Lída Pohanková
Čím je pro tebe práce v rádiu?
Práce v rádiu pro mě znamená především setkávání s inspirativními lidmi – a to jak za mikrofonem, tak v redakci. Z každého setkání odcházím obohacená o myšlenky a podněty, které pak ještě nějakou dobu zapracovávám do života. To mi pomáhá zvládat i stres, který tato služba také přináší ...
Popiš nějaký zlomový bod na tvé cestě k Bohu.
Byla jsem už asi pět let křesťanka, když jsem se dostala při pátém porodu do ohrožení života. Díky Bohu a včasnému zásahu lékařů jsem nakonec přežila. Pro mě to neznamenalo jen nějakou úlevu a radost ze záchrany života, ale zároveň jsem v tom uviděla i Boží varování. Celý svůj život jsem bojovala s komplexy méněcennosti, a i když jsem dala svůj život Bohu, pořád jsem se viděla jako nedostatečná a často jsem tak o sobě mluvila. V této chvíli jsem ale uviděla, že kdyby mě tu Bůh nechtěl mít, už bych tu opravdu nebyla. Pro mě to byl zásadní obrat ve vnímání mého místa na této zemi i v porozumění Božím plánům. Odmítám se od té doby dívat na sebe skrze své nedostatky, ale učím se vyhlížet to dobré, čím chce Bůh skrze mě přinést požehnání. A to je úplně jiný život!
Jak odpočíváš?
Ráda se hýbu, nejraději na čerstvém vzduchu, ale neříkala bych tomu sport. Takže chodím do lesa, na hory, jezdím na kole, na běžkách, zaplavu si v jezeře, tančím izraelské tance. To ale není možné vždycky, tak potom volím klidnější aktivity jako zajít na kafe a popovídat si s přáteli nebo si lehnout s dobrou knížkou.
Co bys mimo mikrofon vzkázala posluchačům?
Že je skvělé, že si nás vybral Bůh, stojí to za to ho poznávat.
Vyrůstala jsem v katolické rodině, takže jsem měla určité povědomí o Bohu. Svým dětským způsobem jsem měla Boha ráda a v kostele se mi líbilo. Když jsem ale začala dospívat a kriticky sledovat věřící, připadalo mi, že nikdo z nich s Bohem v životě opravdu nepočítá. Zároveň jsem začala vnímat zlo ve světě a nedovedla jsem se vyrovnat s tím, že by existoval Bůh, který by takové zlé věci dopustil. A tak jsem se v 15ti letech s chozením do kostela rozloučila a začala si žít po svém.
Odvrátila jsem se od Boha, ale on se neodvrátil ode mne. Asi po dalších deseti letech, kdy už jsem byla vdaná, měli jsme dítě, já skončila s vysokou školou a manžel právě odešel na rok na vojnu, jsem znovu zaslechla jeho volání. Možná i nová zkušenost rodičovství mě přiměla hlouběji přemýšlet nad smyslem života. K čemu tady na zemi vlastně jsme? K čemu se snažit žít dobře, když není nikdo, kdo by to ocenil? Kde se ve mně bere ten pocit provinění, když jednám zle? Odkud to vlastně vím, že je něco zlé a něco dobré? Co když je to opravdu tak, že existuje Bůh, který dal tomuto světu řád a jeho překračování se nevyplatí?
Začala jsem o Bohu znovu přemýšlet a hledat ho. Ptala jsem se všech, kdo vypadali, že by o Bohu něco mohli vědět – katolíků, svědků Jehovových, hledala jsem i v józe. Nakonec jsem navštívila kamarádku, na které jsem viděla, že o Bohu nejen něco ví, ale připadlo mi, že ho prostě zná. Ještě než jsme mohly o něčem začít mluvit, vzala mě do církve, tehdy ještě trochu ilegální, na modlitební setkání. Když jsem slyšela, jak se ti lidé opravdově modlí, citují Bibli, svědčí o tom, co Bůh v jejich životě dělá, poznala jsem, že Bůh je opravdu živý - a padla na mě bázeň. Jestli je to tak, pak jde o mnohem víc, než jsem si představovala! To není jen to filozofování, jestli existuje Bůh a co je dobré nebo špatné. Tady jde o celý život, který buď podřídím Bohu a ztratím tak nárok žít si po svém, a nebo se možná úplně minu smyslu toho, proč tu vlastně jsem. Nejvíc jsem bojovala s tím, že se možná odcizím manželovi, se kterým jsme měli moc hezký vztah, ale v této oblasti vždy prohlašoval, že je ateista a materialista a nevidí důvod, proč to měnit.
