doby jsem ho začal vyhledávat jeho blízkost.
Má změna byla natolik veliká, že i další dny ve škole za mnou chodili spolužáci a říkali mi, že jsem se nějak změnil, proč jsem tak hodný. Mé problémy a bolesti se ale nevyřešily hned. Nastal běh, při kterém jsem postupně Bohu odevzdával své trápení, hříchy a vše co v mém životě bylo poničené. Začala cesta uzdravení, při které jsem mohl Boha poznat jako svého tatínka. Zažít po několika letech opět otcovské obětí a vědět, že mám u sebe parťáka. Odpustil jsem své mamince a omlouval se jí. Má cesta ke svobodnému srdci byla zkropená slzami. Všechno trápení, které dříve nespustilo ani slzičku, bylo najednou vyplavováno potoky slz. Věděl jsem, že už nikdy víc nechci zpět. Zde však můj příběh nekončí, i když by to byl krásný konec.
Čekaly mě prázdniny po úspěšné maturitě. Naplánoval jsem si spoustu věcí. Krátce po maturitě jsem nastoupil na vysněnou brigádu, začal jsem dělat na pile a opravdu jsem si užíval práci s voňavým dřevem. Vše krásné ale trvalo jen chvíli a to do 6.6., kdy jsem jako tradičně s vysokozdvižným vozíkem převážel bedny dřeva. V tom se v zatáčce začal vozík naklánět a mě to vyhodilo z kabiny právě na stranu, na kterou se chytal převrátit. Dopadl jsem na břicho a co nejrychleji se snažil zvednout, když vtom na mě třítunový vozík dopadl. Snažil jsem se vykřiknout, ale nešlo to, pokoušel jsem se dostat ven, ale bez sebemenšího úspěchu. Zavíraly se mi oči, v dáli jsem slyšel dobíhat těžké boty a slyšel nesrozumitelné volání, pak jsem upadl do bezvědomí.
S velkým nádechem jsem se probudil a stále jsem ležel na zemi. Už na mě nic neleželo, jen se nade mnou sklánělo několik lidí, kteří mi vysvětlovali, že se jim to podařilo ze mě sundat, a nesouvisle drmolili, že jsem v pořádku a záchranka je na cestě. To se brzy potvrdilo, když jsem v dálce uslyšel zvuk sirény. Čekání na sanitku mi připadalo jako věčnost. Jakmile přijeli, začali kolem mě pobíhat lékaři, ale nic moc jsem nevnímal. Nakonec jsem uslyšel přistávat vrtulník. Přeložili mě na nosítka a dopravili do liberecké nemocnice. Asi jsem byl v šoku, protože jsem necítil žádnou bolest, ale zároveň jsem byl při vědomí. Má největší starost při převozu byla ta, že nevidím z okýnka, vůbec mi nedocházela závažnost mého úrazu. Měl jsem rozdrcenou celou pánev, to mi potrhalo močový měchýř a roztrhalo močovou trubici, zlomilo mi to žebra a ta poranila plíce, díky vnitřnímu krvácení jsem ztratil tři litry krve.
Probudil jsem se na ÁRO, kolem mě byla spousta hadiček a pípajících přístrojů. Přivolal jsem sestřičku, která mi popsala, co se stalo, ale moc jsem ji nevnímal, znovu jsem usnul. Vzpomínám si, jak jsem se probudil, naproti mně byl pokoj, ve kterém starší pán zápasil s lékaři, a nakonec sestřička přivážela defibrilátor, ten pán zemřel. Cítil jsem se opravdu divně, když mě poté převezli do tohoto pokoje.
Když už jsem vydržel být nějakou dobu vzhůru, tak jsem se modlil a snažil si číst Bibli. Zažíval jsem opravdu velkou Boží přítomnost, věděl jsem, že stojí u mé postele a strach, ten jsem vůbec neměl. Postupně jsem se od lékařů dozvídal zprávy o mém fyzickém stavu, jak je to vážné. Podle nich je tento úraz v 99 % smrtelný. Stále jsem ale necítil strach. Za celou dobu mého léčení mi byli lidé kolem mě velkou oporou a povzbuzením, ať to byli členové mé rodiny a nebo mí přátelé. Po týdnu mě převezli na JIP, stále jsem se nemohl ani posadit. Neustále jsem bojoval s hanbou a pocitem méněcennosti, zejména když se o mě musely starat sestřičky, sám jsem nemohl dělat nic. Pokaždé, když jsem začínal pociťovat nejistotu, volal jsem k Bohu a on stál stále u mě.
