Nedávno odvysílané pořady

Do lidské bezmoci přichází Bůh jako bohatýr, který nezachraňuje silou a mocí, ale skrze oběť.

Spasení je začátek duchovní cesty. Jak to ale udělat, abychom stále rostli, abychom šli vpřed? Vyřeší to pravidelné čtení Bible, chození do kostela nebo snad modlitba? Všechny tyto věci se podepisují na duchovním růstu, ale přesto v uvedeném seznamu jedna nepostradatelná složka chybí. Objevme ji v aktuálním dílu pořadu Doteky.

Je možné překročit hranice poznání toho, zda Bůh je nebo není? A může tomu napomoci schopnost zastavit se a pozorovat? Také o tom, co se děje, když pozoruje vážky, mluví v Zákoutí zpěvák a entomolog Dan Bárta.

Biblické texty vybrané podle ekumenického lekcionáře a výklad manželů Petra a Markéty Šanderových z Československé církve husitské v Kuřimi.

Jak vypadá víra, která mluví i postojem srdce – tichou pokorou před Bohem i před lidmi? Kazatel Martin Fridrich z Apoštolské církve v Kolíně přemýšlí o tom, jak se opravdová víra neprosazuje silou, ale ochotou sloužit, naslouchat a nechat vyniknout Krista, ne sebe. Ukazuje, že pokora není slabost, ale cesta, kterou šel sám Ježíš – a ke které zve i nás.

Neděle: Taková „válečná“ idyla Druhá adventní neděle, druhá svíce, první neděle našeho adventního kalendáře. Přinesl jsem si obrázek pro naši adventní idylu. Myslím, že ho viděli všichni… nebo viděli alespoň obrázek, který je velmi podobný. Schválně, jestli jsem to trefil. Obrázek je plný postaviček s kulatými obličeji. Působí trochu jako dětská kresba, ale dítě by to nedokázalo namalovat, je to od mistra kreslíře. Na první pohled to v člověku probouzí zvědavost. Přímo uprostřed je postava chlapíka, který si vyhrnuje rukávy. Knír mu hrozivě trčí, velké uši, kulaté oči. Nahoře na peci se perou dva kluci, jeden se snaží druhého bacit mlýnkem na kafe. Celé se to odehrává v hospodě, která vypadá jak před 150 lety, krásná dřevěná galerie s muzikanty, nad dveřmi malovaná dřevěná cedulka „Našemu konání buď Boží požehnání“. Nebudu vás napínat, je to obrázek Josefa Lady… Tak co, někteří jste to určitě uhodli! Vánoce bez obrázků Josefa Lady? To by nešlo! Od dětství jsem jeho obrázky vnímal tak, že to je ta doba před 100 a více lety. Přitom kdyby se Josef Lada dožil jen o pár let více, mohli jsme se na tomhle světě potkat. Byl geniální kreslíř a dokázal výstižně navodit atmosféru i vyjádřit emoce. Dočetl jsem se, že v době 2SV Lada maloval ty své venkovské idyly, skotačící děti, své dětské vzpomínky. Ale pak namaloval jeden obraz, který v sobě zrcadlí tu šílenou situaci, ve které žil. Jmenuje se Rvačka v hospodě. Snadno ho najdete na internetu, stačí napsat „rvačka v hospodě lada 1943“. To byla těžká doba, brutalita Protektorátu, a ještě speciálně heydrichiády – 100 odstínů násilí. Je advent, a do toho leckdo prožívá těžké věci! Jak to spojit? Lada za války utíkal k veselým obrázkům – dva oddělené světy! Ale pak to přeci jen dokázal propojit. To bych si přál – abychom naše trápení dokázali propojit s adventní radostí. Co tedy Lada namaloval? Jsou tu čtyři strážci veřejného pořádku. Ponocný: Halapartna už je v akci, ale jeho cílem je rváče od sebe odtrhnout. To je zřejmě jeho pes. Strážník: Zasahuje hlasem, volá, jeho šavle zůstává v pochvě. Hasič se chystá zasáhnout. Majitel, hostinský právě vstupuje s obuškem. Dále je tu několik málo lidí, kteří se neperou. Muzikanti, většina, ale také ne všichni. Báby pod galerií, jedna se modlí růženec. Jeden chlápek vlevo už ránu dostal a přestal se prát. Všichni ostatní se perou, většinou tak, že se snaží druhého vyřadit z boje, ne mu ublížit. Opakovaně se tu snaží toho druhého vyřadit z boje – narvat hlavou do sudu, nasadit na hlavu tubu nebo uhlák, vyhodit druhého oknem a tím se ho zbavit. Jen dva používají nějaký předmět: mlýnek na kafe a ten druhý asi nůž. Tomu všemu vévodí nápis: Našemu konání buď Boží požehnání. Mohl to rovnou napsat německy: Gott mit uns, jak to měli vojáci Wehrmachtu na opascích… Tak tohle je 2. světová válka podle Josefa Lady!! Zároveň je to „venkovská idyla“, obrázek, který navodí příjemnou, rozvernou atmosféru. Říkám si: Kdo z toho jsou nacisté, okupanti? Jak bychom se s realitou války vyrovnávali my? Mohli bychom to srovnávat s obrazy na podobné téma. Asi první takový Lada namaloval v r. 1911, Panoráma bitvy "U Zeleného věnce" v Zadní Krcanině (https://databaze.joseflada.cz/search?phrase=rva%C4%8Dka). Čím se ten obraz z roku 1911 liší: Lada zapojuje řadu letálních nebo neletálních zbraní. Na obraze je také více raněných, protože opravdu používají nože, kosy apod. Obraz obsahuje více vtípků: Voják prozpěvuje. Děda říká, ať ho drží, aby také něco neprovedl. Cedule varuje před rezavými noži. Motto: V praní a v jedení je naše spasení! Majitel prosí četníka, aby dům nezapaloval. Výrazným rozdílem je také to, že represivní složky se opravdu zapojují. (Srov. Ladův obraz z roku 1949!) Možná se mnou nebudete souhlasit, ale já v Ladově obrázku vidím zrcadlo české kultury: Zuří brutální válka, probíhá nelidský vyhlazovací program namířený proti milionům lidí – co udělá český malíř? Maluje venkovské idylky, snaží se to vytěsnit, dělá, že zlo neexistuje. Ale pak ho to nakonec dožene, tak namaluje hospodskou rvačku… Je v tom satyra i ironie. Celou válku tím zlehčuje. Skoro až ty nacisty zlidšťuje – „jsme nakonec všichni lidi, tak se tak k sobě chovejme!“ Myslím, že ta ostrá náckovská ideologie, že někteří lidé nejsou lidi, ale podlidi, ta u nás doufám nemá kořeny. Ale vidím tu důležité poselství: Na jedné straně statisíce umučených a popravených, ale na jeho obraze obyčejná hospodská rvačka – to je naprosto nedostatečné vyjádření teroru, který nacisté v Protektorátu zavedli! Na druhé straně ono to vše začíná tím, že se pár lidí není schopno domluvit… jako v té hospodě. Když se budem umět pěkně pohádat, a přitom bez nenávisti, možná jsme tím právě předešli válce. Tak co, bude dneska důvod se s někým pohádat? Zkus neupadnout do nenávisti, protože jinak si tě Josef Lada přimaluje na svůj obraz hospodské rvačky ;)

