Nedávno odvysílané pořady

Říká se, že cesta, která člověka neproměnila, byla zbytečná. A dotvrzují to i biblické příběhy o setkání obyčejných lidí s Ježíšem. Na jedno takové putování zve zamyšlení Zbyška Kalety, duchovního Slezské církve evangelické.

Ježíš zásadně změnil způsob zvěstování evangelia. Lidi nezveme k nám, ale jdeme za nimi. O tom, co to prakticky znamená a hlavně jaké to má důsledky, mluví hlavní pastor sboru KS Praha Ondráček.

Když prožijeme Boží lásku, nemusíme sobě ani světu nic dokazovat, protože naše identita je zakotvena v Něm. Je to velká svoboda, o které svědčí mnoho biblických příběhů a zkušenosti lidí kolem - stačí se zeptat... Jak takové osvobození prožil apoštol Petr, ukazuje ve svém zamyšlení David Novák.

V klidu a pohodě se nasnídat, to je často v dnešní době luxus. Že to má smysl, to dokládá Lucie Endlicherová na známém příběhu z Janova evangelia. Pojďme se přidat k učedníkům, kteří se setkávají s Ježíšem po jeho zmrtvýchvstání.

„Bůh by nám mohl poskytnout nezvratný důkaz své existence. Nebo by nás mohl vymyslet jako věřící a nikdy nepochybující roboty. To bychom ovšem přestali být jeho partnery a lidmi podle jeho obrazu.“ O důkazech Boží existence, víře i nevíře bude hovořit evangelický farář Roman Mazur.

Každý z nás potřebuje mít Emauzy, své místo, kam můžeme jít po cestě smutku, bolesti a zklamání. Protože na konci toho smutku je často naděje a nový začátek, jak zazní v zamyšlení psychoterapeutky Ráchel Bícové.

Citát: C. S. Lewis Dnes je sobota. Sobota je pro mě zvláštním dnem. Narodil jsem se v době, kdy se v Československé socialistické republice sobota měnila z pracovního dne na den pracovního volna. Není to neděle a není to ani pracovní den. V našem adventním kalendáři se pokusím ozvláštnit soboty tím, že jsem si pro vás připravil – citát na sobotu. Dnešní citát je od britského spisovatele, znalce středověké a renesanční literatury, který je asi nejznámější přes své dílo Letopisy Narnie. Citát jsem vzal z knihy, která vznikla jako rozhlasové pořady v době 2. světové války. Dnes se do rozhlasu vrací: „Tohle jsou ty dvě věci, o nichž jsem se chtěl zmínit. Jednak že lidským bytostem na celé zeměkouli je vlastní zajímavá a neodbytná myšlenka, že by se měly chovat určitým způsobem. A dále, že se tak ve skutečnosti nechovají. Znají zákon přirozenosti; porušují jej. Tyto dvě skutečnosti jsou základem všeho jasného přemýšlení o nás i o vesmíru, v němž žijeme.“1 Lewis tomu říká „zákon lidské přirozenosti“. Na rozdíl třeba od gravitačního zákona tento zákon máme možnost porušit. A přece je to zákon, protože s ním všichni po čítáme. Lewis uvádí vtipné příklady – když se lidé hádají. V hádce totiž vychází najevo to, co se předpokládá: To je moje místo, já jsem přišel první! Co se tady předpokládá? Pokud se někdo odvolává na to, že on přišel první, tak se dovolává toho, že existuje nějaká spravedlnost. Prostě jakmile se hlouček čekajících na autobusové zastávce narovná do fronty, už není možné jen tak přijít a stoupnout si doprostřed. To přece chápe každý! A mohli bychom pokračovat, těch příkladů přináší každý den spoustu: Jen si představ, kdyby něco takového udělal on tobě – to by se ti líbilo?! Nech ho být, nic ti přece nedělá! Máme v sobě morální kompas, že se nějak chovat máme, přitom se tak nechováme. Možná existují jednotlivci, o kterých to neplatí (to stejně ověřit nejde). Ale rozhodně to platí o lidských kulturách, jak to potvrzují kulturní antropologové – stačí si někde vyhledat, co víme o tzv. „zlatém pravidle“. Dneska máme Mikuláše, kterého doprovází anděl a čert. To je, myslím, pěkný symbol zákona lidské přirozenosti, který popisuje C. S. Lewis – pro nás lidi je typické, že v sobě máme ponětí o tom, jak věci mají být, máme představu dobra. A zároveň poznáváme, když dojde k jeho porušování. To jsme přesně my, anděl a čert – a my mezi tím.

