Nadaná výtvarnice a všestranně tvořivá bytost. Když ví o malé holčičce hospitalizované v nemocnici, obětuje několik hodin svého času, aby za ní zajela s párkem v rohlíku v ruce, vtiskla ho překvapené mamince a ještě překvapenější holčičce a zase odešla. Vymyslela také dražbu obrazu, jehož výtěžek věnovala na práci TWR, a jak ji známe, nápadů má ještě spoustu. S manželem Mírou žije v Brně a Pán Bůh jim požehnal třemi krásnými dětmi.

„Svět je pro mě nádherné umělecké dílo a jsem šťastná, že ho můžu poznávat několika smysly. Jídlo chutnám, cítím vítr, jak mě hladí po tváři, vůně mě šimrá v nose a láska mě hřeje v srdci. A Bůh? Jeho stopy nacházím v tom, co stvořil, a v tichosti zažívám Jeho přítomnost. Má duše si Boha „ohmatává" pro mě srozumitelným způsobem. Skvělým vodítkem je pro mě jeho dopis – Bible. Někdy ho poznávám ve zcela běžných věcech a situacích, a jindy se ptám: Kde jsi? A umění je pro mě jasnou strunou, která ve mně vždy rozezní Jeho píseň.
Přijde mi to jako včera, když jsem byla malá holka, a jsem si jistá, že stejně rychle uteče i zbytek života a já se budu na smrtelné posteli ptát, jestli ten život stál zato. A co dál?

Nepatřím mezi ty, kteří odevzdaně pokrčí rameny a řeknou „nikdo neví, co bude dál". Pokud Bible tvrdí, že existuje osobní, živý Bůh, který má moc aktivně zasahovat a reagovat na život člověka a který mě navíc bezmezně miluje, pak to chci vyzkoušet! Je k tomu zapotřebí víra, ale věřit v někoho, koho nevidím, mi nevadí.
Zajímavý, nicméně neukotvený život, mi změnila situace, když jsem Boha poprvé oslovila. To se musí zažít, nedá se to slovy popsat. Teď prostě vím, že je v mé blízkosti někdo nade mnou, kdo mě šíleně miluje.Užívám si rána, když vstávám, s pocitem radosti a naděje. Baví mě dny, ve kterých cítím, že nejsem sama. Klidně usínám, protože vím, kdo mi dává směr, kdo mě chrání a kdo mi pomáhá přes všechny překážky. Miluji, když vidím v očích mých přátel jiskřičky lásky, radosti a vyrovnanosti, protože vím, od koho pochází. Rozesmutní mě pohled do prázdných očí, které mi ukazují, že srdce neokusilo bezpodmínečnou Boží lásku. Je mi líto, když lidé odmítají Boha, protože Bůh není souhrn náboženských pravidel, ale opravdový život.
Kudy půjdeme, to záleží jen na nás. Pokud chceme Boha poznat, máme možnost. Máme možnost i odmítnout. Jsme svobodní v rozhodování. Nicméně každý ví, že každé rozhodnutí přináší následky.
Já volím ráj..."

Čím déle přemýšlím o svém obrácení a hledám ve svém životě stopy, které mě vedly k Bohu, přicházím na to, že mnoho věcí mi na Něj ukazovalo odmalička. Ale pozor, nebyla jsem vychovávaná ve věřící rodině, dodnes si pamatuji tu velkou tmu před očima, která se mi objevila ve chvíli, když jsem se maminky ptala: „Co bude, až  zemřu?" „Už nebudeš existovat a nebude ti to vadit, protože o tom nebudeš vědět", odpověděla mi maminka. Ale tahle odpověď mě neuspokojila. Naopak, vyvstávalo z ní spoustu otázek typu: Jak mohu být v životě šťastná, když stejně dřív či později všechno skončí a zbude velké NIC? Jaký je smysl života, když upadne v zapomnění? A to nemluvím o svírající tísni, která pocit smrti provázela.