Proroctví, které Bůh přinášel bylo určeno jak velkým národům, ale také malým skupinám či jednotlivcům. Třetí část Zachariášových textů je adresována právě malým skupinám, které očekávají Boží království. Petr Vaďura se svým hostem Tomášem Molnárem se vypravují do 13. kapitoly, aby se dostali hlouběji, Ke kořenům textů.

Advent sice nese svoje vlastní poselství, praxe současného člověka v něm ale vidí především předvánoční shon a vlastní neschopnost všechno stihnout. Potřebě volit a rozlišovat mezi podstatným a nedůležitým se věnuje jedna archivní bohoslužba druhé neděle adventní.

Jak porozumět významu slov apoštola Pavla, kterými vyzýval korintskou církev, aby s hříšníky neměla nic společného? Vždyť sám Pán církve, Ježíš Kristus, se ve svém pozemském životě s hříšnými lidmi stýkal. O síle Božího působení, které dokáže nejen vylepšit, ale zcela změnit člověka přemýšlí kazatel Jiří Hurta při studiu textu z 5. kapitoly 1. listu Korintským.

Citát: C. S. Lewis Dnes je sobota. Sobota je pro mě zvláštním dnem. Narodil jsem se v době, kdy se v Československé socialistické republice sobota měnila z pracovního dne na den pracovního volna. Není to neděle a není to ani pracovní den. V našem adventním kalendáři se pokusím ozvláštnit soboty tím, že jsem si pro vás připravil – citát na sobotu. Dnešní citát je od britského spisovatele, znalce středověké a renesanční literatury, který je asi nejznámější přes své dílo Letopisy Narnie. Citát jsem vzal z knihy, která vznikla jako rozhlasové pořady v době 2. světové války. Dnes se do rozhlasu vrací: „Tohle jsou ty dvě věci, o nichž jsem se chtěl zmínit. Jednak že lidským bytostem na celé zeměkouli je vlastní zajímavá a neodbytná myšlenka, že by se měly chovat určitým způsobem. A dále, že se tak ve skutečnosti nechovají. Znají zákon přirozenosti; porušují jej. Tyto dvě skutečnosti jsou základem všeho jasného přemýšlení o nás i o vesmíru, v němž žijeme.“1 Lewis tomu říká „zákon lidské přirozenosti“. Na rozdíl třeba od gravitačního zákona tento zákon máme možnost porušit. A přece je to zákon, protože s ním všichni po čítáme. Lewis uvádí vtipné příklady – když se lidé hádají. V hádce totiž vychází najevo to, co se předpokládá: To je moje místo, já jsem přišel první! Co se tady předpokládá? Pokud se někdo odvolává na to, že on přišel první, tak se dovolává toho, že existuje nějaká spravedlnost. Prostě jakmile se hlouček čekajících na autobusové zastávce narovná do fronty, už není možné jen tak přijít a stoupnout si doprostřed. To přece chápe každý! A mohli bychom pokračovat, těch příkladů přináší každý den spoustu: Jen si představ, kdyby něco takového udělal on tobě – to by se ti líbilo?! Nech ho být, nic ti přece nedělá! Máme v sobě morální kompas, že se nějak chovat máme, přitom se tak nechováme. Možná existují jednotlivci, o kterých to neplatí (to stejně ověřit nejde). Ale rozhodně to platí o lidských kulturách, jak to potvrzují kulturní antropologové – stačí si někde vyhledat, co víme o tzv. „zlatém pravidle“. Dneska máme Mikuláše, kterého doprovází anděl a čert. To je, myslím, pěkný symbol zákona lidské přirozenosti, který popisuje C. S. Lewis – pro nás lidi je typické, že v sobě máme ponětí o tom, jak věci mají být, máme představu dobra. A zároveň poznáváme, když dojde k jeho porušování. To jsme přesně my, anděl a čert – a my mezi tím.