S láskou nebo v souladu s pravidly? Nedávno jsme někde diskutovali, jaká by měla být pravidla vzájemného fungování ve skupině. V práci máme zákoník práce, ve školách se používá školní řád. Dcera mi před pár lety vyprávěla, že ve škole platí pravidlo: když řekneš „Nedělej to, je mi to nepříjemné“, tak ten druhý s tím musí přestat. A teď se v té naší debatě vynořila otázka, jakou roli v tom hrají dobré vztahy, laskavost. Teď to přijde: Je rozdíl, zda pravidla dodržuje člověk laskavý, anebo člověk, kterému je to vše vcelku jedno? Je to rozdíl? Je náš život opravdu o pravidlech? Nebo také záleží na přístupu? Je rozdíl, zda v nějaké skupině platí pravidla, nebo jestli v nějaké skupině se lidé mají rádi a zároveň mají nějaká pravidla? V kterém z těch kolektivů byste chtěli být? Já v tom, kde se lidé mají rádi a k tomu mají nějaká pravidla… Souhlasili byste, aby dodržování pravidel ve vašem kolektivu měla na starosti AI? V takovém případě by mě hodně zajímalo, co to bude, jestli to odchované na sociálních sítích, to na právních textech nebo to AI odchované třeba na klasické literatuře. V dnešním zamyšlení se znovu vracím k tomu, co je podle Ježíše to úplně nejdůležitější na způsobu, jakým žijeme. V jeden okamžik totiž vyhlásil mezi svými jedno nejdůležitější pravidlo, takovou jednovětou ústavu: Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým. (Evangelium podle Jana, kapitola 13, věty 34-35.) Kéž by to tak fungovalo! Jenže ono to nefunguje. Nedokážeš budovat a udržovat vztahy? – Jsi out, jsi úplně mimo! Místo toho dáváme přednost novým a novým pravidlům, zásadám, kodexům, zákonům a paragrafům – děláme to v církvi (tam by teoreticky Ježíšova slova platit měla) a děláme to také v naší společnosti. Pravidel je nekonečné množství, přitom se nám nedaří se dobrat toho, co bychom chtěli nejvíc – moct normálně v klidu žít. Praktický příklad: Konzervativně orientovaní křesťané – ke kterým se sám hlásím – máme úchylku hlasovat pro politika, který prohlásí „jsem proti potratům“ nebo „rodinu si rozvracet nedáme“. A my se jak tupé ovce necháme těmito pár slovy omotat kolem krku a už nás vedou… Copak Ježíš řekl: Dávám vám přikázání: Říkejte správná slova?!! Místo toho on řekl: Milujte se! Jenže to jde mimo nás a má to nakonec i politické důsledky. To výstižně popisuje rčení: Hranice lásku chrání, ale nevytvářejí.1 Co je důležitější – talíř nebo polévka? Talíř dává polévce tvar a dá se z něho dobře jíst. To jsou ta pravidla. Talíř sám o sobě však zůstává hladový. Když nemáte dobré vztahy, lidé nemají o sebe vzájemně zájem, pak můžete mít sebelepší pravidla, nezlobte se, ale nemám zájem! Dneska je každý druhý tak asertivní a dokáže se tak vůči druhým vymezit, že si to ve svém mládí nedovedu představit. Nemáme problém si udržet druhé od těla. Ale světe div se, cítíme se pak osamělí! Přijde mi to jako neřešitelný problém. Povede se nám dneska do našich pravidel vnést také zájem, vzájemnou péči, laskavost? Přeji hodně štěstí!