Bůh mě opravdu držel. Když mi potřebovali udělat snímky na rentgenu, tak mě překládali na nějaké lehátko, jenže jak jsem měl v sobě všelijaké železo a šrouby, tak sebemenší pohyb opravdu bolel. Proto když mě překládali, snažil jsem se zatnout zuby co to šlo, ale bolest byla k nevydržení. Jediné, na co jsem se zmohl, bylo natáhnout jednu ruku a říct: “Bože, pomoc...“ Nevím, zda ta bolest odešla, ale já se na ni už nemusel soustředit a jen jsem cítil, že mě Bůh drží za ruku.
Měl jsem velikou radost, když jsem se mohl po třech týdnech posadit a tím pádem začít jezdit na vozíku. To jsem se radostí rozbrečel. Najednou jsem mohl opustit postel, dojet si na toaletu a vysprchovat se, podívat se z okna. Právě pohled z okna ven mi v těch třech týdnech neustálého ležení chyběl.
Z Liberce mě pak převezli do České Lípy. Asi po měsíci jsem měl jet na kontrolu, očekával jsem, že ze mě vyndají železa, já se postavím a začnu už pomaličku chodit. Velká rána pro mě ale byla, když jsem se dozvěděl, že to tak nebude. Řekli mi, že ještě minimálně dva měsíce budu muset strávit na vozíku. Celou dobu jsem od lékařů poslouchal samé negativní zprávy, ani jeden mi nikdy neřekl, že to bude dobré, ale nikdy jsem si to nepřipouštěl. Tato poslední zpráva mě ale dostala do kolen. Začal jsem Bohu vyčítat, jak to mohl dopustit, proč zrovna já, kdy jsem v životě nikdy nikomu nic neudělal? Pokoj, který jsem dříve prožíval, byl pryč. Neustále jsem se ptal: „Proč?“ Proč jsem to přežil? Vždyť když bych tam umřel, tak bych byl nyní v nebi, nic by mě nebolelo a měl bych se mnohem líp, tak proč jsi mě zachránil? Mé výčitky přerostly v hněv, řval jsem na celý pokoj. Po čase se má zloba zlomila do beznaděje, to jsem se nezmohl na nic víc než pláč. Neustále jsem se užíral a připomínal si, co všechno jsem ztratil, že už nikdy nebudu normální. Dostávalo mě to víc a víc do kolen, ta bolest byla nesnesitelná. Když na to vzpomínám, tak se nebojím tvrdit, že bych radši znovu snášel všechnu tu fyzickou bolest, než tuto vnitřní. Zkoušel jsem usnout, ale nešlo to, neměl jsem klid. Celou tu dobu, co jsem nadával Bohu, jsem ale věděl, že stojí u mě, věděl jsem to, i když jsem se utápěl v beznaději. Nakonec jsem řekl jen: “Bože, už nemůžu, pomoz mi!“ A tehdy jsem velkou změnu. Zoufalství odcházelo a já si s Bohem začal povídat o svých snech. Říkal jsem mu, co všechno jsem chtěl mít, co všechno jsem chtěl dělat. Postupně jsem mu dal všechny mé sny a mé plány, dal jsem mu do rukou svou touhu znovu chodit, opět sportovat, nastoupit na vysokou školu, založit rodinu a chodit do práce. Věci, o kterých jsem si myslel, že na ně mám právo, jsem odevzdal Jemu. Nebylo to lehké a každý můj sen mě stál spoustu slz, protože jsem věděl, že když Mu něco dám, tak už se mi to nemusí vrátit. Nakonec jsem si mohl lehnout a usínat s nádherným pokojem, s vědomím toho, že už mi nezáleží na mých snech, že mi je jedno, zda budu do konce života na vozíku, ale to, co opravdu chci a potřebuji, je být s Bohem i za cenu toho, že žádný z mých snů nevyjde. Kdykoli na mě potom přicházela sebelítost, hned jsem volal k Bohu. Už jsem věděl, kam až to může zajít, a já se tam už nikdy nechtěl dostat.