Potřetí a naposledy se v hodince vyhrazené čtení dobrých knih, tedy v relaci Večer pod lampou, budeme věnovat titulu Jana Nohavici Na začátku. Dovede náš až ke stavbě babylonské věže a k pohnutkám, které jsou v základech stavby našeho života.

Ámos mluví přímo do reality svého národa a připomíná, že pravá víra zahrnuje nejen spravedlnost a ohleduplnost, ale také věrnost Bohu i ochotu zkoumat vlastní srdce a nést odpovědnost za svůj život.

Těšte se na setkání s malou holčičkou Svítko, která putuje po zemi a pomáhá dětem roztát ledové kry kolem jejich srdce. Na své cestě potká jednoho zvířecího přítele.

Kniha Marie Frydrychové Cena života je život popisuje skutečný příběh jedné české rodiny, která žila za druhé světové války na Ukrajině, a rozhodla se ukrýt mladé židovské manžele. Snažili se o své hosty starat co nejlépe, i když zároveň prožívali velký strach z Němců, kteří byli stále nablízku. Čte Lenka Malinová.

Zájem o Bibli může přinést mnoho dobrých rad do života, ale přesto může v člověku vládnout chaos. O svém hledání a nacházení bude vyprávět Petra Nosková.

Velká cesta od severu až na jižní cíp Chile začíná. O první etapě pochodu tří kamarádů, plného nádherných scenérií, pozoruhodných setkání i překonávání sama sebe, vypráví host Lídy Matuškové Daniel Pumr.

Závěrečné zastavení série o závilostech se na celou tematiku dívá z širšího pohledu. Co všechno je závilost, jakými fázmei prochází a kudy se hledá cesta ven, to shrnuje závěrečné setkání Lucie Endlicherové a ředitele Teen Challenge Petra Krále. Kde a kdy na cestě životem potřebujeme Boha a k čemu vztah s Ním pomáhá?

Přáli bychom si, aby chvíle, kdy se cítíme bezmocní a životní situace, ve které jsme se ocitli, nám nedává smysl, přece jen nějaký smysl měla, někam vedla, ústila. Očekáváme nejčastěji posun a proměnu nás samotných – ale ne vždy se tak stane. Proč tedy k takovým situacím dochází? Dá se na ně připravit? A dá se jim vyhnout? Čím se posiluje lidská odolnost a k čemu je vlastně dobrá?

Každý se v životě pohybuje mezi dvěma světy, nebo chcete-li hlasy: Hlasu moudrosti, svědomí a Boha na straně jedné, a hlasu světa, těla a svůdce na té opačné. Jde o to si moudře vybrat - a právě k tomu zvou další kapitoly knihy Přísloví.

S láskou nebo v souladu s pravidly? Nedávno jsme někde diskutovali, jaká by měla být pravidla vzájemného fungování ve skupině. V práci máme zákoník práce, ve školách se používá školní řád. Dcera mi před pár lety vyprávěla, že ve škole platí pravidlo: když řekneš „Nedělej to, je mi to nepříjemné“, tak ten druhý s tím musí přestat. A teď se v té naší debatě vynořila otázka, jakou roli v tom hrají dobré vztahy, laskavost. Teď to přijde: Je rozdíl, zda pravidla dodržuje člověk laskavý, anebo člověk, kterému je to vše vcelku jedno? Je to rozdíl? Je náš život opravdu o pravidlech? Nebo také záleží na přístupu? Je rozdíl, zda v nějaké skupině platí pravidla, nebo jestli v nějaké skupině se lidé mají rádi a zároveň mají nějaká pravidla? V kterém z těch kolektivů byste chtěli být? Já v tom, kde se lidé mají rádi a k tomu mají nějaká pravidla… Souhlasili byste, aby dodržování pravidel ve vašem kolektivu měla na starosti AI? V takovém případě by mě hodně zajímalo, co to bude, jestli to odchované na sociálních sítích, to na právních textech nebo to AI odchované třeba na klasické literatuře. V dnešním zamyšlení se znovu vracím k tomu, co je podle Ježíše to úplně nejdůležitější na způsobu, jakým žijeme. V jeden okamžik totiž vyhlásil mezi svými jedno nejdůležitější pravidlo, takovou jednovětou ústavu: Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým. (Evangelium podle Jana, kapitola 13, věty 34-35.) Kéž by to tak fungovalo! Jenže ono to nefunguje. Nedokážeš budovat a udržovat vztahy? – Jsi out, jsi úplně mimo! Místo toho dáváme přednost novým a novým pravidlům, zásadám, kodexům, zákonům a paragrafům – děláme to v církvi (tam by teoreticky Ježíšova slova platit měla) a děláme to také v naší společnosti. Pravidel je nekonečné množství, přitom se nám nedaří se dobrat toho, co bychom chtěli nejvíc – moct normálně v klidu žít. Praktický příklad: Konzervativně orientovaní křesťané – ke kterým se sám hlásím – máme úchylku hlasovat pro politika, který prohlásí „jsem proti potratům“ nebo „rodinu si rozvracet nedáme“. A my se jak tupé ovce necháme těmito pár slovy omotat kolem krku a už nás vedou… Copak Ježíš řekl: Dávám vám přikázání: Říkejte správná slova?!! Místo toho on řekl: Milujte se! Jenže to jde mimo nás a má to nakonec i politické důsledky. To výstižně popisuje rčení: Hranice lásku chrání, ale nevytvářejí.1 Co je důležitější – talíř nebo polévka? Talíř dává polévce tvar a dá se z něho dobře jíst. To jsou ta pravidla. Talíř sám o sobě však zůstává hladový. Když nemáte dobré vztahy, lidé nemají o sebe vzájemně zájem, pak můžete mít sebelepší pravidla, nezlobte se, ale nemám zájem! Dneska je každý druhý tak asertivní a dokáže se tak vůči druhým vymezit, že si to ve svém mládí nedovedu představit. Nemáme problém si udržet druhé od těla. Ale světe div se, cítíme se pak osamělí! Přijde mi to jako neřešitelný problém. Povede se nám dneska do našich pravidel vnést také zájem, vzájemnou péči, laskavost? Přeji hodně štěstí!

