Playlist

Živé vysílání

12:05 Písničky
12:15 Čtení na pokračování
Hansi (18/32)
13:00 Fortepiano
Co očekáváme? (R)
14:05 Písničky na přání
15:00 Písničky
15:15 Biblická úvaha
Jób (1/3): Básně z bolesti (R)

Vysíláním vás provází

Glosa Petra Rause

Nebinární dítě a ovládání vlastních pocitů


Tvůrci pořadů

Klára Literová

Klára Literová s námi externě, ale pravidelně a intenzivně spolupracuje, přestože nás fakticky dělí velká vzdálenost. I tak jednou za měsíc dojíždí na pár dnů do brněnské redakce (v mezičase pracuje doma) a připravuje pro děti pořad Korálky

V životě mě provází verše z Žalmu 37,4–5: „Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše, oč požádá tvé srdce. Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat.“

Pocházím z Chlumce u Ústí nad Labem, z učitelské rodiny a většina mého dětství byla spojena s obdobím komunistického režimu – omezení, strach, nespravedlnost i vězení, kterou na sobě pocítil nejcitelněji můj dědeček. Přesto jsem s maminkou vytrvale chodila do kostela a chtěla zjistit, zda to, o čem tu kněz mluví, je pravda. Časem jsem se dostala do společenství Církve bratrské, kde byl tehdejším kazatelem Daniel Fajfr, a kde jsem v osmnácti letech pochopila to, co jsem stále slýchávala: že Ježíš Kristus zemřel za nás lidi, a že to platí i pro mne, pro mou osobu! A tehdy se mi otevřely dveře pro oboustranný vztah s ním.

Ale cesta byla ještě dlouhá a potřebovala jsem hodně pracovat sama na sobě, řešit svou neklidnou povahu, nánosy své minulosti a hlavně začala upřímně odpouštět. Během této doby jsem se vdala za velice milého a obětavého muže, který je mou velikou podporou (a kromě svého technicky zaměřeného zaměstnání se stará i o budovu Církve bratrské v Ústí nad Labem). Narodily se nám 4 děti, které v sobě postupně probouzí obdarování pro svá budoucí zaměstnání a službu Bohu.

Já sama jsem od konce mého studia na ústecké univerzitě učitelkou prvního stupně. Nejprve jsem učila ve dvou státních školách a po narození dětí jsem se rozhodla učit si je celý první stupeň doma v rámci domácího vzdělávání. Paralelně tomu začala u mladých křesťanských rodin vznikat touha po místní církevní škole. Dlouhá léta to jen tak probublávalo, nebyl, kdo by se toho ujal, až jsem se nakonec s důvěrou v Boží pomoc tohoto projektu chopila. A opravdu, po prvních peripetiích s úřady a hledáním vhodných prostor začala Křesťanská základní škola Karmel svou oficiální činnost 1. 9. 2018 (zřizovatelem je Sbor Církve bratrské v Ústí n/L). Škola byla vlastně takovým mým dalším dítětem a pečovala jsem o ni 4 roky, pak jsem ji z  různých důvodů předala dál. Škola propojuje zaměstnance a děti různých ústeckých církví, je misijním polem pro děti a rodiče z nekřesťanského prostředí; nechť si ji Bůh používá dál ke svým záměrům.

Jsem člověk, který se rád učí a tvoří. Baví mne kreativně pracovat s dětmi, a tak to stále dělám, propojovat výuku ve vzájemných souvislostech a spolupodílet se na utváření charakteru žáků. Mám to štěstí, že opět v křesťanské škole.

Ve směřování mého současného života mě především ovlivnil a povzbudil bývalý administrátor našeho sboru CB UL Pavel Plchot. Uvědomila jsem si, nakolik je pro mne v životě důležitá důvěra ze strany druhých pro to, co já dělám. Snažím se také budovat ve víře a důvěře Bohu, v poznávání jeho cesty pro můj život, abych dělala, co chce on, ne jen co je obecně dobré. Dávala mu prostor k proměně touhy mého srdce v tu jeho, neboť on pak jedná – viz žalm výše. Je potřeba dávat mu svůj čas, zůstávat s ním v modlitbě s osobní přítomností nás obou a sytit se jeho slovem v Písmu.