Asi po dvou měsících mě převezli z nemocnice domů. Sice jsem stále jezdil na vozíku, ale přece jenom to bylo veselejší. Často jsem sedával večer na verandě a přemýšlel o tom, co se přihodilo. Stačí sekunda a všechno je jinak. Normální kluk, který žije život s Bohem, najednou sedí na vozíčku a nemá žádnou jistotu. Ale už jsem měl naději. Byla prostá, ale tak nádherná... Vyznával jsem, že i kdybych měl být do konce života na vozíčku a prožívat bolest, tak to potrvá maximálně sto let a pak přijde věčnost. Věčnost, která je věčná. Tam už nebude žádná bolest a nejistota. Spousta slz protekla a já věděl, že Bůh pláče se mnou, a zároveň jsem prožil mnoho silných okamžiků, kdy mi Bůh dával sílu bojovat, mohl jsem zažívat hrdost i radost. Poznal jsem, co znamená přátelství i to jak je silné, když pro vás někdo brečí. Zažil jsem, jak moc mi záleží na lidech kolem mě a co všechno pro mě znamenají. Bůh proměňoval mé srdce, učil mě velké trpělivosti, oddanosti a víře. S vírou jsem v posteli podepisoval přihlášku na vysokou školu a spoléhal se na Boží moc. A On nejenže proměňoval mé srdce, ale také mě uzdravoval.
V září ze mě vyndali železa a já nastoupil na rehabilitace. Za týden mi začínala škola a já se ptal lékařů, zda mě pustí, ale jejich odpovědi byly negativní. Další den mi však přišli říct, že mě nakonec do školy pustí. A já jsem mohl, sice s týdenním zpožděním, díky Bohu nastoupit. Chodil jsem o berlích a čekaly mě ještě další operace. Můj první semestr byl opravdu náročný a říkal jsem: „Bože, díky tobě jsem na škole, ale já to nezvládám, udělám pro to maximum, ale mé maximum nestačí na to, abych to udělal.“ Stálo mě to hodně potu, ale první semestr jsem zvládl nad své očekávání.
Počátkem nového semestru jsem šel na operaci do Hradce Králové. Nechtěli mi slíbit dobré výsledky, ale „aspoň se pokusí o nemožné“. Když mi pak lékaři říkali, jak to probíhalo, připadali mi velmi překvapení tím, jak to šlo hladce, ale stále byli v pozitivních prognózách velmi opatrní. Musel jsem dva týdny čekat, nyní vše záleželo na mém zahojení, buď budu zdravý nebo ne. Za dva týdny jsem měl přijít na kontrolu. Ještě večer před tím jsem se modlil, aby vše bylo v pořádku a poprvé za devět měsíců jsem uslyšel: „Jsi zdravý“. Ohromně silný moment. Doposud, když jsem se modlil, slyšel jsem: „Důvěřuj mi.“ Teď jsem poprvé uslyšel, že jsem zdravý. Začal jsem radostí tančit. Další den, když ze mě vytahali poslední hadičky a řekli, že je vše v pořádku, se mi potvrdilo večerní slovo.
Nyní jsem zdravý, mám všechny orgány, sportuji a funguji jako dřív. Rád porovnávám zprávy, které jsem slýchával na začátku – že to nepřežiju, že nebudu moct chodit, že nebudu vést normální život, ale teď je vše jiné. Bůh mě uzdravil a proměnil mé srdce, ukázal mi, jak moc ho potřebuji. Vím, na čem mi nyní opravdu záleží a raduji se, že můžu stát a pokračovat dál! Když vyprávím svůj příběh, lidé často tvrdí, že je smutný, ale není. Můj život je plný radosti a nové naděje.