Další verše knihy proroka Ámose otevírají témata spravedlnosti, odpovědnosti před Bohem i síly Božího zásahu do běhu dějin. Za dramatickými událostmi tehdejší doby se skrývá Boží volání po věrnosti a opravdovosti. Nabídneme vám pohled na prorokova slova v jejich původním kontextu i v jejich nadčasové naléhavosti.

V adventním vyprávění Kanafásku je připraven příběh o malé andělské holčičce jménem Svítko, která se rozhodla, že se vydá na zem, aby tam mohla něco dobrého vykonat pro lidi. A nebude na to sama.

Židé byli vždy pronásledováni. V době druhé světové války je Němci chtěli zcela jako národ vyhladit. Kniha Marie Frydrychové Cena života je život líčí skutečný příběh jedné české rodiny, žijící na Ukrajině, která se rozhodla zachránit život mladým židovským manželům. Znamenalo to problémy a strach.

Mluvit před skupinou dětí může být výzvou pro kohokoli – od vedoucích dětských klubů až po učitele. Jak se vypořádat s trémou a udržet pozornost malých posluchačů? Lingvista Ondřej Bláha předává v rozhovoru s Ondrou Malým praktické tipy, jak překonat ostych a zlepšit mluvený projev před dětmi i dospělými.

Toužíte po větším klidu a respektu ve vaší rodině? V dalším dílu rodičovské série pořadu Rozmarýna s hostem Martinou Čermákovou a moderátorkou Klárou Literovou si povíme, proč děti potřebují hranice, a jak je nastavit jasně, srozumitelně a s láskou. Objevíme cestu k vyrovnanějším a harmoničtějším vztahům.

Konec pozemské pouti je pro následovníky Krista spojen se začátkem nebeské radosti a věčnou službou. Kontext tohoto popisu nabídne úvaha kazatele Aloise Boháčka.

Umět se dobře rozhodovat, ubylo by nám spousty starostí. Jako bychom slyšeli dva hlasy - každý je slyšíme: jeden nás volá k Bohu a druhý od Boha. Je pouze na nás kterému budeme naslouchat. Další kapitoly z biblické knihy Přísloví, která zve k moudrosti, projdeme v pořadu Bible Guide.

Problém toaletního papíru! Byl jsem na pracovním setkání. Bylo to nějaký druhý nebo třetí den, když jeden z účastníků rozšířil diskutovaná témata o problém toaletního papíru. Promlouval nám do duše, abychom po sobě doplňovali papír, když ho dobereme. Předejdeme tím prý velmi nepříjemné situaci… (Působil dojmem, že ví, o čem mluví.) Pojďme si tu situaci trochu eticky rozebrat :) S dovolením beru do ruky elektronickou tužku. Hráč číslo jedna vykoná svou potřebu, při které dopotřebuje ruličku toaleťáku. Opouští kabinku, rychlá klička s mýdlem v umyvadle a již se nenápadně začleňuje mezi ostatní v místnosti. Hráč číslo dvě mezitím ostrým manévrem skončí v téže kabince, aby po chvíli zjistil, že situace je vážná. Rozhodne se k nestandardnímu řešení, pootevírá dveře a vyhlíží, není jasné koho nebo co. Bere do ruky mobil a volá kamarádovi, který mu to ovšem nezvedá. Nakonec opatrně vyjde z kabinky tzv. „na rappera“ – houpe se v bocích, rozkrok až někde mezi koleny, obejde sousední kabinky, aby se nakonec vrátil do té své, jakoby tam ještě něco zapomněl… Když to zobecním: Osoba číslo jedna nachystá osobě číslo dvě nemilé překvapení. Jsou dvě možnosti: 1. Vyhlásit do celého světa, že kdo dobere toaletní papír, je povinen jej doplnit! 2. Druhou možností je přiznat si, že stačí, aby se každý člověk před vykonáním potřeby ujistil, že má vše potřebné. A jak to tak v životě bývá, lidé se dělí na fanoušky prvního nebo druhého řešení: Dobrala jsi hrubou mouku a nenapsala to na nákupní seznam!! Já tu teď mám rozdělané jídlo, za chvíli musím odcházet. Nic jiného už nestihnu uvařit a tohle nemohu dodělat?!! - Ale miláčku, vždyť stačilo, aby sis než začneš vařit, prošel všechny suroviny, jestli je máš… To mi nemůžeš říct, že už v autě není benzín? Stojím v koloně a mám obavu, že nedojedu ani k první benzínce! A proč vlastně nenatankuješ, když vidíš, že benzín dochází! … ano, to je přesně „problém toaletního papíru“! Stoupenci prvního typu řešení by měli výrobcům toaleťáků navrhnout, že na každé ruličce by mělo být napsáno: Už se ví, kdo to je – jsi to ty!! Nepřidělávej druhým problémy a doplň toaleťák! Stoupenci druhého řešení k celé věci přistoupí s ohromnou osobní svobodou: Každý ať řeší své problémy! Má to tu výhodu, že to není třeba nikam psát… Které řešení je eticky správné? Nevím. Ale mám vypozorováno, že každý z nás hájí to řešení, které se mu právě hodí. Dopotřeboval jsem toaleťák a nedoplnil ho? No jasně, každý si má své problémy řešit sám? Zakopnul jsem o židli kolegy, který se odsunul od stolu a nechal ji tam trčet? No jasně, že každý je povinen dát po sobě novou ruličku toaleťáku! Věřte mi, problém toaletního papíru není drobný problémek, to je skutečný problém! Kolikrát jste potkali dneska nebo včera problém toaletního papíru?

