Nedávno odvysílané pořady

Probereme, co znamená být „královským kněžstvem“ a „národem svatým“. Jak se tyto biblické termíny dotýkají dnešních věřících? Budeme přemýšlet o tom, že víra v Krista je základem, na kterém Bůh buduje svůj lid, a že právě vztah k „úhelnému kameni“, kterým je Ježíš, rozhoduje o osudu každého člověka.

Apoštol Petr ve svém listu předkládá obraz člověka, který byl Bohem znovu zrozen k novému životu. Takový člověk má opouštět staré postoje: zlobu, lest a závist, a na jejich místě pěstovat touhu po Božím slovu, stejně jako dítě touží po mléku, které ho živí. Petr zároveň připomíná, že Kristus je živým kamenem, na němž stojí víra každého křesťana, i celá Boží církev.

Apoštol Petr ukazuje cestu k vnitřní svatosti. Ve svém listu vede čtenáře k tomu, aby jejich víra nebyla jen slovy, ale proměněným životem. Připomíná, že následování Krista se projevuje v poslušnosti, která nevyrůstá ze strachu, ale z lásky k Bohu.

V dalším zastavení nad Božím slovem se před námi rozvíjí myšlenka víry, která obstojí, i když lidské oči nic nevidí. Apoštol Petr nám připomíná, že opravdová důvěra v Krista přináší radost, která má svůj pramen v živém vztahu s Ním.

Pokračujeme v rozpravě nad listem, který není pouhou starověkou korespondencí, ale živým a aktuálním oslovením pro každého, kdo zápasí o víru uprostřed zkoušek. Apoštol Petr v úvodních verších 1. kapitoly připomíná, že základem křesťanské naděje je vzkříšení Krista, událost, která nejen proměnila dějiny, ale má moc proměnit i naše životy. Ukazuje na hodnotu víry, která není viditelná na povrchu, ale prochází tavením, aby se prokázala jako pravá.

Nově se začteme do 1. listu apoštola Petra, který píše svou první epištolu lidem, jež procházejí utrpením a pronásledováním. Vzácné na tom je, že není v této oblasti nějakým teoretikem, ale že i on má s pronásledováním své zkušenosti. Otevírá pohled na křesťanský život v čase zkoušek a zároveň nás směřuje k naději, která přesahuje přítomné okolnosti. Zavede nás do teologických hloubek, ale zároveň nabídne povzbuzení pro každodenní život víry.

Po hlubokém pohledu na Letnice a dílčím naplnění Joelových slov v novozákonní době se nyní obracíme k širšímu horizontu: k Božímu soudu nad národy, k vylití Boží spravedlnosti i zaslíbenému návratu izraelského lidu. Společně otevřeme text, který mluví o Dolině rozhodnutí, o davech v očekávání Hospodinova příchodu i o proměně země, kdy se znovu naplní Boží přítomností.

Jaké změny zaslibuje Bůh zemi zasažené zkázou a lidem poznamenaným soužením? A co znamená vylití Božího Ducha „na každé tělo“? Vydáme se do druhé poloviny knihy proroka Joela, kde mezi obrazy obnovy přírody, hojnosti úrody a duchovní proměny zaznívá naděje na příchod Páně a vznik nového Božího království. Teolog John Vernon McGee ve svém výkladu podrobně sleduje, co se z Joelova proroctví již částečně naplnilo, co se naplní teprve v budoucnosti, a jaký význam má toto poselství pro dnešní svět.

V dramatickém kontextu varování před Hospodinovým dnem zaznívá nečekaně něžné a naléhavé pozvání k návratu, k pokání, které není jen otázkou slov či vnějších gest, ale hluboké vnitřní proměny.

Jsme uprostřed textu knihy proroka Joela, jehož slova se ani po staletích nečtou jako dávná historie, ale jako živé varování i naděje pro dnešní dobu. Druhá kapitola této knihy otevírá jeden z dramatických obrazů starozákonního proroctví – Den Hospodinův. Ponoříme se do starozákonního textu, který až mrazivě rezonuje v novozákonní ozvěně, připomínkou návratu Krista i výzvou k pokání.

Znovu se zastavíme u slov proroka Joela, který svému lidu ukazuje to, co znamená skutečné pokání. A nejen jeho vnější projev, ale hluboký vnitřní přerod. Budeme naslouchat výzvám, jež zaznívají v čase, kdy už se v chrámu nepřinášejí oběti a země přestává nést úrodu. Kdy jde o moment duchovní i fyzické krize národa. Kniha Joel přináší nejen obraz soudu, ale i naděje a možnosti návratu a obnovy Božího lidu.