Přesto jsem v dětství prožívala přirozenou lásku, důvěru, harmonii. Vše jsem ale ztratila v době, kdy jsem uvěřila, že opravdovou lásku mi mohou dát lidé. Pod vlivem okolí jsem si začala myslet, že jen lidé a okolnosti ovlivňují můj život.
Ale jednoho dne jsem se objevila na promítání filmu Ježíš. Na konci zazněla věta, že Ježíš opravdu žije a také modlitba, ve které bylo jasně řečeno, že je schopný mi pomoci s jakoukoli situací.
Hned v kině jsem se chytla „naděje, že život smrtí nekončí“ a že mohu mít „nového, neviditelného přítele“. Při odchodu jsem se na schodech kina modlila: „Ježíši, pokud mě slyšíš, vstup do mého života a změň ho!“
A od té doby jdeme s Ježíšem spolu :-).
A kdy jsem vědomě zažila, že on je fakt nejlepší přítel, jakého můžu mít a svatý mocný král, kterému náleží má úcta?
Tak třeba: Jedna z prvních věcí, se kterou jsem chtěla pomoci byla: Naučit se zdravým jídelním návykům, kulantně řečeno... Pochopte, bylo mi 17, když jsem navázala s Ježíšem vztah a do té doby dieta sem, dieta tam a v hlavě štíhlost = spokojenost. Která dívka to dnes v 17 nemá (a nejen v sedmnácti...)? Než jsem Ježíše poznala, stačila jsem si rozhodit zažívání. První modlitba tedy byla: Ježíši, pomoz... A on odpověděl docela rychle, ani ne do týdne. Zrovna mě přepadla tíseň, co se mého těla a jídla týče a už už jsem vše chtěla vyřešit „postaru“ (tedy ne 2x dobře...) a najednou můj neviditelný přítel povídá: „Modlila ses, abych ti s jídlem pomohl, tady jsem, už se nemusíš trápit, pomůžu ti. Půjdeme spolu ruku v ruce.“ A tak jsme šli. Byla jsem dojatá k slzám, ani nevím jestli víc z toho, že Ježíš opravdu existuje, nebo z toho, co mi řekl. Trvalo to necelý rok, kdy mi dodával sílu, lásku k sobě samé, posiloval mě a ujišťoval, že opravdu tohle jablko mi neublíží, ani tento chleba se sýrem.
Za jeden z dalších zázraků ve svém životě považuji, že se mi podařilo vystudovat vysokou školu. Na základce mi nesedlo vše, v čem se objevila čísla, takže na mém vysvědčení se objevil pěkný zástup čtyřek z matiky, fyziky a chemie a v mém srdci velký šrám a pocit méněcennosti a marnosti. Ať děláš co děláš, stejně na to nemáš. Střední školu jsem vystudovala zpočátku s pomocí taháků, později díky modlitbám. Když jsem se hlásila na vysokou, už se za mě modlilo několik přátel a světě div se, přijímací zkoušky jsem udělala. Pomalu se začaly smývat šrámy z mého srdce a já začala nabývat důvěru, že „když Bůh je s námi, kdo je proti nám?“ nebo „Všechno mohu v Kristu Ježíši.“ Třeba i já, která jsem ve škole nikdy nevynikala. Stálo přede mnou velké rozhodnutí vystudovat vysokou školu bez taháků, popř. se v neděli věnovat svému příteli Ježíši, i když druhý den dělám zkoušku, na kterou se přece musím učit!