Boží volání a touha najít pravdu však už byly silnější. A tak jsem jednoho večera klekla, poděkovala Ježíši, že zemřel za moje hříchy, a svěřila opratě svého života do jeho rukou. Hluboko v srdci jsem získala jistotu, že to je nejlepší věc, kterou jsem v životě udělala. Jako by dílek puzzle zapadl na svoje místo. Vždycky jsem měla pocit, že nikam úplně nezapadám a teď mi přišlo, že jsem se dostala na to správné místo, kam patřím. Připadalo mi, jako by někdo z mých očí sejmul závoj a rozjasnilo se, všechno kolem mě dostalo nové, zářivější barvy.
Na druhou stranu se ale taky stal mnohem jasnější můj náhled na hřích. Já, která jsem si vždycky připadala jako dobrý člověk, poslušná dcera, premiantka ve škole, jsem najednou uviděla, kolik je ve mě závisti, pýchy, zloby, komplexů méněcennosti a sebestřednosti. Byla to velká úleva mít možnost se vší touto tíhou přicházet k Ježíši a nechávat se očistit. I když tyto mé skryté postoje vycházely na světlo postupně, pocit očištění a jistoty, že teď jsem milovaná Boží dcera, je k nezaplacení, a zůstává.
Nastala nová etapa mého života – a troufla bych si říct, že mnohem dobrodružnější, než jsem předpokládala. Manžel, kterého něco jako filozofování nad smyslem života moc nezajímalo, si nechal na vojnu dovézt Nový zákon a krátce po svém návratu domů svěřil svůj život Ježíši také. Dnes je pastorem Apoštolské církve v Zábřehu. Zároveň ale boje, které byly součástí budování našeho malého společenství, byly někdy také dost drsné. Nešlo ani tak o vnější pronásledování, protože krátce poté, co jsme uvěřili, přišla „sametová revoluce“, spíš o ty vnitřní tlaky, kdy mladí, nezralí lidé budují církev, a nemají blízko žádné duchovní otce. Dnes je to možná nepředstavitelné, ale my jsme neměli nejen internet, ale ani telefon. Byly chvíle, kdy jsem se budila s divným pocitem, jestli jsem si jen všechno nevymyslela a nepodlehla nějakému bludu. Na moji mysl útočily pochybnosti a já měla opravdu jen modlitbu, abych se s tím vypořádala, zralí křesťané byli těžko dostupní. Někdy jsme měli oba pocit, že ta výzva, před kterou jsme byli postavení, je nad naše síly. Lidé mezi nás přicházeli a někteří zase odcházeli s tím, že nás nechali mnohdy zklamané a zraněné. A my jsme procházeli Boží školou pokory, učili jsme se odpouštět, být závislí na Bohu a nespoléhat na své vlastní síly.
Možná právě tyto zkušenosti v nás ale vypůsobily to, že máme oba silnou touhu lidi kolem sebe povzbuzovat ve víře a pomáhat jim v duchovním růstu. A tak mezi námi můžete najít bývalé vězně, narkomany, alkoholiky, lidi z rozbitých rodin – a všichni tvoří duchovní rodinu, kde se máme rádi. Pro mě je to Boží zázrak a zároveň stálá dobrodružná výzva.
Když jsem před pár lety dostala nabídku přijít nejprve jako host do pořadu Rozmarýna v Rádiu 7 a posléze i pořad jednou měsíčně moderovat, byla to zase jedna z těch výzev, která mi připadla nad moje síly. Znovu jsem volala k Bohu a zkoumala, co je v mém srdci. Na jednu stranu v něm byla ta silná touha předávat lidem poznání Boha, když už je možné, aby se k nim evangelium a povzbuzení ve víře mohlo dostávat dokonce až domů. Na druhou stranu obavy, jestli to není výzva nad moje síly. Když jsem si poctivě přiznala, že jediné, co mi brání tuto nabídku přijmout, je můj strach ze selhání, pochopila jsem, že lépe bude říct ANO. Vždyť jsem Bohu už před nějakou dobou řekla, že kam mě pošle, půjdu, a co mi řekne, řeknu (Jer 1,7).
Ještě, že mám ráda dobrodružství, protože tahle výzva pro mě dobrodružná stále je! Někdy je to adrenalin už jen v tom nalézt a oslovit vhodného hosta, vejít se do určeného času, aby zaznělo to, co chce Bůh a ne jen my, a někdy i to, že pořad už začíná a host stojí v zácpě před Brnem … Ale potom, když proplujeme všemi úskalími, a já si všimnu, jak to Bůh uchopil a vnímám, že jsem tu zase na tom místě, kde mám být, stojí to za to!