Tentokrát otevřeme jednu z nejkratších starozákonních knih, Joelovo proroctví. Jeho slova, pronášená v době krizí a hrozivých pohrom, zůstávají výzvou a varováním i pro naši současnost. V dramatických obrazech kobylek, spálených vinic a zkázy prorok upozorňuje na blížící se den Hospodinův – a zároveň vybízí k návratu, k pokání, k obrácení.

Poslední verše Jakubovy epištoly otevírají hluboká témata jako bolest i radost, nemoci i uzdravení, pokání i vděčnost. Ukážou nám na to, co znamená, když se víra promítá do všech oblastí našeho života, včetně těch, které zůstávají skryté. Osvětlíme si význam upřímné modlitby, vyznávání hříchů a duchovní zodpovědnost jednoho člověka za druhého.

Čeká nás úsek plný výzev k trpělivosti, posílení srdce i připomenutí blízkosti Pánova příchodu. V kulisách nespravedlnosti a lidského strádání zazní výzva k trpělivému očekávání – ne ve smyslu pasivity, ale jako projev víry zakotvené v Božích zaslíbeních. Nepromeškejte zamyšlení nad trpělivostí v utrpení, věrností ve službě i sílu prostého „ano“ a „ne“ v životě víry.

Oddíl z Jakubovy epištoly nás zavede do prvních šesti veršů páté kapitoly a nastaví nám ostré světlo na motivaci i důsledky lidského jednání. Čeká nás text, který rozhodně není příjemný na poslech, protože odkrývá nepohodlné pravdy o nespravedlnosti, sobectví a pokušení. Podíváme se na dobové souvislosti, na Ježíšova podobenství i na otázky, které se ani dnes věřícím nevyhýbají.

V textu čtvrté kapitoly Jakubovy epištoly se změříme na to, co znamená skutečně se podřídit Bohu a proč se někdy i věřící chovají jako lidé dvojí tváře? Je možné žít víru upřímně, bez přetvářky, i ve světě, který nás tlačí k rozpolcenosti? A jak s tím vším souvisí pokora před Bohem a schopnost neodsuzovat druhé? Jakub své posluchače nešetří – jeho výzvy jsou přímé, aktuální a často nepohodlné. A právě proto je nesmíme minout.

Čtvrtá kapitola nás zavede k tématu konfliktů, vášní a duchovních zápasů, které rozdělují naše společenství i rodiny. Bez okolků ukazuje, jak snadno se dobré úmysly mohou proměnit ve spory a duchovní neplodnost, a proč modlitby často zůstávají nevyslyšeny. S věcností sobě vlastní Jakub odhaluje, jak se přátelství se světem stává nepřátelstvím vůči Bohu.

Jakubova epištola je nejen výzvou k praktickému životu víry, ale také pohledem do zrcadla, ve kterém ne vždy vidíme to, co bychom chtěli. Ve třetí kapitole apoštol Jakub důrazně mluví o tom, jak mocný nástroj, ale i jak nebezpečnou zbraň máme každý ve svých ústech. Co vypovídá naše řeč o našem srdci? A jaká moudrost skutečně přichází shůry?

Ponoříme se do listu apoštola Jakuba, konkrétně do jeho třetí kapitoly. V ní se autor ostře zaměřuje na jazyk – malý úd s velkým dopadem. Používá přitom obrazy, které mluví samy za sebe: uzdu koně, kormidlo lodi, nebo oheň, který může zapálit celý les. Budeme hledat, co znamená skutečné ovládání řeči, a proč to bez proměny srdce nikdy nepůjde.

Z Jakubova listu otevřeme třetí kapitolu, která nás zavede k velmi osobní a současně nelehké oblasti – k jazyku a jeho moci. Společně s teologem Johnem Vernonem McGeem budeme uvažovat nad tím, co znamená živá víra, a jak poznáme, že ji nežijeme jen slovy, ale i skutkem.

Víra bez skutků je mrtvá — tak zní jasné poselství druhé kapitoly Jakubovy epištoly. Co znamená mít živou víru, která se projevuje v běžném životě? A proč jsou skutky důkazem skutečné důvěry v Boha? Jakub ve své epištole nevede teologickou diskuzi o víře jako o pojmu, ale zve čtenáře k důkladné sebereflexi: Co z naší víry je skutečně vidět?