Často máme pocit, že nás tělo jen brzdí a omezuje. Chtěli bychom uniknout do světa čistého, lehkého ducha. Vánoční zvěst ale ukazuje pravý opak: Bůh naši tíhu neodmítl, protože Slovo se stalo tělem. Co nám tato skutečnost říká o hodnotě naší každodenní, hmatatelné reality? Poslechněte si, proč Bůh vstoupil právě tam, odkud my toužíme utéct.

V další části knihy proroka Ámose se naplno ukazuje napětí mezi rituálem uctívání a skutečnou věrností Bohu. Zazní vážnost rozhodnutí, které formuje osud člověka i národa. Prorok klade důraz na to, jak se víra projevuje v konkrétním jednání a proč nestačí, když se duchovní život uzavře do pouhých zvyků.

Je tu závěrečné čtení dobrodružného příběhu. Po několik týdnů jsme se ocitali v roce 303 v hlavním městě velké říše, v Římě za vlády císaře Diokleciána. Sledovali jsme dobrodružství tří kamarádů, které začalo na římském Fóru ukradeným amuletem a zavedlo nás až do podzemí Kolosea a do katakomb za městskými hradbami. Paulus požádal Maxima, Tita, Agila a Lucii, ať ho s Viktorem zanechají u cesty. Říkal, že se o něj Pán Bůh postará. Agiles ho raději zpovzdálí hlídal - přece jen Viktor byl pouličním zlodějíčkem. Maximus musel čekat tři dny, než se Agiles vrátil a vyprávěl, co při sledování Paula a Viktora viděl.

Adventní hudební festival oživí Kostel v parku, sbor Církve bratrské v Ostravě. Podrobnosti přidává tamní kazatel Tibor Máhrik. Jako každou středu přidáme i tentokrát zprávy ze života pronásledované církve, které připravuje spolupracovnice organizace Hlas mučedníků Gloria Grace.

Kniha Marie Frydrychové Cena života je život popisuje život jedné mladé české rodiny, která se za druhé světové války rozhodla zachránit před jistou smrtí mladý židovský pár. Další osudy rodiny Kašparů přiblíží Lenka Malinová.

Jak vytvářet bezpečný prostor, kde singles budou moci prožívat společenství bez tlaku na seznámení i to, že se nejedná o tržnici nezadaných? A jak prakticky žít evangelium ve službě této komunitě? Odpovídat budou František a Radka Flekovi z iniciativy Singles+.

Jan David stál u zrodu SOS vesniček v naší zemi. Spolu s manželkou Helenou vychovali devět dětí. O spleti životních cest i Boží ekonomice si povídá s Danou Kenningovou ve dvou setkáních v pořadu Řeka života. V prvním dílu se ohlédne za svým dětstvím a přidá vzpomínky na přelomové roky 1968 i 1989.

Do adventního času přináší rozhlasová lektorka angličtiny Ailsa píseň, která zachycuje události předcházející narození Ježíše v Betlémě. I tady najdeme užitečné konverzační fráze, a tak bude zážitek při poslechu jak umělecký, tak studijní. Nalaďte se svátečně!

Víte jak se v životě projevuje zralost? Těch znaků je víc, ale jedním z nich je zcela jistě střídmost. Co všechno ovlivňuje a jak se projevuje, uslyšíte v nové sérii Petra Húště v pořadu Klika.

Některé termíny používáme, aniž přesně víme, co znamenají. Například slovo zbožnost - co vlastně znamená? Poučení z biblické knihy Přísloví nabízí relace Bible Guide.