Kam mně Bůh vede? Kromě směrovky „↑ K BOHU“ a k péči o svou rodinu mám vedle učitelské pozice našlápnuto ke spolupráci s křesťanským Rádiem 7 (TWR). Je to úžasné další misijní pole, aby mohl Bůh promlouvat k uším a srdcím lidí. Je to smysluplná práce s rozséváním evangelia. Věřím, že Bůh uschopňuje člověka k věcem podle jeho vůle, kéž uschopní i mne zde.

Radka Mazurová

Moderátorka pořadu Rozmarýna.

Než jsem začala studovat na vysoké škole, o Pánu Ježíši jsem nevěděla nic. Rodiče mi předali ateistickou víru, že svůj osud mám ve svých rukou a že křesťanství je jen pro slabochy, kteří si v životě nedokážou poradit sami. Pán Ježíš měl se mnou ale jiný plán. Přivedl mě na anglické kempy, na kterých jsem se poprvé setkala s křesťany a kde nebyli žádní důchodci. Myslela jsem si totiž, že víra je záležitost jen starých lidí a věda už dávno vyvrátila existenci Boha. Od prvních chvil jsem vnímala, že ti mladí lidé mají něco, co já nemám, ale nedokázala jsem říct, co to je. Sama jsem prožívala, že nevím, jestli můj život má nějaký smysl a cítila jsem v sobě velkou prázdnotu.

V té době jsem si myslela, že mám vše, co svět nabízí a nerozuměla jsem, proč se cítím tak prázdná. Mohla jsem studovat, vydělávat peníze, cestovat a žít vysokoškolským životem. Ale přesto to nestačilo. Až díky mnoha rozhovorům na kempech a filmu Ježíš jsem začala chápat, že Ježíš dává něco víc a že může dát smysl mému života. Ale bála jsem se udělat takovou velkou změnu ve svém životě. Co řekne má rodina a kamarádi? Ale nedalo mi to, vnímala jsem, že potřebuji svůj život vyřešit, nasměrovat a tak jsem Pánu Ježíši dala svůj život a prosila ho o odpuštění mých hříchů.

Ta změna nenastala hned, ale po několika týdnech jsem si uvědomila, že pocit prázdnoty je pryč a v mém srdci nastal pokoj. To mi udělalo velkou radost, uvědomovala jsem si, že to nejsem já, kdo si to způsobil. Byla jsem za to Pánu Ježíši moc vděčná a ten pokoj mám pořád i po 20 letech. Je pravda, že o některé kamarády jsem přišla, můj život se úplně změnil, objevily nové priority. Ale dostala jsem od Něj mnohem víc, než jsem čekala. Každodenní chození s Ním, blízkost, vědomí, že věci, které se kolem mě dějí, mají smysl.

Těší mě Jeho neočekávané způsoby vedení a komunikace se mnou. Jsem moc ráda, že mi dal dobrého manžela a tři děti, se kterými jsem už 14. rokem doma, učila jsem je celý první stupeň doma a nejmladší dceru stále učím. Ale vstupuji do nové etapy svého života a Pán Ježíš mě opět vede. Ukazuje mi, kde je mé místo, ale zároveň už mi otevírá nové obzory.

Možnost spolupracovat jako moderátorka rodinného pořadu na Rádiu 7 přišla ve chvíli, kdy jsem začala přemýšlet, co budu dál dělat, ale zároveň jsem aktivně nic nehledala. Nabídka zarezonovala s mým srdcem a já jsem viděla, že Pán volá do úplně nové zkušenosti. Přestože nemám žádné předchozí zkušenosti, věřím, že Bůh nám dává své zdroje k dispozici a stejně jako mnohé biblické postavy, které pochybovaly o svých schopnostech, povolává i navzdory jejich nezkušenosti. Klíčové je, jestli jdeme do výzev s Ním. On je nejlepší Otec, Přítel a Rádce!

Zdeňka Neumannová

Žije a pracuje v Pardubicích spolu se svým manželem Romanem, kazatelem tamního sboru Církve bratrské. Zabývá se poradenstvím a v tomto školním roce ji můžete pravidelně slýchat v pořadu Štafeta.

Roman Neumann

Spolu s manželkou Zdeňkou se Roman chopil přípravy pořadu Štafeta. Žije v Pardubicích, kde slouží jako kazatel sboru Církve bratrské Archa.