Nacházíme se u výrazného úseku z druhé kapitoly Jakubova listu, který staví naši víru do přímé konfrontace s činy. Nejde jen o povrchní morální apel, ale o hluboké duchovní zrcadlo – o zákon svobody. Budeme přemýšlet, co znamená skutečně žít z víry a jak vypadá víra, která se projevuje skutky.

Jsme u druhé kapitoly Jakubova listu, u slov, která míří přímo k jádru našich vztahů. Jak víra v Krista ovlivňuje naše chování k druhým? Umíme jednat spravedlivě a bez předsudků? Věnujme pozornost hlubšímu porozumění Boží milosti i lidským slabostem.

Klademe si otázku, co znamená být nejen posluchačem Božího slova, ale i jeho vykonavatelem. Jakub Boží slovo přirovnává k zrcadlu – ne k tomu, u něhož se jen rychle prohlédneme a jdeme dál, ale k takovému, do kterého se díváme s úmyslem se změnit. Ukazuje, že pravá zbožnost není jen o slovech, ale o činech, které pramení z poslušného srdce.

Zastavíme se nad silným a velmi aktuálním úsekem z Jakubovy epištoly. Co znamená být „rychlý k naslouchání, pomalý k mluvení a pomalý k hněvu“? A jaký je rozdíl mezi tím, kdo Boží slovo slyší, a tím, kdo podle něj skutečně žije? Otevřeme otázky, které se týkají nejen osobní zbožnosti, ale i našich vztahů v církvi a v rodině.

Hloubka slov listu apoštola Jakuba nám ukazuje, co je od Boha a má moc proměnit život, a co klíčí z lidské svévole. Neboť lidská touha, ač se může zdát čistá a upřímná, nás snadno svede na cestu, která nás oddělí od Božího záměru. Poznávejte s námi, že Bůh je světlo a původce každého dobrého daru, a žádný stín do našeho života nevnáší On.

Pořad Světem Bible nepopisuje jen teologické koncepty, ale mluví přímo k našemu každodennímu životu. Tentokrát se opět zastavíme u slov z epištoly Jakuba, která nekompromisně míří ke křesťanské každodennosti. Zaměříme se na téma pokušení, jeho původ i důsledky a na to, jak rozpoznat rozdíl mezi Boží zkouškou a lákáním ke zlému.

Jakubova epištola nabízí nečekané pohledy na hodnotu majetku i lidského postavení. Staví do kontrastu pomíjivost bohatství s trvalostí Božích zaslíbení. Jakub ukazuje, že pravá hodnota člověka spočívá jinde než ve vnějším lesku, a že zkoušky, jimiž procházíme, mohou být cestou k duchovní zralosti. Podíváme se, proč jsou Boží děti bohaté i tehdy, když jsou chudé, a co znamená být "blahoslavený".

Zkoušky, víra, vytrvalost, ale také moudrost a důvěra v Boha – to jsou témata, která Jakub otevírá hned v úvodu svého dopisu. Velmi přímočaře zasahuje do našich životních postojů. Zavede nás k otázce víry zkoušené životem a důvěry, která odolává pochybnostem. Jakub mluví o smyslu zkoušek, nezbytnosti vytrvalosti a o tom, proč moudrost není jen otázkou inteligence, ale pokorného vztahu k Bohu.

V následujících týdnech se v pořadu Světem Bible budeme věnovat jednomu z praktických novozákonních textů — epištole Jakubově. Nepíše ji apoštol, ale muž, který Pána Ježíše dobře znal už z domova, a přesto mu zprvu nevěřil. Právě tato osobní proměna dává jeho slovům mimořádnou váhu. Teolog John Vernon McGee nás provede výkladem, v němž Jakubův důraz na skutky jako důkaz živé víry získává hlubší rozměr. Zaměříme se na to, co znamená vytrvalost, trpělivost a vnitřní stálost ve světle každodenních zkoušek víry.

Nahlédneme do závěrečných kapitol knihy proroka Ozeáše. Ten vystavuje Izraeli zrcadlo duchovního úpadku, ale právě na tomto pozadí zaznívá Boží pozvání k návratu, k uzdravení a k nové budoucnosti. Společně projdeme obrazy soudu i vykoupení v posledních dvou kapitolách této knihy.

