Autor a moderátor hudebního pořadu Pohovka.

Pokud jde o víru v Boha, myslím si, že Bůh existuje jako myslící entita a tvůrce světa a celého vesmíru. Nemyslím si, že Bůh má k nám nějaký osobní vztah. Křesťanství jako náboženství vnímám především jako nástroj určité manipulace s lidmi, často sice s dobrými úmysly, ale s nároky vyplývajícími z toho, že akceptujeme autoritu, která si přivlastnila právo interpretace Boží vůle. Přičemž sama podstata Boha se opírá pouze o to, že tomu musíme věřit. Věřit něčemu, co si nemůžu nijak ověřit, nepovažuju za ctnost, považuju to za hloupost. A co se týká morálních akcentů křesťanství, ty je možné naplnit i bez křesťanství, protože dobro (i při samotné nejednoznačnosti definice tohoto pojmu) není závislé na náboženské doktríně. Do kostela chodím jako dítě z kazatelské rodiny pravidelně, k Církvi bratrské jako organizaci mám celou řadu vážných výhrad a nejhorší částí bohoslužeb jsou pro mě svědectví.

Zhruba tohle byste se ode mě dozvěděli, kdybyste se mnou mluvili v roce 2009. Bylo mi 21 a – jak vidíte – sežral jsem veškerou moudrost světa.

O pár měsíců později jsem osobně zažil, že Bůh nejen existuje, ale že má ke mně vztah a když já udělám jeden krok směrem k němu, On ujde zbytek cesty směrem ke mně. Bible pro mě přestala být souborem nařízení, zákazů a nástrojem manipulace s lidmi, ale začala pro mě být především souborem příběhů, které její autoři zažili s Bohem. A já se s nimi můžu ztotožnit, protože k nim můžu přidat svou autentickou zkušenost, na jejímž základě se se střídavými úspěchy snažím nebýt nejvyšší autoritou svého života. V jedné naší písničce jsem napsal "já nemusím věřit, já vím, že jsi svatý", protože moje víra není přiklonění se k nějakému názoru. V té samé písni jsem ale napsal "mám víru", protože moje víra je vztah. V křesťanském kancionálu to jeden mnohem lepší autor, než jsem já, vystihl prostě a jasně "vím, komu jsem uvěřil". Do kostela chodím pravidelně, dobrovolně a rád, k Církvi bratrské jako organizaci mám celou řadu vážných výhrad a nejhorší částí bohoslužeb jsou pro mě svědectví.

„Věřím, že jediné, co nám v životě zbývá, je buďto se hluboce zamilovat, nebo se věnovat duchovním věcem.“ (Cat Stevens, britský hudebník).

Do svých 16 let jsem žil navenek úplně typický a asi úspěšný život českého teenagera: nerad chodil do školy, sportoval, četl, koukal po holkách a běhal za nimi. Internety tehdy ještě nebyly, počítačové hry teprve začínaly. :-) Duchovní život či literatura, kostely, „někdo“ či „něco“ nad námi, křesťanská víra nebo církev - to vše zcela míjelo mou pozornost.

Uvnitř mne ovšem už od počátku puberty klíčily otázky, na které jsem ve svém okolí nenašel žádné přesvědčivé odpovědi: “Proč všechno krásné a silné je vždycky jen na chvíli? Je v životě něco, co má skutečně hlubší smysl a není to jenom „pěna“? Jak má být dobrým manželem a tátou, když vidím, kolika lidem v mém okolí to nejde?”

Když mne spolužák pozval do skupiny evangelické mládeže, šel jsem tam jenom ze slušnosti, abych neurazil. Nejprve mne tam zaujaly holky. Potom písničky s kytarou (učil jsem se na ni). Až během několika dalších návštěv jsem zaregistroval, že se tam mluví právě o věcech, které ve mně klíčily a o kterých jsem nikdy nikomu nic neřekl. A ta vyprávění z Bible, především o Ježíšovi, mi nabídla odpovědi, které mě vnitřně zasáhly: To by mohl být ten správný smysl a životní směr.

