Prorok Nahum maluje obrazy vysychajících řek, chvějících se hor a temnoty, která dopadá na odpůrce. Připomíná tak, že Ten, kdo stvořil svět, jej také drží ve svých rukou a má moc jím otřást. To, co lidé považují za pevné a nedotknutelné, se může v jediném okamžiku rozpadnout.

Ponoříme se do dramatické situace, kdy apoštol Jan nenechává bez odezvy lidskou ctižádost a pomluvy, ale chystá se osobně zasáhnout a uvést věci do světla pravdy. Kristův učedník tu vystupuje jako pastýř, který nese odpovědnost a nebojí se konfrontace, když jde o zdraví celého společenství.

Nahum vystupuje přibližně sto let po proroku Jonášovi, který přinesl Ninive šanci na záchranu. Tehdy se město na čas odvrátilo od zla. Jenže další generace varování přeslechla. To, co bylo kdysi probuzením, se změnilo v zatvrzelost. Nahum už nepřichází s výzvou k pokání, ale s oznámením, že rozhodnutí padlo.

Jak snadno si můžeme první církev idealizovat, jako společenství bez napětí, bez sporů, bez lidských ambicí. Třetí list apoštola Jana však odhaluje mnohem realističtější obraz. Nahlédneme do situace, kde vedle obětavé služby stojí i touha po vlivu a uznání, kde se vedle otevřeného srdce objevuje také tvrdohlavost a odpor vůči autoritě.