Double vision Nudíte se? Mám pro vás skvělý nápad – dívejte se na dění kolem sebe také očima někoho jiného! Dívejte se očima druhých na jiné lidi a třeba i na sebe. A bude po nudě, to mi věřte! To je jádro dnešního oříšku, který nalézáme v našem adventním kalendáři, a pokusím se ho vyloupat. Zamyšlení jsou tak krátká, aby nebyl problém si je poslechnout třeba dvakrát. Dneska vám představím to, čemu Miloslav Volf říká double vision. Miroslav Volf žije v USA, původem je Chorvat a jeho maminka byla Češka – hlavní řečník Evangelikálního fóra v Praze v roce 2020. Napsal vynikající teologickou studii, která je i přeložena do češtiny. Ono je to vlastně velmi jednoduché: double vision je to, když se nám podaří podívat se na danou věc očima druhého člověka, double vision znamená česky dvojité vidění, tedy vidění vlastníma očima a ještě i očima někoho druhého. Popisuje to ve čtyřech krocích – je to vlastně výlet tam a zpět:1 1. Vystoupíme sami ze sebe. 2. Překračujeme společenské hranice a vstupujeme k dočasnému pobytu do světa toho druhého. 3. Bereme ty druhé do našeho světa. 4. Celý proces opakujeme. Jedním z výsledků může být společný dorozumívací jazyk. Budu vám vyprávět, jak jsem to sám kdysi objevil. Měl jsem na starosti malou organizaci, jen pár zaměstnanců. A přišla situace, kdy se jednalo o omezení nebo ukončení spolupráce s kolegou. Čekal mě rozhovor, který si asi žádný manažer neužívá. Tehdy jsem se účastnil nějakého výcviku, kde nás seznámili s metodou Gestalt. která může vypadat tak, že máte dvě prázdné židle – jedna představuje manažera, druhá toho zaměstnance. Zkusil jsem to. Nejprve jsem si sednul na tu židli manažera, protože to je moje skutečná role. Pak jsem dosedl na židli toho zaměstnance a vedl ten nepříjemný rozhovor z jeho pozice. Mohu židle střídat tak dlouho, dokud nejsem s výsledkem spokojený. Hodně mi to tenkrát pomohlo. Díky té druhé perspektivě mě napadlo třeba to, že je mi jako manažerovi vcelku jedno, kdy k omezení spolupráce dojde, měsíc sem nebo tam. A mohl jsem tak v této věci nechat kolegu, ať navrhne svůj termín, který zapadá do jeho životních okolností. Jednání se tak stalo pro oba přijatelnější. Ale může to být i docela prostě to, že chci přijít na to, co druhý myslí slovy: Mám radost. Když dva lidé řeknou tuto větu, je dost velká šance, že tím každý myslí něco jiného. Dnešní nápad pro tebe – zkus double vision Miroslava Volfova. Podívej se na věc očima druhého člověka. Zkus třeba přijít na to, co u druhých znamená „mám radost“. Přeju mnoho zábavy!

Prorok Ámos s neobyčejnou naléhavostí otevírá otázku lidského smýšlení, věrnosti i nebezpečí, jež přináší odklon od Boží cesty. Text páté kapitoly nás zavede do prostředí severního Izraele, kde se víra rozdvojila mezi vnější zbožnost a každodenní život, a kde se rozhodovalo o osudu národa.

Vydáváme se do roku 303. Pro křesťany to nebyly lehké časy. Náš dobrodružný příběh spěje do finále. Maximus, Titus, Agiles a Lucie dopravili Paula i se zajatým Viktorem za hradby Říma na místo katakomb. Chtějí ho předat do péče jeho přátel, křesťanů. Toho večera ale došlo na příkaz císaře Diokleciána k zátahu. Jak to s nimi bude dál?

K adventu patří dávání - a s tím počítá Evangelizační centrum M.I.S.E. spadající pod Slezskou církev evangelickou. Nabídku pro letošní rok představuje Pavlína Sztefková. Biskup Pavel Pechanec pak zve do Sboru kněze Ambrože, kostela Církve československé husitské v Hradci Králové, který oplývá mnoha zajímavostmi a krásami pro potěchu těla i duše.

Ve čtení na pokračování se opět vrátíme do těžké doby druhé světové války. Kniha Marie Frydrychové Cena života je život líčí osudy jedné české rodiny, žijící na Ukrajině, která byla postavena před vážné rozhodnutí. V dalším dílu se ponoříme trochu víc do historie.

Svět se nám mění před očima i díky technologiím. Jeden z možných scénářů, kam nás technologie mohou zavést otevírá Bohdan Koudelka v pořadu Průsečíky.

Sestavení a jmenování vlády nějak drhne a člověk se ptá, kde se stala chyba? Proč volby dopadly, jak dopadly? Dostává se až k přáním, která lidi vedla k jejich osobní volbě. Jsou ta přání reálná? Obracíme se s nimi na správnou adresu? O tom všem v Glose Petra Rause.

Život věčný je život pod Boží vládou, pod Boží ochranou a pod Božím požehnáním. Co si pod tím vším představit? Jak život věčný získat? Otázky pro pastora Křesťanského společenství Kutná Hora Sašu Štěpánovského.

Někdy nás strach zastaví před vstoupením do něčeho nového. Zvláště vedoucí by měli být odvážní, ale i opatrní. O nesení zodpovědnosti a překonávání strachu hovoří v pořadu 3D Talk Matúš Kušnír a Vojta Barot.