Petr Šandera

Vyrůstal jsem v rodině, která formálně patřila k husitské církvi, ale jejího života se neúčastnila. Nebyl jsem křesťansky vychováván. Moje povědomí o těchto „věcech“ bylo velmi chabé.

Změnilo se to v 9. třídě. Tehdy k nám přišel nový spolužák, který se nakonec stal mým nejlepším kamarádem. Dělali jsme spolu různé hlouposti, ale taky jsme začali hledat Boha a pokoušeli se kontaktovat nějaké církve v našem okolí. On byl v tomto hledání o něco napřed a bylo skvělé, že jsme to mohli sdílet. V době komunismu to pro člověka, který neměl kontakty na žádnou církev, byla jedinečná příležitost. Dodnes jsem za to vděčný. I když se později naše cesty rozešly, duchovní zájem a hledání mi už zůstalo.

První zkušenosti s Bohem mám spojeny s vyslyšenými modlitbami. Tehdy jsem si s úžasem uvědomil nejen to, že Bůh je (o tom jsem už byl přesvědčen), ale že o mně osobně ví a zajímá se o to, co prožívám. To byla úžasná, pro mne až opojná, zkušenost.

Mé obrácení byl postupný, dlouhodobý proces. V pohledu zpátky ho vidím rozdělený do několika fází.

První fáze probíhala zhruba od mých 15 do 18. To bylo hlavně hledání a poznávání, završené mým křtem v husitské církvi. V této době mi Bůh pomohl v situaci, kdy jsem nastupoval na střední školu a musel si zvykat na nové prostředí, nároky a hlavně na nové lidi. Tehdy jsem byl hodně sám, ale učil jsem se modlitbě. Četl jsem Kempenského Následování a pak kratší pastorační spisky Komenského. To byla vedle Nového zákona a žalmů (v kralickém překladu po babičce) jediná křesťanská literatura, ke které jsem se tehdy doma dostal. V tomto čase jsem poznal církev, k níž formálně patří mí rodiče, a zakotvil v ní. Dostal jsem svou první Bibli a byl jsem pokřtěn. V tomto období mě víra přivedla i k určité konfrontaci se světem. Poprvé – krátce po mém křtu – se ozvalo vnitřní volání k duchovenské službě a tím pádem ke studiu teologie. To tenkrát, v polovině osmdesátých let, znamenalo vystoupit „ze stínu“, k víře se veřejně přiznat a riskovat konflikt s ateistickým okolím. Víra mě zkrátka vedla „do průšvihu“ :-). Ale Bůh mě tím provedl a já jsem zjistil, že je možné v této konfrontaci obstát a že to s Boží pomocí dokážu i já. Poznal jsem lidi, kterým se mé rozhodnutí nelíbilo a dávali to najevo, ale mnohem víc bylo těch, co sympatizovali, podpořili mě a „drželi mi palce“, včetně některých učitelů. Také moji rodiče tehdy k mému překvapení vyjádřili svou podporu. To pro mne mnoho znamenalo a znamená dodnes. Tehdy jsem to vzal jako jasné znamení z nebes – takový osobní zázrak.

Tak jsem se dostal na tehdejší Husovu bohosloveckou fakultu do Prahy. Otevřel se mi obzor teologického studia a práce. Zamiloval jsem si biblistiku – zejména Starý zákon. Biblistice a Starému zákonu se snažím dál věnovat. Společenství studentů mi poskytlo skvělou formaci. Do té doby byla moje duchovní cesta individuální. Na fakultě jsem poznal, jaké to je žít svou víru ve společenství.

Další období trvá dodnes a je spojeno s mou farářskou (a jeden čas také s biskupskou) službou. Musel jsem si ujasňovat otázky svého povolání, svého místa před Bohem i před lidmi. Bůh mi na této cestě daroval také mou manželku Markétu a naše děti… Dal mi poznat hodně lidí a zažít mnoho zkušeností příjemných i nepříjemných. Věřím, že Bůh mne v rozhodujících věcech vedl a na mé nejvážnější otázky odpověděl. Pochopitelně jsou i takové, se kterými se potýkám pořád. Ale to k našemu pozemskému životu patří. Bohu jsem vděčný za jeho vedení a doufám, že mne povede i nadále.