Co nám Ozeáš ukazuje o charakteru Boha? A jak Bůh jedná se svým lidem tváří v tvář jejich tvrdosti? Jedenáctá a dvanáctá kapitola přináší silný kontrast – na pozadí odpadlictví a duchovní nevěry zaznívá výjimečný hlas Boží lásky. Uslyšíme nejen o temných stránkách izraelské historie, ale především o něžnosti a trpělivé lásce Boží, která se ani tváří v tvář opakovanému odmítání nevzdává.

Skrze slova proroka Ozeáše Hospodin nekompromisně pojmenovává nevěru Izraele, jeho spoléhání jak na politické aliance, tak na modlářství. Zpupnost národa, důvěra ve vojenskou sílu i znehodnocená slova – to vše jsou projevy duchovní slepoty, které prorok odhaluje. Výklad Johna Vernona McGeeho nabídne porozumění těmto starozákonním obrazům i jejich významu pro dnešní věřící.

Kniha proroka Ozeáše nás zavádí do chvíle, kdy severní Izrael přehlížel Boží výzvy k návratu od duchovního úpadku. Národ, který měl být světlem, se nechal pohltit okolní temnotou. Obrazy prorockého slovníku jsou často znepokojivé, ale přímé, pravdivé a mluví nejen o minulosti, ale i o současné duchovní krizi.

Prorocká kniha Ozeáš bez příkras odhaluje duchovní stav severního Izraele tehdejší doby. Národ, který kdysi znal Hospodina, se pomalu propadl do náboženské prázdnoty a ztratil schopnost rozlišovat mezi pravdou a klamem. Prorok Ozeáš nepíše jen o minulosti, jeho slova jsou zrcadlem i pro naši dobu. Ukazuje, jak snadno se člověk stává součástí prostředí, které ho odvádí od Boha, a jak těžko pak slyší Boží hlas.

Hlasem proroka Ozeáše otevírá Bůh bolestivé téma věrnosti a skutečného poznání. Právě skrze zklamání nad povrchní vírou a náboženskou přetvářkou zní Boží výzva k návratu. Zkusíme porozumět tomu, že Boží soud není pomstou, ale voláním k životu. Tak jako i dnes touží Bůh po našem srdci, ne po vnějších rituálech.

Jsme u proroctví Ozeáše, jehož bolestný osobní příběh se stává obrazem vztahu Hospodina a jeho nevěrného lidu. Dramatické varování před důsledky modlářství a výzva k pokání zaznívá nejen vůči severnímu Izraeli, ale také k judskému království. Ozeášova kniha otevírá otázky, které přesahují éru starozákonních proroků a míří i do dnešní doby.

Z pohledu osobního příběhu se děj knihy Ozeáš přesouvá k výpovědi o stavu celé společnosti. Prorok z Galileje nemlčí – nahlas pojmenovává duchovní prázdnotu, tvrdost srdce, úpadek mravů i selhání duchovních autorit. Nejde však jen o dávný příběh jednoho národa. Když totiž Hospodin mluví skrze proroka o vinách Izraele, současně zrcadlí i naši dobu. V čem spočívá pravý kořen lidské zkaženosti? A jakou odpověď nabízí Bůh?

Nahlížíme do jedné z knih Starého zákona – proroctví Ozeáše. Uprostřed osobního příběhu nevěrnosti a věrnosti se rozvíjí mocná duchovní paralela o vztahu Boha a jeho lidu. Ukážeme si, jak starozákonní obrazy směřují k Nové smlouvě, vykoupení a obnově všeho stvoření.

V druhé kapitole prorocké knihy Ozeáš zaznívá dramatické poselství o duchovní nevěrnosti a zároveň o neochvějné Boží lásce. Provádí nás souvislostmi mezi prorockým obrazem manželského vztahu a věrností vůči Bohu.

Otevřeme svědectví proroka Ozeáše – muže, jehož osobní zkouška se stala klíčem k pochopení duchovního stavu severního Izraele. Budeme sledovat první kroky tohoto neobvyklého proroka, který měl nejen mluvit, ale především žít Boží poselství.

V putování Písmem se zastavíme v poslední kapitole listu Židům. Otevírá se před námi výzva k oddělenému, duchovně zralému životu, jehož středem není náboženská rutina, ale živý vztah s Kristem. V textu odhalíme, co znamená vyjít za hradby, nést potupu s Kristem a co obnáší oběť duchovního života.

Vracíme se k 13. kapitole, kde na úvod zazní výzva k pokoře a důvěře v Boží přítomnost — ne skrze prázdná slova, ale hluboké ujištění: „Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.“ Zastavíme se u duchovního vedení, u odkazu víry těch, kdo nás předešli, i u neměnnosti Kristovy osoby.