Rozhodnutí pro Boha bylo zase to správné. Nejen, že jsem vystudovala bez taháků (navíc s nejlepšími známkami za mou studentskou historii). Pamatuji si například jednu zkoušku z výtvarného umění, ve které jsem dostala otázku na výtvarnou skupinu malířů o které jsem vůbec nic nevěděla. „Ale nebojte se, co budete říkat, duch svatý vám v pravý čas napoví!“ Myslím, že v Bibli jsou tyto verše použity pro křesťany obhajující evangelium, nicméně Duch svatý mi napověděl, obhájil mě... Začala mi na mysli vyvstávat jména umělců, věty, o kterých jsem nevěděla, co znamenají, připadala jsem si jako papoušek, který zopakoval co se mu objevilo v mysli a čekala jsem, kdy mě od zkoušky vyhodí s větou, co to plácám za nesmysly... po 10  ti minutách bez dalších otázek mě profesor propustil se spokojeným výrazem a výborným hodnocením.
S duchem svatým je to prostě dobrodružné a to mě baví! Nejsou v tom lidské jistoty, člověk potřebuje mít dávku odvahy a ochoty zasmát se sám sobě. On musí růst, já se menšit, jak říká Pavel.
Už jako náctiletá jsem moc ráda poslouchala rádio (tenkrát ještě nevysílalo Rádio7), volala jsem několikrát do vysílání o písničku a vyhrála nejednu soutěž. Rádio jsem brala jako přirozenou součást mého života; písničky, u kterých jsem mohla dělat, co mě baví a známé hlasy moderátorů rozšiřovaly můj život jedináčka.
Jednou v neděli přišla k nám do církve Kateřina Hodecová s výzvou: „Pojďte se zapojit do vysílání křesťanského Rádia 7!“ Bylo to, jako když někdo v mém srdci brnkne na tu správnou strunu. Dělat něco s Ježíšem a ještě k tomu ke slávě nebeského tatínka! To bylo ONO!!!  Být na straně za mikrofonem! Celá natěšená jsem se hned ozvala a myslím, že jsem se nahlásila na pohovor jako první :-). Světe div se, oni mě vzali!
Spolupráce s rádiem je jeden velký a mocný zázrak. Přála bych si popsat vám všechnu Boží milost, kterou jsem zažila. Tak třeba: S rádiem jsem vždy spolupracovala externě, tzn. když studium dovolilo, přišla jsem. Když mé děti „dovolily“, přišla jsem (někdy i s nimi – tímto děkuji všem spolupracovníkům, kteří mi v mé 16leté historii spolupráce s Rádiem 7 hlídali během směny děti – přebalovali plínky, houpali kočárky, pouštěli pohádky, ořezávali pastelky... díky!). Jednou jsem takhle přišla po několikaměsíční pauze a ještě před vysíláním jsem si zaskočila ke kolegyňce na kafe. Mezi řečí se zmínila o výměně softweru a tedy programu, který pouští písničky, vyhledává pořady... zkrátka vše, co moderátor potřebuje, je nové! „Neboj, vše je velmi intuitivní!“, slyšela jsem v zádech, když jsem mířila do studia s očekáváním, jestli dnes nebude náhodou celou mou směnu střídat ticho s telefonáty o pomoc. Život s Duchem je dobrodružný, tak jdeme do toho. Prosba o pomoc proběhla směrem „nahoru“ (vysílací studio se nachází v nejvyšším patře budovy – směrem na horu je už jen NEBE). A Bůh odpověděl. Kolegyňka, která vysílání poslouchala, na konci směny zhodnotila, že  vše znělo hladce a přirozeně.
Víte, když člověk nějakou práci vykonává jen „občas“ externě, zkušenosti nabývá déle, ztrácí je a vlastně pořád začíná. Ale jedno je stále stejné, pevné a neměnné. Boží přítomnost, láska a jeho povolání dá schopnost určitou činnost vykonávat přes všechna ALE. Při moderování si často připadám jako na té zkoušce z výtvarného umění. Mluvím, nekoktám, dokonce ani nemlčím, věty dávají smysl, dokonce i mě. A vysílání plyne jako řeka čisté vody. „Z vašeho nitra vytrysknou proudy živé vody“.

Mám ještě jednu perličku z vysílání. Když moderuji, nechávám své přezůvky před studiem. Jednoho dne, když jsem vstoupila do studia, zaslechla jsem hlas Nebeského tatínka: „Zuj se, neboť tato půda je svatá.“ A tak se od té doby vyzouvám přede dveřmi.
V životě nejde o to, aby to v mém srdci „vypadalo hladce a přirozeně“, ale aby to tak skutečně bylo. Vše napomáhá k dobrému těm, kteří Boha milují. Není to díky lidem a okolnostem, ale díky Bohu, který je pořád se mnou. „Svou důvěru vložte na Něj, neboť mu na vás záleží.“ A tak vkládám. Někdy s bázní a chvěním, někdy si připadám jako v úplné tmě a někdy mám pocit, že Nebe je tak blízko!