Moudrost je velké téma celé Bible a zejména knihy Přísloví. Jak lze moudrost (tu shůry) získat?

Popiš svůj životní přístup Rozbalujeme adventní kalendář pro druhý prosinec, myšlenka pro dnešní den zní: Hodně pomůže, když dokážeš popsat svůj životní přístup. Někdo z vás určitě namítne – adventní kalendář poslouchám, abych si nějakou dobrou myšlenku poslechl, ne proto, abych si pak na ni musel přijít sám! Jenže dnes máme ten problém, že jen málo kdo dokáže popsat ten váš životní přístup. Já to rozhodně nejsem. Radši znovu zopakuji, co jsme dnes v adventním kalendáři rozbalili: Hodně pomůže, když dokážeš popsat svůj životní přístup. Přemýšlím nad tou větou, přijde mi má v sobě takové dvě sousta: „hodně pomůže“ – zajímalo by mě, k čemu. A druhé sousto je „životní přístup“. K čemu mi to pomůže? Pokud chceme zažívat dlouhodobá přátelství v životě, nepůjde to podle mě bez toho, abychom se pro to v určité chvíli rozhodli. Nebo aby se pro to rozhodli oni. A nejde se rozhodnou pro něco, co nedokážeme vyslovit. A tak je to s každým rozhodnutím. Proto je dobré, umět popsat svůj životní přístup. Vzpomínám si na jednoho svého kolegu v armádě, který za mnou přišel a říká: „Mám téma, o kterém si s tebou chci popovídat – duchovní výchova dětí. Řeším to a myslím, že mi pomůže se o tom pobavit.“ Není křesťan, ale to vůbec nebrání tomu, aby se pokusil svým dětem předat něco podstatného ze svého přístupu k životu. To se mi velmi líbí a snažil jsem se ho v tom podpořit. Moje zkušenost je ta, že děti především pozorují a vidí, jak my dospělí žijeme. Pak ale přijde den, kdy se na to zeptají. A v tu chvíli se nám bude velmi hodit, pokud svůj životní přístup dokážeme také trochu popsat. Včerejší myšlenka byla Ježíšova výzva: Buď sám sebou – buď milujícím člověkem! To je jeden z možných přístupů k životu. Jak říkám, nepomůžu vám s tím popsat ten váš. To zkuste dneska udělat vy sami. Já se teď ještě trochu zamyslím nad tím, že Ježíš do centra svého životního přístupu postavil lásku. Říkal: Miluj Boha vším, miluj bližního jako sám sebe, buď milujícím člověkem! A Ježíš není sám, lord Voldemort v závěrečném souboji s Harry Potterem pronese s pohrdáním: „Láska – oblíbený Brumbálův všelék!“ Zásadní problém tohoto přístupu zní: Vždyť ono to ale nefunguje! To je velmi dobrá námitka. Co znamená, že to nefunguje? Snažím se chovat slušně, ale pak přisviští nějakej šmejd a stejně si prosadí svou na úkor jiných. Dobrá, dovolte mi to popsat jinak: Zlo na světě bylo, je a bude, šmejdy nepřestaneme potkávat. Podle mne ta skutečná otázka zní: Je možné zůstat milujícím člověkem, i když kolem občas prosviští šmejd? Pokud ano, pak tento životní přistup funguje. Funguje pro mě, přijde mi, že funguje dalším… Ale máte pravdu – u šmejda opravdu nefunguje! Ale vidím i druhý zásadní problém (nebojte, to už je poslední): Kde mám brát sílu na to být milujícím člověkem? A to je můj velký problém, to mohu podepsat. Ano, baví mě být milujícím člověkem, ale kde na to brát?! Důvěřuji Bohu, že v základech našeho vesmíru je láska, že ty síly přijdou. Rozbalili jsme druhý poklad adventního kalendáře: Hodně pomůže, když dokážeš popsat svůj životní přístup. Já se trochu rozpovídal o přístupu, který jde popsat jako „být milujícím člověkem“, Ježíš ho doporučoval a mě si získal. Ale to podstatné nakonec je popsat, o jaký životní přístup se snažíš ty? Přeji hodně zdaru!

Ve čtvrté kapitole proroka Ámose zaznívá ostrá kritika duchovní prázdnoty a sebeklamu, které vedly Izrael k duchovní i morální zkáze. Text odhaluje, jak zbožné zvyky mohou přerůst v pouhou tradici, pokud v nich chybí skutečný vztah k Bohu. Připomeneme, jaké důsledky takový postoj přinesl celému Izraeli.

Starověký Řím roku 303. Snadný úkol dopravit zachráněného muže za jeho spolubratry ve víře se v případě tří kamarádů změnil ve velké dobrodružství. Bodejť, když jim je na stopě banda zlodějů i římští vojáci. Konečně to ale vypadá, že vše klapne. Dobrodružné vyprávění nás zavede do nelehké doby prvních křesťanů.

Začal advent a s ním na Rádiu 7 odstartovalo také prosincové téma našeho vysílání – Moc Vánoc. Magazín ho ilustruje v obou pólech jeho významu. Rozhovor s Lucií Mádlovou o Giving Tuesday koresponduje s pocitem, kdy je toho vánočního (a s tím spojeného) mnoho, a povídání s Janem Františkem Krupou upozorňuje na to, že poselství Vánoc má sílu a moc posouvat lidské životy.