Kdybych měl říct, co víra v mém životě změnila, odpověděl bych asi toto: Pomohla mi ke správnému osamostatnění se. Pomohla mi na cestě k mé dospělosti lidské i duchovní. Vedla mne k mnohým konfrontacím, kterých jsem se dříve bál a myslel jsem si, že na ně nemám. Bůh mne trpělivě vedl, takže jsem mohl zakusit, že on byl opravdu ve všem se mnou. Skrze obrácení mě  přivedl blíž k lidem a pomáhá mi více jim rozumět.

Víra mi také pomohla nebát se být tím, kým jsem; najít hodnotu, jakou před Bohem mám; vytvořit si svůj názor a stát si za ním. Víra mi pomohla poznat sebe sama, poznat a přijmout své limity a žít víc v pokoji s Bohem, se sebou samým i s druhými lidmi.

I když si uvědomuji své chyby a nedokonalosti, i když někdy pochybuji (osobnostním založením jsem spíš člověk se sklonem k depresi a úzkostem) a dělám si starosti, jsem rád s Bohem a moc se mi líbí, jaký Bůh je (i když to s ním rozhodně není jednoduché :-), ale právě to mě k němu přitahuje a fascinuje. Víru nepovažuji za „klidný přístav“, nýbrž za vyvedení ven do reality, do konfrontace… k setkání… zkrátka tam, kde se něco děje, „kde to fouká“. Víra není nic hotového, ale spíš proces, zrání, tříbení a dospívání (ve smyslu Ef 4,14).

Moje první kontakty s Rádiem 7 (TWR) začaly v době, kdy jsem byl brněnským biskupem. Tehdy jsem byl párkrát hostem v živém vysílání v sobotu ráno moderovaném Kateřinou Hodecovou a pak také Lucií Endlicherovou.

Za současnou spolupráci s Rádiem 7 vděčíme Marii Frydrychové. Od prvního lockdownu na jaře 2020 jsme začali s manželkou Markétou natáčet pro naše farníky a přátele takové amatérské audionahrávky bohoslužby Slova, obsahující čtení na každou neděli podle Ekumenického lekcionáře, kázání a modlitby. Posílal jsem je také Marii, která se účastní našich bohoslužeb a biblických hodin. A ji napadlo zkusit nabídnout tyto nahrávky Rádiu 7 a k našemu překvapení rádio projevilo zájem. Pak už zbývalo jen domluvit se na způsobu a termínech dodávání.

Tak se stalo, že naše nahrávky začalo od září 2021 vysílat také Rádio 7. Tam náš pořad najdete pod názvem Séla. Zpočátku mi ten název připadal divný, ale pak se mi ta myšlenka zalíbila. Séla, to je taková pomlčka při modlitbě žalmu. (Aspoň se tak dnes biblisté domnívají.) Proud slov se zastaví a člověk nechá ve své mysli rezonovat slovo, které právě zaznělo, a to může snáze vstoupit do srdce. Rádi bychom, kdyby byla i rozhlasová Séla chápána jako taková pomlčka v proudu našeho života, kdy můžeme nechat v mysli rezonovat biblické slovo.

Velkou změnou pro nás bylo, že jsme museli nahrávky začít připravovat o několik dnů dřív, než jsme byli zvyklí. Ale nakonec se nám podařilo zakomponovat nový termín nahrávání do našeho týdenního programu celkem snadno a bez problémů. Já mám tak možnost prožít celý týden velmi intenzivně s nedělními texty. Zamyšlení na nahrávce představuje počáteční fázi mého setkání s nedělními texty. Ale ty ve mně dál „pracují“, tak v neděli dozrají do fáze II. Tím myslím text, který pak v neděli kážu. Někdy je kratší, jindy rozvine jeden určitý motiv a myšlenku, která v nahrávce nebyla zmíněna vůbec anebo jen okrajově. Tento intenzivní, pracovní kontakt s biblickým poselstvím je skvělou zkušeností, za kterou jsem opravdu moc vděčný.

Přihlášení Vám umožní rozšířený přístup k některým částem tohoto webu.
Pokud ještě nemáte svoje přihlašovací jméno a heslo pro tyto stránky, vytvořte si nejprve účet.

Save
Nastavit cookies
Aby vše správně fungovalo, používáme soubory cookie. Některé jsou nutné pro chod webu, jiné umožňují měřit návštěvnost.
Přijmout všechny
Odmítnout všechny
Analytics
Cookies používané k měření návštěvnosti.
Google Analytics
Přijmout
Odmítnout