Dostáváme se ke 13. kapitole listu Židům, která nepřináší jen poučení, ale především výzvu – výzvu k opravdové víře, ke službě, která se Bohu líbí. Zaslechneme varování, která nejsou jen ozvěnou minulosti, ale platí i pro dnešní dobu, kdy lidé hledají bezpečí, ale zapomínají, že skutečná jistota není v tom, co se třese, ale v tom, co zůstává – v Kristu.

Tato pasáž přináší varování před odpadnutím a připomíná, jak snadno může člověk obětovat věčné hodnoty pro pomíjivý zisk. Provede nás silným varováním před duchovní vlažností, nevěrou a ztrátou Boží milosti. Ezau, postava Starého zákona, zde není jen historickou postavou, ale varovným symbolem duchovní výměny – duše za talíř čočky.

Ve 12. kapitole listu Židům otevíráme otázku kázně - ale ne trestu, nýbrž výchovy. Ne vždy je příjemná, ale vždy promyšlená a cílená. Směřuje k životu, ke svatosti i ke zrání. Nechme se vést textem proloženým příběhy, postřehy i osobním svědectvím o tom, jak nás Boží láska přetváří.

V doprovodu výkladu Johna Vernona McGeeho se podíváme do 12. kapitoly listu Židům, kde se otevírá nelehká, ale zásadní otázka: proč Boží lid trpí. Biblický text mluví o Boží výchově jako o projevu lásky, nikoli trestu. Ukazuje, že utrpení může mít různé příčiny, ale ve všech případech nás Bůh vede k růstu a svatosti.

Dvanáctá kapitola listu Židům nám klade výzvu: běžme! A ne ledajak, ale s očima upřenýma na Ježíše. Po vzoru těch, kdo před námi obstáli ve víře, máme odhodit, co nás tíží, a vytrvat. Duchovní život není statický, je to závod, který volá k odevzdání.

Tímto dílem zavíráme část výčtu hrdinů víry. Zastavíme se u jmen, která v krátkém sledu shrnují celé období dějin Izraele – u Gedeóna, Davida, Samsona a dalších. Jejich víra měla různé tváře, někdy vedla ke slavným vítězstvím, jindy ke krutému pronásledování. Zamyslíme se nad tím, co vlastně znamená osvědčit víru, i když se nenaplní očekávání, i když nepřichází zázrak.

Vydáme se do jedenácté kapitoly listu Židům, do galerie víry, kde postavy dávných časů ožívají skrze svou pevnou víru v Hospodina. Pisatel listu se zamýšlí nad Josefem, jehož pohled víry mířil za hranice života, nad Mojžíšem, který se navzdory královu hněvu postavil do čela Božího lidu, i nad Rachab, ženou s nečekanou vírou a odvahou.

Uvidíme, jak se víra projevila v životních rozhodnutích Abrahama, Sáry, Izáka a Jákoba. Jak se vyvíjela, sílila, a nebála se jít i proti lidské logice. Vysledujeme, že víra není jen postojem, ale životní cestou, která často znamená vykročení bez přesné mapy, jen s důvěrou v Boží zaslíbení.

Tento oddíl je často přirovnáván k síni slávy víry – a právem. Budeme svědky víry Ábela, který přinesl oběť Bohu skrze důvěru, Henocha, jenž chodil s Bohem, a Noema, který ve víře postavil loď dřív, než na obzoru spatřil mračno. Zamyslíme se nad tím, co znamená víra, která se projevuje činem, a proč právě takovou víru Bůh uznává.

Jsme u známé 11. kapitoly listu Židům, často nazývané galerií hrdinů víry. Jejich příběhy ukazují, že důvěra v Boha neznamená pohodlný život, ale jistotu jeho přítomnosti a vedení. Že víra není pouhá iluze či přání, ale základ, na kterém lze stavět, a právě i tehdy, když to lidsky vzato nedává smysl.

Ponoříme se do 10. kapitoly epištoly Židům, kde se mluví o tom, že pravá víra nezůstává jen v rovině slov – odráží se v praktické lásce i vytrvalosti, a čerpá sílu z naděje na příchod Krista. Tento list nebyl napsán těm, kdo by víru ztratili, ale těm, kdo se potřebovali znovu povzbudit k věrnosti. Vede nás nejen k vážnému varování před odpadnutím, ale i k připomenutí hlubokého smyslu Kristovy jedinečné oběti.