Po několika měsících jsem začal chodit s jednou holkou z té party a po necelém roce jsem se nechal pokřtít. Obojí mě drží až dodnes. Jsem evangelickým farářem, abych mohl druhým ukazovat cestu, která se stala i mou cestou. Nyní už 17. rokem v Praze–Libni. A s manželkou Aničkou máme za sebou 28 let krásného manželství a 3 velké děti. 

Rádio 7 i rádio Proglas sleduju z dálky už dlouhou dobu, jsem rád, že na mediálním trhu existují i křesťanské alternativy. Nabídky oslovit jejich posluchače v pořadu Nejen chlebem si velmi vážím, jako evangelický farář pracuji s Biblí pravidelně a i po mnoha letech s velkou radostí a požehnáním. Snad něco z toho „přeteče“ i do mých úvah o biblických textech.

Moderátorka pořadu Rozmarýna.

Než jsem začala studovat na vysoké škole, o Pánu Ježíši jsem nevěděla nic. Rodiče mi předali ateistickou víru, že svůj osud mám ve svých rukou a že křesťanství je jen pro slabochy, kteří si v životě nedokážou poradit sami. Pán Ježíš měl se mnou ale jiný plán. Přivedl mě na anglické kempy, na kterých jsem se poprvé setkala s křesťany a kde nebyli žádní důchodci. Myslela jsem si totiž, že víra je záležitost jen starých lidí a věda už dávno vyvrátila existenci Boha. Od prvních chvil jsem vnímala, že ti mladí lidé mají něco, co já nemám, ale nedokázala jsem říct, co to je. Sama jsem prožívala, že nevím, jestli můj život má nějaký smysl a cítila jsem v sobě velkou prázdnotu.

V té době jsem si myslela, že mám vše, co svět nabízí a nerozuměla jsem, proč se cítím tak prázdná. Mohla jsem studovat, vydělávat peníze, cestovat a žít vysokoškolským životem. Ale přesto to nestačilo. Až díky mnoha rozhovorům na kempech a filmu Ježíš jsem začala chápat, že Ježíš dává něco víc a že může dát smysl mému života. Ale bála jsem se udělat takovou velkou změnu ve svém životě. Co řekne má rodina a kamarádi? Ale nedalo mi to, vnímala jsem, že potřebuji svůj život vyřešit, nasměrovat a tak jsem Pánu Ježíši dala svůj život a prosila ho o odpuštění mých hříchů.

Ta změna nenastala hned, ale po několika týdnech jsem si uvědomila, že pocit prázdnoty je pryč a v mém srdci nastal pokoj. To mi udělalo velkou radost, uvědomovala jsem si, že to nejsem já, kdo si to způsobil. Byla jsem za to Pánu Ježíši moc vděčná a ten pokoj mám pořád i po 20 letech. Je pravda, že o některé kamarády jsem přišla, můj život se úplně změnil, objevily nové priority. Ale dostala jsem od Něj mnohem víc, než jsem čekala. Každodenní chození s Ním, blízkost, vědomí, že věci, které se kolem mě dějí, mají smysl.

Těší mě Jeho neočekávané způsoby vedení a komunikace se mnou. Jsem moc ráda, že mi dal dobrého manžela a tři děti, se kterými jsem už 14. rokem doma, učila jsem je celý první stupeň doma a nejmladší dceru stále učím. Ale vstupuji do nové etapy svého života a Pán Ježíš mě opět vede. Ukazuje mi, kde je mé místo, ale zároveň už mi otevírá nové obzory.

Možnost spolupracovat jako moderátorka rodinného pořadu na Rádiu 7 přišla ve chvíli, kdy jsem začala přemýšlet, co budu dál dělat, ale zároveň jsem aktivně nic nehledala. Nabídka zarezonovala s mým srdcem a já jsem viděla, že Pán volá do úplně nové zkušenosti. Přestože nemám žádné předchozí zkušenosti, věřím, že Bůh nám dává své zdroje k dispozici a stejně jako mnohé biblické postavy, které pochybovaly o svých schopnostech, povolává i navzdory jejich nezkušenosti. Klíčové je, jestli jdeme do výzev s Ním. On je nejlepší Otec, Přítel a Rádce!