Problém toaletního papíru! Byl jsem na pracovním setkání. Bylo to nějaký druhý nebo třetí den, když jeden z účastníků rozšířil diskutovaná témata o problém toaletního papíru. Promlouval nám do duše, abychom po sobě doplňovali papír, když ho dobereme. Předejdeme tím prý velmi nepříjemné situaci… (Působil dojmem, že ví, o čem mluví.) Pojďme si tu situaci trochu eticky rozebrat :) S dovolením beru do ruky elektronickou tužku. Hráč číslo jedna vykoná svou potřebu, při které dopotřebuje ruličku toaleťáku. Opouští kabinku, rychlá klička s mýdlem v umyvadle a již se nenápadně začleňuje mezi ostatní v místnosti. Hráč číslo dvě mezitím ostrým manévrem skončí v téže kabince, aby po chvíli zjistil, že situace je vážná. Rozhodne se k nestandardnímu řešení, pootevírá dveře a vyhlíží, není jasné koho nebo co. Bere do ruky mobil a volá kamarádovi, který mu to ovšem nezvedá. Nakonec opatrně vyjde z kabinky tzv. „na rappera“ – houpe se v bocích, rozkrok až někde mezi koleny, obejde sousední kabinky, aby se nakonec vrátil do té své, jakoby tam ještě něco zapomněl… Když to zobecním: Osoba číslo jedna nachystá osobě číslo dvě nemilé překvapení. Jsou dvě možnosti: 1. Vyhlásit do celého světa, že kdo dobere toaletní papír, je povinen jej doplnit! 2. Druhou možností je přiznat si, že stačí, aby se každý člověk před vykonáním potřeby ujistil, že má vše potřebné. A jak to tak v životě bývá, lidé se dělí na fanoušky prvního nebo druhého řešení: Dobrala jsi hrubou mouku a nenapsala to na nákupní seznam!! Já tu teď mám rozdělané jídlo, za chvíli musím odcházet. Nic jiného už nestihnu uvařit a tohle nemohu dodělat?!! - Ale miláčku, vždyť stačilo, aby sis než začneš vařit, prošel všechny suroviny, jestli je máš… To mi nemůžeš říct, že už v autě není benzín? Stojím v koloně a mám obavu, že nedojedu ani k první benzínce! A proč vlastně nenatankuješ, když vidíš, že benzín dochází! … ano, to je přesně „problém toaletního papíru“! Stoupenci prvního typu řešení by měli výrobcům toaleťáků navrhnout, že na každé ruličce by mělo být napsáno: Už se ví, kdo to je – jsi to ty!! Nepřidělávej druhým problémy a doplň toaleťák! Stoupenci druhého řešení k celé věci přistoupí s ohromnou osobní svobodou: Každý ať řeší své problémy! Má to tu výhodu, že to není třeba nikam psát… Které řešení je eticky správné? Nevím. Ale mám vypozorováno, že každý z nás hájí to řešení, které se mu právě hodí. Dopotřeboval jsem toaleťák a nedoplnil ho? No jasně, každý si má své problémy řešit sám? Zakopnul jsem o židli kolegy, který se odsunul od stolu a nechal ji tam trčet? No jasně, že každý je povinen dát po sobě novou ruličku toaleťáku! Věřte mi, problém toaletního papíru není drobný problémek, to je skutečný problém! Kolikrát jste potkali dneska nebo včera problém toaletního papíru?

Double vision Nudíte se? Mám pro vás skvělý nápad – dívejte se na dění kolem sebe také očima někoho jiného! Dívejte se očima druhých na jiné lidi a třeba i na sebe. A bude po nudě, to mi věřte! To je jádro dnešního oříšku, který nalézáme v našem adventním kalendáři, a pokusím se ho vyloupat. Zamyšlení jsou tak krátká, aby nebyl problém si je poslechnout třeba dvakrát. Dneska vám představím to, čemu Miloslav Volf říká double vision. Miroslav Volf žije v USA, původem je Chorvat a jeho maminka byla Češka – hlavní řečník Evangelikálního fóra v Praze v roce 2020. Napsal vynikající teologickou studii, která je i přeložena do češtiny. Ono je to vlastně velmi jednoduché: double vision je to, když se nám podaří podívat se na danou věc očima druhého člověka, double vision znamená česky dvojité vidění, tedy vidění vlastníma očima a ještě i očima někoho druhého. Popisuje to ve čtyřech krocích – je to vlastně výlet tam a zpět:1 1. Vystoupíme sami ze sebe. 2. Překračujeme společenské hranice a vstupujeme k dočasnému pobytu do světa toho druhého. 3. Bereme ty druhé do našeho světa. 4. Celý proces opakujeme. Jedním z výsledků může být společný dorozumívací jazyk. Budu vám vyprávět, jak jsem to sám kdysi objevil. Měl jsem na starosti malou organizaci, jen pár zaměstnanců. A přišla situace, kdy se jednalo o omezení nebo ukončení spolupráce s kolegou. Čekal mě rozhovor, který si asi žádný manažer neužívá. Tehdy jsem se účastnil nějakého výcviku, kde nás seznámili s metodou Gestalt. která může vypadat tak, že máte dvě prázdné židle – jedna představuje manažera, druhá toho zaměstnance. Zkusil jsem to. Nejprve jsem si sednul na tu židli manažera, protože to je moje skutečná role. Pak jsem dosedl na židli toho zaměstnance a vedl ten nepříjemný rozhovor z jeho pozice. Mohu židle střídat tak dlouho, dokud nejsem s výsledkem spokojený. Hodně mi to tenkrát pomohlo. Díky té druhé perspektivě mě napadlo třeba to, že je mi jako manažerovi vcelku jedno, kdy k omezení spolupráce dojde, měsíc sem nebo tam. A mohl jsem tak v této věci nechat kolegu, ať navrhne svůj termín, který zapadá do jeho životních okolností. Jednání se tak stalo pro oba přijatelnější. Ale může to být i docela prostě to, že chci přijít na to, co druhý myslí slovy: Mám radost. Když dva lidé řeknou tuto větu, je dost velká šance, že tím každý myslí něco jiného. Dnešní nápad pro tebe – zkus double vision Miroslava Volfova. Podívej se na věc očima druhého člověka. Zkus třeba přijít na to, co u druhých znamená „mám radost“. Přeju mnoho zábavy!