Text z desáté kapitoly listu Židům nás zavede k jádru křesťanské víry — ke svobodnému přístupu k Bohu díky Kristově oběti. Setkáme se s osobním povzbuzením i výzvou k upřímnému následování: k víře, která se odráží v každodenním životě, v mezilidských vztazích i v živém společenství věřících.

Podíváme na kontrast mezi zákonem a milostí, mezi oběťmi chrámu a jednou jedinou obětí, která byla přinesena za všechny — obětí Ježíše Krista. Uslyšíme, jak apoštol vyzdvihuje nový přístup k Bohu, otevřený každému, kdo přijme Kristovu oběť jako dostatečnou.

Jedinečnost Kristovy oběti jako odpověď na věčné dilema lidské viny a naděje – právě tímto směrem se ubíráme v pokračování listu Židům. Místo opakovaných obětí, které připomínají hřích, nám text předloží jedinou účinnou odpověď. Přitom se dotkneme nejen teologického základu, ale i osobních důsledků pro každého z nás.

V předchozí části jsme sledovali, jak se oběť Ježíše Krista stává klíčem k porozumění nejen starozákonním předobrazům, ale i Božímu plánu spásy, který sahá až za hranice času. Nyní se s autorem listu Židům přeneseme do nebeské svatyně, kam Pán Ježíš vstoupil ne s krví obětních zvířat, ale se svou vlastní. Objevíme sílu jediné dokonalé oběti, která mění dějiny i věčnost.

Symbolika popela jalovice, krev obětovaných zvířat i význam ceremoniální čistoty si připomínáme ne pro nostalgii, ale proto, že tyto staré obrazy vrhají jasné světlo na novozákonní skutečnost. Odpovíme na to, jak hluboce může být očištěno lidské svědomí, když se dotkne Kristovy krve? A co to znamená pro každodenní život víry? O těchto i dalších otázkách přemýšlejme v pasážích, které hluboce rozkrývají význam Kristovy oběti.

List Židům, kniha, která se neúnavně vrací k jedné ústřední postavě – Ježíši Kristu jako veleknězi nového řádu. Autor epištoly staví do kontrastu starozákonní pozemskou svatyni s tou nebeskou a ukazuje, proč je služba Krista nejen jiná, ale především lepší a dokonalejší. Vstoupíme do obrazů staré bohoslužby, abychom skrze ně zahlédli nádheru duchovní reality, k níž směřujeme.

Přesouváme se k deváté kapitole listu Židům. Autor se zde vrací k obrazu stánku úmluvy a ukazuje na hlubší duchovní význam jednotlivých prvků této starozákonní svatyně – od zlaté slitovnice až po oponu, která oddělovala Boží přítomnost od běžného přístupu člověka. Klíčovým tématem je kontrast mezi starou a novou smlouvou, mezi opakujícími se oběťmi a jednorázovou obětí Krista, který jako velekněz vstoupil do samotné nebeské svatyně a zůstal tam jako náš přímluvce.

Už při dřívějším zastavení nad listem Židům jsme si mohli všimnout, jak autor listu postupně přibližuje jedinečnost Kristovy kněžské služby ve srovnání se starozákonními zvyklostmi. V této části osmého kapitoly přichází důrazné prohlášení: Ježíš je prostředníkem nové smlouvy – smlouvy, která není založena na stínech a symbolech, ale na skutečnosti, na lepších zaslíbeních a trvalém odpuštění hříchů.

V biblickém výkladu zaměřeném na osmou kapitolu listu Židům zazní zásadní poselství o Ježíši Kristu jako veleknězi v nebeské svatyni – o Kristu, který nejen přinesl dokonalou oběť, ale nyní přebývá po Boží pravici jako náš Přímluvce.

Otevřeme vám pohled na Krista jako věčného velekněze — nikoli podle levitského řádu, ale podle řádu Melchisedechova. Jeho služba nepodléhá času, jeho přímluva neutichá. Nahlídneme do kontrastu mezi starozákonními kněžími a tím jediným, věčným, který přináší dokonalé spasení.

Nahlédneme do tajemství Kristova věčného kněžství a zavedeme vás k postavě tajemného Melchisedecha – krále spravedlnosti a pokoje. Budeme sledovat, co znamená mít kněze, který nikdy neumírá, a který se stále přimlouvá za ty, kdo k Bohu přicházejí skrze něj.