Klára Literová s námi externě, ale pravidelně a intenzivně spolupracuje, přestože nás fakticky dělí velká vzdálenost. I tak jednou za měsíc dojíždí na pár dnů do brněnské redakce (v mezičase pracuje doma) a připravuje pro děti pořad Korálky. 

V životě mě provází verše z Žalmu 37,4–5: „Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše, oč požádá tvé srdce. Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat.“

Pocházím z Chlumce u Ústí nad Labem, z učitelské rodiny a většina mého dětství byla spojena s obdobím komunistického režimu – omezení, strach, nespravedlnost i vězení, kterou na sobě pocítil nejcitelněji můj dědeček. Přesto jsem s maminkou vytrvale chodila do kostela a chtěla zjistit, zda to, o čem tu kněz mluví, je pravda. Časem jsem se dostala do společenství Církve bratrské, kde byl tehdejším kazatelem Daniel Fajfr, a kde jsem v osmnácti letech pochopila to, co jsem stále slýchávala: že Ježíš Kristus zemřel za nás lidi, a že to platí i pro mne, pro mou osobu! A tehdy se mi otevřely dveře pro oboustranný vztah s ním.

Ale cesta byla ještě dlouhá a potřebovala jsem hodně pracovat sama na sobě, řešit svou neklidnou povahu, nánosy své minulosti a hlavně začala upřímně odpouštět. Během této doby jsem se vdala za velice milého a obětavého muže, který je mou velikou podporou (a kromě svého technicky zaměřeného zaměstnání se stará i o budovu Církve bratrské v Ústí nad Labem). Narodily se nám 4 děti, které v sobě postupně probouzí obdarování pro svá budoucí zaměstnání a službu Bohu.

Já sama jsem od konce mého studia na ústecké univerzitě učitelkou prvního stupně. Nejprve jsem učila ve dvou státních školách a po narození dětí jsem se rozhodla učit si je celý první stupeň doma v rámci domácího vzdělávání. Paralelně tomu začala u mladých křesťanských rodin vznikat touha po místní církevní škole. Dlouhá léta to jen tak probublávalo, nebyl, kdo by se toho ujal, až jsem se nakonec s důvěrou v Boží pomoc tohoto projektu chopila. A opravdu, po prvních peripetiích s úřady a hledáním vhodných prostor začala Křesťanská základní škola Karmel svou oficiální činnost 1. 9. 2018 (zřizovatelem je Sbor Církve bratrské v Ústí n/L). Škola byla vlastně takovým mým dalším dítětem a pečovala jsem o ni 4 roky, pak jsem ji z  různých důvodů předala dál. Škola propojuje zaměstnance a děti různých ústeckých církví, je misijním polem pro děti a rodiče z nekřesťanského prostředí; nechť si ji Bůh používá dál ke svým záměrům.

Jsem člověk, který se rád učí a tvoří. Baví mne kreativně pracovat s dětmi, a tak to stále dělám, propojovat výuku ve vzájemných souvislostech a spolupodílet se na utváření charakteru žáků. Mám to štěstí, že opět v křesťanské škole.

Ve směřování mého současného života mě především ovlivnil a povzbudil bývalý administrátor našeho sboru CB UL Pavel Plchot. Uvědomila jsem si, nakolik je pro mne v životě důležitá důvěra ze strany druhých pro to, co já dělám. Snažím se také budovat ve víře a důvěře Bohu, v poznávání jeho cesty pro můj život, abych dělala, co chce on, ne jen co je obecně dobré. Dávala mu prostor k proměně touhy mého srdce v tu jeho, neboť on pak jedná – viz žalm výše. Je potřeba dávat mu svůj čas, zůstávat s ním v modlitbě s osobní přítomností nás obou a sytit se jeho slovem v Písmu.

Kam mně Bůh vede? Kromě směrovky „↑ K BOHU“ a k péči o svou rodinu mám vedle učitelské pozice našlápnuto ke spolupráci s křesťanským Rádiem 7 (TWR). Je to úžasné další misijní pole, aby mohl Bůh promlouvat k uším a srdcím lidí. Je to smysluplná práce s rozséváním evangelia. Věřím, že Bůh uschopňuje člověka k věcem podle jeho vůle, kéž uschopní i mne zde.