Popiš svůj životní přístup Rozbalujeme adventní kalendář pro druhý prosinec, myšlenka pro dnešní den zní: Hodně pomůže, když dokážeš popsat svůj životní přístup. Někdo z vás určitě namítne – adventní kalendář poslouchám, abych si nějakou dobrou myšlenku poslechl, ne proto, abych si pak na ni musel přijít sám! Jenže dnes máme ten problém, že jen málo kdo dokáže popsat ten váš životní přístup. Já to rozhodně nejsem. Radši znovu zopakuji, co jsme dnes v adventním kalendáři rozbalili: Hodně pomůže, když dokážeš popsat svůj životní přístup. Přemýšlím nad tou větou, přijde mi má v sobě takové dvě sousta: „hodně pomůže“ – zajímalo by mě, k čemu. A druhé sousto je „životní přístup“. K čemu mi to pomůže? Pokud chceme zažívat dlouhodobá přátelství v životě, nepůjde to podle mě bez toho, abychom se pro to v určité chvíli rozhodli. Nebo aby se pro to rozhodli oni. A nejde se rozhodnou pro něco, co nedokážeme vyslovit. A tak je to s každým rozhodnutím. Proto je dobré, umět popsat svůj životní přístup. Vzpomínám si na jednoho svého kolegu v armádě, který za mnou přišel a říká: „Mám téma, o kterém si s tebou chci popovídat – duchovní výchova dětí. Řeším to a myslím, že mi pomůže se o tom pobavit.“ Není křesťan, ale to vůbec nebrání tomu, aby se pokusil svým dětem předat něco podstatného ze svého přístupu k životu. To se mi velmi líbí a snažil jsem se ho v tom podpořit. Moje zkušenost je ta, že děti především pozorují a vidí, jak my dospělí žijeme. Pak ale přijde den, kdy se na to zeptají. A v tu chvíli se nám bude velmi hodit, pokud svůj životní přístup dokážeme také trochu popsat. Včerejší myšlenka byla Ježíšova výzva: Buď sám sebou – buď milujícím člověkem! To je jeden z možných přístupů k životu. Jak říkám, nepomůžu vám s tím popsat ten váš. To zkuste dneska udělat vy sami. Já se teď ještě trochu zamyslím nad tím, že Ježíš do centra svého životního přístupu postavil lásku. Říkal: Miluj Boha vším, miluj bližního jako sám sebe, buď milujícím člověkem! A Ježíš není sám, lord Voldemort v závěrečném souboji s Harry Potterem pronese s pohrdáním: „Láska – oblíbený Brumbálův všelék!“ Zásadní problém tohoto přístupu zní: Vždyť ono to ale nefunguje! To je velmi dobrá námitka. Co znamená, že to nefunguje? Snažím se chovat slušně, ale pak přisviští nějakej šmejd a stejně si prosadí svou na úkor jiných. Dobrá, dovolte mi to popsat jinak: Zlo na světě bylo, je a bude, šmejdy nepřestaneme potkávat. Podle mne ta skutečná otázka zní: Je možné zůstat milujícím člověkem, i když kolem občas prosviští šmejd? Pokud ano, pak tento životní přistup funguje. Funguje pro mě, přijde mi, že funguje dalším… Ale máte pravdu – u šmejda opravdu nefunguje! Ale vidím i druhý zásadní problém (nebojte, to už je poslední): Kde mám brát sílu na to být milujícím člověkem? A to je můj velký problém, to mohu podepsat. Ano, baví mě být milujícím člověkem, ale kde na to brát?! Důvěřuji Bohu, že v základech našeho vesmíru je láska, že ty síly přijdou. Rozbalili jsme druhý poklad adventního kalendáře: Hodně pomůže, když dokážeš popsat svůj životní přístup. Já se trochu rozpovídal o přístupu, který jde popsat jako „být milujícím člověkem“, Ježíš ho doporučoval a mě si získal. Ale to podstatné nakonec je popsat, o jaký životní přístup se snažíš ty? Přeji hodně zdaru!