Ve čtení na pokračování se ocitneme na Ukrajině na konci druhé světové války. Tam se odehrává příběh jedné rodiny, který vypráví ve své knize Cena života je život Marie Frydrychová.

S Tomem a Milanem Michalkovými budeme moci prozkoumat dva přístupy k uctívání a význam hebrejských pojmů Yad a Kabad. Řeč bude také o prvním lyžování a budování církve.

V dřívějších dobách mladí muži chodili do světa na zkušenou. Timotej Tomíček se z takové cesty nedávno vrátil. Co tam zjistil a jaké zkušenosti získal, poví v rozhovoru s Lenkou Malinovou.

Byla to dívka jako všechny kolem a přece byla výjimečná: Kývla na Boží nabídku stát se matkou Ježíše, i když v té chvíli možná netušila, co všechno je před ní. Ale nebyla naivní ani ukvapená, což dokresluje celý její život, jak ho sledujeme v evangeliích. Druhou část příběhu Marie z Nazareta uslyšíte v relaci Překročit hranice opět v podání královéhradeckého pastora církve Element Lukáše Targosze.

Když jsme malí, tak z našeho okolí nasáváme veškeré informace a postoje k různým situacím mnohem intenzivněji. Časem nastane okamžik, kdy nabyté informace, postoje a rozhodnutí uplatňujeme v praxi sami za sebe a už nás za ručičku nikdo nevede. Jakou cestou víry prošel Jan Šrámek? Jak s balíkem informací a postojů zejména v osobním vztahu s Ježíšem Kristem naložil?

Průvodce Biblí - relace Bible Guide - tentokrát nabídne náhled na biblickou knihu Přísloví, ve které je mnoho důležitých životních témat - a mezi nimi i téma moudrosti. Moudrost tu ale není vysvětlena jako nějaká intelektuální schopnost teoretizování, ale schopnost dělat správná rozhodnutí, která jsou v souladu s Boží vůlí.

Buď sám sebou, buď milujícím člověkem! Milí posluchači, dnes rozbalujeme první dobrůtku zvukového adventního kalendáře. Podívejme se, copak to tu na dnešek máme – Ježíšovu výzvu: Buď sám sebou! To by mě zajímalo, co tím vlastně Ježíš myslel… Je 1. prosince a máme před sebou 24 krátkých zastavení. Celý kalendář bude o tom, jak žít příjemný a užitečný život, neboli o etice. Připravil jsem si pro vás provokativní myšlenky z různých koutů našich životů. Vánoce jsou Ježíšovo narozeniny, tak začneme jeho výzvou: Buď sám sebou! Samozřejmě, on to takto neřekl, to já se to snažím převést do naší dnešní řeči. Ten původní Ježíšův výrok zní takto: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí … Jak chcete, aby lidé činili vám, i vy stejně čiňte jim. (Evangelium podle Lukáše, kapitola 6, věty 27 a 31.) Takhle to řekl Ježíš. Co tím tedy myslel? Vybavuje se mi známý, který si pořád dělá srandičky. Dovedete si představit, že jsou chvíle, kdy se to opravdu krutě nehodí. Co myslíte? No jasně, přijde fórek. Opakovaně se dostává do potíží, protože ne každý nadřízený nebo zákazník má smysl pro jeho humor. Ale on si prostě pořád vede svou… Ježíš říká: Milujte, buďte milující lidé, a buďte takoví vždy, a vůči všem – vůči známým i vůči neznámým lidem, vůči sousedům i příbuzným, vůči kamarádům i vůči těm, kdo vás nesnáší. Jsou lidé, kteří milují ty, kdo je milují, a nesnáší ty, kdo je nesnáší. Jsou to takoví lidé – zrcadla. Ježíš nás vyzývá, abychom nebyli zrcadla. A dodá: Jak chcete, aby lidé činili vám, i vy stejně čiňte jim. Toužíte po tom, aby na vás všichni lidé byli hnusní? Buďte takoví vůči všem lidem, nedejte se vykolejit, buďte v tom konzistentní. To je pro druhé lidi čitelné. Chcete, aby se k vám ostatní chovali slušně? Buďte takoví vůči všem, vždy a všude. Ježíš si vybral tu variantu být milujícím člověkem. To mě fascinuje. Ale ještě víc to, jak ten milující člověk vypadal v jeho podání: Spoustě lidem pomohl, jak se dá očekávat, byl vstřícný k lidem, kteří byli ve složité životní situaci a prosili ho o radu nebo o pomoc. Ale byli i tací, na které byl velmi, velmi ostrý, nebál se je veřejně kritizovat a jít s nimi cíleně do konfliktu. Ti by asi vyprávěli jinak, co to znamená potkat milujícího Ježíše! Když někdo kšeftoval tam, kde se mají lidé modlit, sáhnul i k násilné akci, jejich stánky jim rozbil a vyhnal je. Svým nejbližším připravil nejednu horkou chvilku, protože je otevřeně a napřímo konfrontoval s problémem, který bylo podle něho třeba řešit. Na druhou stranu se mohli spolehnout na jeho pomoc, i když občas překvapil tím, jakým způsobem jim pomohl. Rozbalili jsme první dobrůtku v našem zvukovém adventním kalendáři: Nebuďte zrcadla, buďte sami sebou. Buďte milujícím člověkem – vždycky.