Buď sám sebou, buď milujícím člověkem! Milí posluchači, dnes rozbalujeme první dobrůtku zvukového adventního kalendáře. Podívejme se, copak to tu na dnešek máme – Ježíšovu výzvu: Buď sám sebou! To by mě zajímalo, co tím vlastně Ježíš myslel… Je 1. prosince a máme před sebou 24 krátkých zastavení. Celý kalendář bude o tom, jak žít příjemný a užitečný život, neboli o etice. Připravil jsem si pro vás provokativní myšlenky z různých koutů našich životů. Vánoce jsou Ježíšovo narozeniny, tak začneme jeho výzvou: Buď sám sebou! Samozřejmě, on to takto neřekl, to já se to snažím převést do naší dnešní řeči. Ten původní Ježíšův výrok zní takto: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí … Jak chcete, aby lidé činili vám, i vy stejně čiňte jim. (Evangelium podle Lukáše, kapitola 6, věty 27 a 31.) Takhle to řekl Ježíš. Co tím tedy myslel? Vybavuje se mi známý, který si pořád dělá srandičky. Dovedete si představit, že jsou chvíle, kdy se to opravdu krutě nehodí. Co myslíte? No jasně, přijde fórek. Opakovaně se dostává do potíží, protože ne každý nadřízený nebo zákazník má smysl pro jeho humor. Ale on si prostě pořád vede svou… Ježíš říká: Milujte, buďte milující lidé, a buďte takoví vždy, a vůči všem – vůči známým i vůči neznámým lidem, vůči sousedům i příbuzným, vůči kamarádům i vůči těm, kdo vás nesnáší. Jsou lidé, kteří milují ty, kdo je milují, a nesnáší ty, kdo je nesnáší. Jsou to takoví lidé – zrcadla. Ježíš nás vyzývá, abychom nebyli zrcadla. A dodá: Jak chcete, aby lidé činili vám, i vy stejně čiňte jim. Toužíte po tom, aby na vás všichni lidé byli hnusní? Buďte takoví vůči všem lidem, nedejte se vykolejit, buďte v tom konzistentní. To je pro druhé lidi čitelné. Chcete, aby se k vám ostatní chovali slušně? Buďte takoví vůči všem, vždy a všude. Ježíš si vybral tu variantu být milujícím člověkem. To mě fascinuje. Ale ještě víc to, jak ten milující člověk vypadal v jeho podání: Spoustě lidem pomohl, jak se dá očekávat, byl vstřícný k lidem, kteří byli ve složité životní situaci a prosili ho o radu nebo o pomoc. Ale byli i tací, na které byl velmi, velmi ostrý, nebál se je veřejně kritizovat a jít s nimi cíleně do konfliktu. Ti by asi vyprávěli jinak, co to znamená potkat milujícího Ježíše! Když někdo kšeftoval tam, kde se mají lidé modlit, sáhnul i k násilné akci, jejich stánky jim rozbil a vyhnal je. Svým nejbližším připravil nejednu horkou chvilku, protože je otevřeně a napřímo konfrontoval s problémem, který bylo podle něho třeba řešit. Na druhou stranu se mohli spolehnout na jeho pomoc, i když občas překvapil tím, jakým způsobem jim pomohl. Rozbalili jsme první dobrůtku v našem zvukovém adventním kalendáři: Nebuďte zrcadla, buďte sami sebou. Buďte milujícím člověkem – vždycky.